Článek
Vraťme se zpět v čase. Je 9. září roku 1948 a Nejvyšší lidové shromáždění v severní části Korejského poloostrova schvaluje deklaraci o vzniku nového státního útvaru, Korejské lidově demokratické republice (KLDR).
Abosolutní moc
V celé zemi začíná mohutná vlna oslav. V jejich čele stojí šestatřicetiletý muž, který si říká Kim Ir-sen, což ve volném překladu to znamená „Kim, který chce dosáhl slunce“. Ve srovnání s většinou ostatních delegátů je mladý, charismatický a také o poznání ambicióznější. Právě učinil velký krok k naplnění svého celoživotního cíle - vytvořit jednotný Korejský stát a získat v něm absolutní moc.
Nakonec mu bude souzeno zůstat na pouze na severu, Koreu nikdy nesjednotí. Nicméně moc, kterou získá v severní části poloostrova, se bude vymykat i těm nejbizarnějším představám.
Poznamenaný z dětství
Kim Ir-sen se narodil 15. dubna 1912 ve vesnici Mangyongdae, která je dnes předměstím Pchjongjangu, hlavního města KLDR. V roce 1910 upadla Korea pod krutou Japonskou nadvládu. Kimovi rodiče to nesli obzvlášť těžce, byli to vlastenci a oddaní křesťané. Kim se dokonce v dětství učil hrát na varhany v presbyteriánském kostele. Když mu bylo sedm let, jeho otec byl uvězněn za účast v proti japonských protestech. Setkání ve vězení, kde uviděl svého otce zbitého, zoufalého a poníženého, malého chlapce navždy poznamenalo.
Když jeho rodina později utekla před Japonci do sousední Číny, přidává se už devatenáctiletý Kim ke komunistickým partyzánům, kteří napadají japonské pohraniční pozice v Koreji. O půl století později se bude v Severní Koreji tradovat, že to byl právě Kim, kdo Koreu osvobodil. Je to samozřejmě propaganda, ale pravdou zůstává, že mladý Kim se skvěle osvědčil. Byl odvážný, plný ideálů, a už ve čtyřiadvaceti letech velel stovkám mužů.
Útěk do Sovětského svazu
I přesto je partyzánský odboj nakonec zcela potlačen. Kimovi a jeho lidem zbývá poslední relativně bezpečné místo, Sovětský svaz. Od roku 1941 žije na ruském Dálném východě ve vesnici Vyatskoye a pilně studuje Stalinovi metody a myšlenky. Zde se mu téhož roku narodí prvorozený syn Kim Čong-il.
Píše se rok 1945 a druhá světová válka v Evropě končí. Sovětský svaz má ideální šanci k vyhlášení války Japonsku a 24. srpna 1945 vstupují jeho vojáci do korejského hlavního města Pchjongjangu. Na severu Korejského poloostrova je vybudována sovětská okupační zóna a právě tady začíná životní šance pro Kim Ir-sena. Je mu třiatřicet let, po letech v exilu se vrací domů a začíná budovat svou moc. Byť zatím jenom podle sovětského vzoru.
Sever proti jihu
O tři roky později je však situace zcela jiná. Kim Ir-sen má svou vlastní republiku s početnou a spolehlivou armádu a Sověti se stahují ze země. Dozrál čas k dalšímu kroku, podrobit si i jižní část poloostrova. Tu drží pod správou Američané, kteří jsou propagandou označováni za imperialisty, proti kterým je nutno bojovat. Kdyby jen z poloviny tušil, co ho čeká, rozhodně by si to rozmyslel.
Dne 25. června 1950 ve 4 hodiny ráno se přes hranici mezi Severní a Jižní Koreou, na 38. rovnoběžce, přehnala téměř dvou set tisícová severokorejská armáda. Začala jedna z nejstrašnějších a ve výsledku nejnesmyslnějších válek 20. století.
