František Křižík: Elektrizující život českého Edisona

Je únorový podvečer roku 1883 a Staroměstské náměstí v Praze se stává svědkem neobvyklé události. Na místo dosavadních plynových lamp zde instalují absolutní technickou novinku, lampy na elektrický proud. Konkrétně se jedná o obloukové lampy z dílny mladého vynálezce Františka Křižíka. Lampy budou svítit pouze 14 dní, protože elektřina je zatím drahá a nestabilní.

Každopádně svět elektrické energie už klepe na dveře a spolu s ním i závratná kariéra muže, který na elektřinu hodlá napojit všechno, co mu přijde pod ruku. Od tramvají po vlaky a dokonce i automobily. Díky tomu si později vyslouží přezdívku „český Edison“.

František Křižík se narodil 8. července roku 1847 v Plánici u Klatov. Jeho matka byla dcerou místního mlynáře a živila se jako posluhovačka, otec byl švec. Stejně jako americký průkopník Thomas Alva Edison, i František přišel na svět do velice chudých poměrů. Dokonce se oba narodili ve stejném roce. Františkově matce bylo v době porodu už 44 let a veškeré naspořené peníze se rozhodla investovat do vzdělání svého jediného dítěte.

V Plánici malý František vychodil tři třídy obecné školy a v září 1856 nastoupil na klatovskou pod reálku. O tři roky později, když bylo Františkovi 15 let, pokračoval na jedinou českou reálku v Praze.

Cesta na přijímací zkoušky z Klatov do Prahy byla dlouhá téměř 150 kilometrů a společně se svou matkou ji zvládli ujít pěšky za necelé tři dny. Nebyla to však ani zdaleka její poslední cesta do Prahy. Aby Františkovi při studiích přilepšila, dvakrát do měsíce mu nosila jídlo. Bylo jí už téměř šedesát let a náročnou cestu pěšky zvládala ujít tam i zpět. Nakonec František nemohl na reálce ani odmaturovat, protože neměl na zaplacení přihlašovacího poplatku. Ale byl pilný, nadaný a měl štěstí.

Jeho talentu si všiml profesor Václav Zenger, český fyzik, meteorolog a rektor České techniky v Praze, nynějšího ČVUT. A byl to právě on, kdo zařídil, aby František pokračoval ve studiích i bez maturity. Elektrotechnický obor ještě neexistoval a tak si Křižík vybral chemii. Díky svému nadání a píli získal inženýrský titul za pouhých 30 měsíců.

Ke svému prvnímu zaměstnání se František dostal úplnou náhodou. V hostinci „Na kuchyňce“ na Petrském náměstí zaslechl od štamgasta u piva, že dotyčný vedoucí výroby za sebe hledá náhradu do dílny Marcuse Kaufmanna, kde vyrábějí signalizační a telegrafní přístroje pro železnici. A tak ho osud zavedl na dlouhá léta k železnici.

Křižík brzy zjistil, že právě u dráhy je obrovský prostor pro využití elektrické energie. Konkrétně pro dálkově ovládaná signalizační zařízení. A tak během následujících let sestrojil v podstatě na koleni elektrické návěstidlo, ústřední mechanizmus výhybek nebo blokovací zařízení, které znatelně snížilo nebezpečí vlakových srážek. Jeho renomé se šíří a Křižík vydělává první velké peníze.

Za ženu si bere svoji velkou lásku z tanečních Pavlínu Štulíkovou, se kterou stráví celý život a bude s ní mít sedm dětí. Novomanželé se přestěhují do Plzně, kde je Křižík přidělen k Provozní správě a pracuje jako referent pro telegrafii a technický provoz.

Přelom v Křižíkově životě znamenala Světová výstava v Paříži v roce 1878. Byl to jeho první pobyt v zahraničí a výstavou byl naprosto ohromen. Ze všech exponátů ho nejvíce zaujala vystavená hlava Sochy Svobody na Champ-de-Mars a elektrické osvětlení. Konkrétně jedna z uliček, která byla osvětlena ranou verzí obloukové lampy. Jednalo se o takzvanou „jabločkovovu svíčku“ ruského vynálezce Pavla Nikolajeviče Jabločkova. Od plynového osvětlení se lišila jasným světlem, vydržela svítit pouhou hodinu a nedala se znovu zapnout. Po návratu do Plzně jí má Křižík plnou hlavu. Zanedlouho tak spatří světlo světa první prototyp obloukové lampy.

Princip obloukové lampy spočíval v tom, že se dvě blízko sebe umístěné elektrody uzavřou v elektrickém obvodu a mezi nimi přeskočí jasně zářící elektrický oblouk. Největší problém byl, že se konce uhlíkových elektrod zářením postupně odpařovaly a tím se mezi nimi neustále zvětšovala vzdálenost. To mělo za následek kolísání světla, blikání či rovnou zhasnutí.

Křižík po měsících bádání sestrojí elektromagnetický mechanismus, který od sebe elektrody udržuje ve stále stejné vzdálenosti. Prodlouží tak životnost obloukové lampy na neuvěřitelných 10 hodin. Tím vzniká první spolehlivá elektrická lampa, kterou lze snadno rozsvítit a zhasnout.

V roce 1881 se Křižík se svým vynálezem vrátil zpět na mezinárodní elektrotechnickou výstavu do Paříže. I přes desítky podobných vynálezů tam společně s americkým souputníkem Edisonem sklízejí největší úspěch. Navzdory vylepšené žárovce Edisona, získává Křižík se svou obloukovkou zlatou medaili.

Po návratu domů však musel svůj patent obhájit u soudu. Německý vynálezce Werner Siemens si totiž podobné zdokonalení nárokoval také. Křižík spor vyhrál a životní úspěch byl na světě. Patent prodá do celé Evropy a z chlapce z chudých poměrů je rázem vážený a bohatý muž.

To byl začátek velkého rozletu. Přestěhoval se do Prahy a v Karlíně vybudoval vlastní elektrotechnický podnik. Z počátku měl jen 7 zaměstnanců, ale záhy jich bylo téměř 150. Nejdříve k prodeji nabízel jen obloukovky s cílem elektrifikovat české obce. Provedl celou sérii ukázkových instalací a pak, onoho únorového podvečera roku 1883, nakrátko rozsvítil i Staroměstské náměstí v Praze.

Prvním městem, dokonce v celém Rakousku-Uhersku, kde nastálo nainstaloval elektrické osvětlení, se o čtyři roky později stal Písek. To už ve svém oboru v podstatě neměl konkurenci. Značku Křižík tak měly nejen lustry, ale i vojenské světlomety, elektromotory, generátory, transformátory.

Naprostým vrcholem Křižíkovy éry byla poslední dekáda 19. století. Začalo to Jubilejní výstavou v Praze. Křižík velmi dobře pochopil sílu reklamy. A tak nedaleko Výstaviště, na Letné, postavil první elektrickou tramvajovou trať. Měla sice jen 800 metrů, ale byl to naprostý hit. Na Výstavišti pak nechává sestrojit takzvanou Křižíkovu fontánu, sestavu vodních gejzírů stříkajících do výšky přes 25 metrů, do nichž svítí elektrickými světly s barevnými foliemi, což u diváků vyvolává naprostý úžas.

Následně také v Praze otevřel první regulérní tramvajovou trať mezi Florencí a Vysočany. A protože byl posedlý elektrifikací všeho, co se hýbe, postavil i první železniční trať na elektřinu v celém Rakousku-Uhersku. Její délka byla 24 kilometrů a vedla z Tábora až do Bechyně.

Z dnešního pohledu jsou velmi zajímavé i jeho pokusy s elektromobily. Prvním byl prostý kočár, jehož zadní náprava byla poháněna 5 koňovým elektromotorem. Další už měly i volant a revoluční hybridní pohon, neboť kombinovaly elektrický motor se spalovacím. Tyto pokusy dělá Křižík už jen pro zábavu. Více ho baví vynalézat než se starat o byznys.

Možná nikoho ani nepřekvapilo, když se mu objevil vážný konkurent. Po dlouhých letech strávených na stážích v Americe se do Čech vrátil byznysmen Emil Kolben. Tomu se podařilo spolupracovat přímo s Edisonem, Teslou a dalšími velikány té doby. Ve Vysočanech si otevřel vlastní fabriku Kolben a spol.

S Křižíkem se střetávali v jedné zcela zásadní otázce, jestli má budoucnost stejnosměrný proud, který prosazoval Křižík, nebo střídavý, na který sázel Kolben. Na celé čáře vyhrává proud střídavý, protože na delších vzdálenostech je možné jej převádět bez velkých ztrát, kterých má stejnosměrný až 83 procent.

Tohle byl v podstatě začátek Křižíkova konce. Zatímco Kolben expandoval a budoval největší továrnu ve střední Evropě, ČKD (Českomoravská-Kolben-Daněk). Křižíkovy karlínské závody bojovaly o holé přežití. Ty v roce 1911 končí v insolvenci a řízení podniku přebvzala věřitelská banka. Tímto odchází 70 letý vynálezce do důchodu.

Žije bohatým společenským životem, občas přednáší, píše paměti. Technický pokrok ale sleduje neustále. Jako obchodník sice neuspěl, ale jeho kredit je nezpochybnitelný. Do historie se tak nesmazatelně zapisuje jako největší český průkopník elektrotechniky, otec obloukové lampy, vynálezce a vizionář.

František Křižík zemřel 22. ledna 1941 v domě svého syna Jana ve Stádlci u Tábora. Bylo mu 93 let.

V roce 1941 Československo trpělo pod německou okupací. Veřejné projevy proti okupantům byly nemyslitelné a zcela jistě by vedly k represím a popravám.

Křižíkův pohřeb tak představoval jednu z mála příležitostí, kde se lidé mohli shromáždit a vyjádřit svůj „odpor vůči nacistickému režimu“. Účast na pohřbu byla způsobem, jak veřejně, ale nenásilně, ukázat sounáležitost s českým národem a jeho hodnotami, které Křižík svým životem reprezentoval.

Zdroje:

YouTube: Životy slavných, YouTube: Národní technické muzeum, Wikipedia.org: František Křižík