Článek
Je pátek 19. března roku 1982. Stejně jako každý všední den, i dnes vyráží linkový autobus ČSAD ve 12:45 z Rokycan směrem na Holoubkov a Mýto. Touto linkou jezdí Věra Žáková ze zaměstnání pravidelně. Včera jí však nebylo dobře a dnes je v pracovní neschopnosti. To jí pravděpodobně zachránilo život. Později se této autobusové trase neřekne jinak než „linka smrti“.
První jízda na Josefa
Sněženky už sice rozkvetly, ale na svátek Josefa se na Plzeňsko opět vrací zima. Je ošklivé počasí a teploty kolem nuly. Neustále sněží a na silnicích se tvoří klouzavá břečka s ledovkou. Na základnu letiště v Líních u Plzně se směrem ze Štáhlav vrací souprava armádní cisterny Tatra 148 CAPL s přívěsnou cisternou CP11, kterou řídí voják základní vojenské služby. Na vojně je pár měsíců a je potřeba, aby se „rozjezdil“ s plnou soupravou leteckého petroleje. Není moc zkušený a toto je jeho první jízda. Po několika kilometrech jízdy ho díky nepříznivým podmínkách střídá jeho instruktor, teprve 23letý voják z povolání. Od volantu ho přesazuje v Holoubkově, necelé dva kilometry před místem celé tragédie.
Korunní svědek z Tatry 613
Linkový autobus je právě na poslední zastávce před místem tragédie. Většina cestujících zde vystupuje, ale devět z nic pokračuje v cestě dál. Pár desítek metrů za autobusem jede ředitelská Tatra 613 z Brna, kterou řídí šofér z povolání Miloš Herinek. Ten se později stal jedním z korunních svědků celé události. „Autobus právě odjížděl ze zastávky, tak jsem na něj zablikal, že mu dávám přednost, a ještě jsem mu rukou ukázal, aby jel.“ vypráví Miloš Herinek. Za autobusem si od služební Tatry 613 nechává zkušeně odstup zhruba 80 metrů. V kopci, před osudovou zatáčkou zvanou Zavírka, spatří v protisměru armádní soupravu.
K jeho zděšení mu právě teď dochází, že ačkoliv je souprava armádní cisterny v pohybu, ani jedno z kol se jí netočí. „Povol brzdy!“, křičí Miloš za volantem, až se ředitel lekne, co se děje. „Dívejte se, on to napálí do toho autobusu!“. Voják za volantem armádní cisterny ve zmatku prudce sešlápl brzdy a poslal tak celou soupravu plnou leteckého petroleje do smyku. Na přerušované brzdění už je pozdě. Cisterna se neovladatelně řítí po zledovatělé silnici z kopce dolů a proti ní pomalu stoupá autobus ČSAD. „On se snad zbláznil, vždyť do nás narazí!“, křičí lidé z přední části autobusu. Následuje už jen obrovská rána, skřípání plechů a tříštění skla.
Smutné zúčtování a prezidentská amnestie
Cisterna je převrácená na bok a ze všech stran z ní silným proudem unikají tisíce litrů leteckého petroleje. V ředitelské 613tce naštěstí krátce před nehodou přestalo fungovat topení. Pokud by došlo ke kontaktu leteckého petroleje s rozžhavenou topnou spirálou, všichni v nejbližším okolí by ve vteřině uhořeli.
Trosky autobusu Karosa ŠL11 po tragické nehodě
V rokycanské nemocnici ještě téhož dochází dne ke smutnému zúčtování. Přežilo pouze pět lidí. Dva lidé s těžkým zraněním a dva lidé s lehkým. Jak už to tak bývá, poslední přeživší, viník celé tragédie, vyvázl téměř bez škrábance. Následně je odsouzen k šesti letům vězení. Díky prezidentské amnestii a dobrému chování byl po třech letech strávených za mřížemi podmínečně propuštěn na svobodu.
Ze soupravy armádní cisterny dohromady uniklo 19400 litrů leteckého petroleje a přes 200 litrů motorové nafty. Přilehlý potůček všechno svedl do zhruba pěti kilometrů vzdáleného rybníku v Borku. S šetrnou likvidací pohodných hmot si tehdy rozhodně nikdo hlavu nelámal. Nad rybníkem se jednoduše „škrtlo“ a tak se obyvatelům okolních vesnic naskytla jedinečná příležitost sledovat, jak ve skutečnosti vypadá, když se někomu takzvaně „vypálí rybník“.
Ostatně ani s medializací celé tragédie si nikdo hlavu příliš nelámal. Spíše naopak. Tehdejšímu režimu podobné nehody do karet vůbec nehrály. A tak se mělo vše v tichosti zamést pod koberec.
Pomníček nehody u Svojkovic v roce 1982 na Rokycansku
Nejmladší z obětí, Helenka Ladičová byla sotva 3letá, její mamince Aleně bylo jen o 20 let více. Sestry Bystřické měly také ještě celý život před sebou. Připomínejme si události, které měli být tehdejším režimem „ututlány“. Z úcty k obětem a nekonečné bolesti pozůstalých, kterým se také ve vteřině změnil život. Některé bolesti zahojí čas, s jinými se musíme naučit žít.