Bojová fronta se pohybovala po Korejském poloostrově tam a zpět s takovou silou a rychlostí, jako v žádném jiném konfliktu v dějinách. Začátkem září 1950 ovládala Jižní Korea už jen nepatrný kousek svého území na úplném jihu země. O pouhých sedm týdnů později byla situace zcela opačná. Tentokrát byl do úzkého pásu severního poloostrova své země zatlačen pro změnu Kim Ir-sen. Ale ani to nebyl konec.
Miliony mrtvých
Do války vstoupila Čína a zvraty pokračovaly dál až do roku 1953, kdy obě vyčerpané strany podepsaly příměří, obnovily hranice na 38. rovnoběžce a vrátily se přesně tam, kde celý strašný konflikt začal. Pro Kima to byla životní porážka. Svůj cíl nesplnil, navíc po masivním americkém bombardování se jeho země ocitla v troskách. Z deseti milionů obyvatel nepřežilo dva miliony lidí.
Šíření strachu, popravy…
Se vznikající kritikou si však Kim poradí velmi rázně. V první řadě zavede nevídanou vlnu propagandy. Vytvoří kolem sebe kult osobnosti téměř božského charakteru. Je zkrátka všudypřítomný, neomylný a vždy laskavý vůdce. To ale samo o sobě nestačí, potřebuje také šířit strach. Kim nechává popravit tisíce odpůrců režimu a spolu s nimi i další skupiny, které se mu nehodí. Kompletně zlikviduje mimo jiné i početnou křesťanskou komunitu, jejíž členem kdysi býval. Jeho tajná policie, čítající přes šedesát tisíc členů, je téměř všemocná. Lidé jsou nuceni špehovat a udávat jeden druhého.
Nepřátelé režimu
Do problémů se můžete dostat i za to, když nemáte portrét vůdce vytištěný na dostatečně kvalitním papíře, nebo když omylem zmačkáte noviny s jeho fotografií. V zemi, která se zcela izoluje od okolního světa, existují tři základní skupiny obyvatel. V podstatě kasty; ti absolutně loajální, ti váhající a nakonec ti, kteří jsou považováni za nepřátele režimu.
Statisíce z nich jsou odsouzeni na doživotí do pracovních táborů, jejichž krutost je neuvěřitelná. Tento systém je založen na neustálém strachu, který drží obyvatele v šachu, a jen málo z nich má možnost uniknout z této noční můry.
Za pomoci těchto metod provedl Kim Ir-sen svou zemi prakticky celou druhou polovinou 20. století. Když 8. července 1994 umírá na selhání srdce, může být vcelku spokojený. Sice nesjednotil Koreu, ani se nedožil 120 let, což byl jeho cíl, na kterém v posledních letech života usilovně pracoval za pomoci vědců a lékařů, ale podařila se mu jiná unikátní věc.
Dynastie Kimů
Postupným předáváním pravomocí svému nejstaršímu synovi ho ustanovil jako svého nezpochybnitelného nástupce. Založil tak dynastii v komunistickém režimu. To se nepodařilo nikomu jinému – ani Josefu Stalinovi v Sovětském svazu, ani Mao Ce-tungovi v Číně.
Dnes vládne Kimova dynastie Severní Koreji dál. Po smrti Kim Čong-ila se moci ujal jeho syn Kim Čong-un. Ano, ten stejný Kim, který nechal údajně minulý měsíc popravit tři desítky vládních úředniků z provincie Čagangdo, kterou v červenci postihly smrtící povodně a sesuvy půdy. Úředníci prý nezabránili katastrofě, která si vyžádala asi tisíc obětí. Vláda Kimovy rodiny trvá už více než tři čtvrtě století. Ve Spojených státech se za tu dobu vystřídalo dvanáct prezidentů.
Nejizolovanější země světa
Po rozpadu socialistického bloku v Evropě se Severní Korea ocitla v totální izolaci, čelící obrovským ekonomickým problémům, včetně hladomoru, který v 90. letech připravil o život tři miliony lidí.
Severní Korea je dnes jednou z nejizolovanějších zemí světa. Nebýt všudypřítomné propagandy kolem osoby jejího zakladatele, mohli bychom se tomu všemu snad i vysmát. To by ovšem vše ostatní nesmělo být tak strašlivé.
Zdroje:
