Článek
„Bojují nějací Češi za Hitlera?“ zeptal se československého pilota v Anglii jeden britský důstojník. „Samozřejmě, že ne!“ odpověděl Čech a otázka jej přirozeně urazila. „To je zajímavé,“ pokračoval Brit, „pár jsme jich zajali.“ Britský důstojník nelhal. Šlo o tisíce Čechů, kteří neměli na výběr a museli do řad německé branné moci narukovat.
Adolf Hitler měl o Češích velmi špatné mínění a rozhodně nestál o to, aby bojovali v řadách jeho armád. Prakticky ve všech okupovaných zemích byly vytvořené alespoň nějaké brigády, ať už Wehrmachtu, či SS. V českých zemích ne. A přesto muselo několik tisíc Čechů narukovat.
Abychom vše správně pochopili, musíme si rozdělit Čechy ve Wehrmachtu do dvou různých skupin. První skupinu tvořili lidé ze smíšených manželství v Sudetech. Tito lidé dostali automaticky říšské občanství. Neměli na výběr. Maximálně se snažili, aby jim zůstalo i to české. Druhou skupinu tvořili tzv. Šlonzáci neboli Slezané. Nejčastěji pak z oblasti Hlučínska. Nepovažovali se (většinou) za Čechy, Poláky ani Němce, ale za Šlonzáky. Byli na to hrdí. Bohužel, historie k nim byla nemilosrdná a krutá. Po vzniku Československa se stali Šlonzáci občany státu, který jej nepovažoval za své a oni se nepovažovali za občany tohoto státu.
Tak jako takřka všechny menšiny v meziválečném Československu, i tito lidé byli víceméně občany druhé kategorie. Češi jim nadávali do Němců či Poláků. Po záboru Sudet je nacisté donutili podepsat, pod různými pohrůžkami a často s použitím násilí, tzv. Deutsche Volksliste. Jednalo se o základní princip tzv. germanizace Evropy. Jde o složité téma, které by vydalo na samostatný článek, ale je nutné jej zmínit i zde, protože podpis Volksliste se stal základním předpokladem, aby mohli být Slezané odvedeni do řad Wehrmachtu. Od okamžiku podpisu se totiž muž stával odvodu schopným pro německou armádu. Pokud by nenarukoval, německá správa by jej posuzovala jako dezertéra. A i takové „dezertéry“ Němci bez milosti stříleli. Také měli ve zvyku o popravách dezertérů referovat veřejnosti a tím všechny, kteří za Německo bojovat nechtějí, systematicky zastrašit.
Co prožili, a jak tito lidé dopadli, si ukážeme na příbězích předků pana Michala Zbořila a dodám i jeden příběh mé rodiny.
Reinhold Pchálek byl odveden do řad Wehrmachtu v lednu 1939. Od etnických Němců zažil to, co většina Čechů. Nebrali jej jako Němce, nadávali mu do Čechů nebo Poláků a neměli k němu žádnou důvěru. Musel plnit úkoly, které nikdo plnit nechtěl. V září 1939 se účastnil tažení do Polska. Poté byl přesunut do pohoří Eifel, kde se Němci připravovali na západní tažení. Se svým dělostřeleckým plukem prošel Belgií a Francií. Od podzimu 1940 do jara 1941 byl poslán na práce do vlasti, ale před začátkem Operace Barbarossa byl povolán zpět. Na východní frontě strávil takřka celý zbytek války. Účastnil se nespočtu bitev, především na Ukrajině. Získal tzv. Ostmedaille či Kriegsverdienstkreuz 2. třídy.
Když na konci války Němci ustupovali a vlak s vojáky projížděl Orlické hory, Pchálek z vlaku vyskočil. Nějakou dobu se skrýval u svého strýce a později se vrátil domů. Avšak, svému osudu neunikl. Rusové jej zajali a poslali na rok do gulagu. V nelidských podmínkách se živil kořínky a doufal, tak jako celou válku, že přežije. Přežít, to byl jediný cíl všech Čechů ve Wehrmachtu. Když se ze Sovětského svazu vrátil domů, našel svůj dům vydrancovaný Rudou armádou. Po válce byl pro Čechy zase tím „Němčourem“ a všemožně mu házeli klacky pod nohy. Ač by mu to významně pomohlo, nikdy nevstoupil do KSČ a vše ruské do smrti nenáviděl. Zemřel v roce 1987.
Příběh bratří Malchárků je ještě tragičtější. Všichni tři bratři museli narukovat do německých branných sil. Erwin padl v roce 1942 ve věku 19 let. Hubert, námořník Kriegsmarine, utonul u francouzských břehů v roce 1944 ve věku 25 let. Ani třetí bratr válku nepřežil.
Poslední příběh předků pana Zbořila se váže k Josefu Heinovi. Hein narukoval v dubnu 1940 a stejně jako další asi padesátka Čechů bojoval u Stalingradu. Přišel o ruku. Na hrůzy, které tady zažil, nikdy nezapomněl. Získal Eiserne Kreuz II. třídy a Verwundetenabzeichen.
A závěrem příběh z mé rodiny. Můj praděda pocházel z jihomoravských Sudet. Nikdy nerozlišoval mezi Čechy a Němci. Stejně dobře ovládal oba jazyky. Přestože vzestup Hitlera k moci ani obsazení Sudet neoslavoval, získal říšské občanství, a jak jsme si řekli na začátku, to se stalo mnoha lidem osudným. Později byl odveden. Bojoval na západní frontě a posléze byl převelen do Norska, aby bránil Atlantský val před případnou spojeneckou invazí. Ač správně doufal, že zde se Spojenci nevylodí a on zbytek války ve zdraví přečká, štěstí mu přesto nepřálo, i když se jeho přání vyplnilo. Po konci války, když se vracel domů, byl zajat a Češi se mu, tak jako tisícovkám dalších, chtěli patřičně pomstít. Nejprve jej poslali do zajateckého tábora a na začátku roku 1946 byl převezen do Jáchymova. Příšerné životní podmínky a těžbu uranu bohužel nepřežil.
Osudy Čechů v řadách Wehrmachtu, a to nejen válečné, ale rovněž poválečné, jsou již dnes takřka zapomenuty. Proto bych Vám rád připomenul lidskou tragédií mužů, kteří se stali obětí doby, obětí lidské nenávisti a obětí neutuchající touhy po pomstě. Od Němců i od Čechů. Bez rozdílu.
Prameny:
- Michal Zbořil - Vzpomínky
- František Emmert - Češi ve Wehrmachtu
