Český antisemitismus za druhé republiky

„Přijeli jsme na hranici. Němci nás pustili ven, ale Češi nás nechtěli pustit dovnitř. Na hranicích už stál tatínek, ale oni nás k němu nepustili. Byl už listopad, hrozná zima, a tak jsme jeli zpátky. Ale teď nás už Němci nepustili zpátky do Sudet. Tak jsme zůstali v té zemi nikoho, mezi dvěma státy. Malá usínala zimou na kufru. Němci nás nechali poté přespat na celnici. Další ráno jsme se vrátili do země nikoho. Čekalo zde přes třicet židů. Všichni tam leželi, Češi je nepustili. Ani nyní nás nepustili přes hranici. Tatínek plakal, my jsme plakali a maminka se pak Čechů zeptala: Co mám tedy dělat? Mám se i s dětmi zabít?“

Takto vzpomíná na období krátce po Mnichovu Růžena Brösslerová. Přežila Terezín i Osvětim. Dožila se devadesáti let a zemřela v Tel Avivu. Skoro však nepřežila podzim 1938 v zemi nikoho.

„Nedávno byli moji známí, kteří se bavili německy, napadeni českým pánem. Dotíral na ně a sprostě jim nadával. Příští den šla v Prostějově švagrová se svou tchýní. Tentokráte jim jiný Čech nadával do smradlavých židů. Ještě nikdy tu nebylo takové ovzduší nenávisti, závisti a pohrdání. Za všechno můžou židé.“

Ze vzpomínek Ilse Weberové, která byla později poslána do Terezína a následně spolu se svým mužem transportována do Osvětimi. Zde byla zavražděna v říjnu 1944. Ještě předtím se jí podařilo díky Nicholasi Wintonovi odeslat syna do Velké Británie.

Výše uvedené úryvky dokonale popisují atmosféru v Československu v době pomnichovské. Stačilo pouze pár dnů, aby se v lidech probudily ty nejhorší pudy. Lidská zlost a zloba propukla tak rychle, a tak prudce, že to i po skoro osmdesáti letech vyráží dech.

V říjnu a následně během podzimu 1938 opustilo oblast obsazených Sudet kolem 150 000 Čechů. Je nutno dodat, že přes 300 000 Čechů v Sudetech zůstalo. Němci je nevyhnali. Situace židů však byla výrazně horší. Němci je vyháněli, hrozili, že pokud je ještě druhý den uvidí ve městě, tak je zastřelí. Mnohde je doslova sbírali a vozili na hranici mezi Německem a nyní výrazně zmenšeným Československem. Pustili je přes německou celnici a poslali k celnici české. Dál ale židé nemohli. A tak, tisíce lidí, žily týdny a mnohdy i měsíce, v zemi nikoho. Už byl podzim, blížila se zima. Bylo chladno. Na malém prostoru se choulilo mnoho židovských rodin. Staří, nemocní lidé, malé děti. Rodiče kopali jámy, aby se alespoň malé děti měly kde schovat před větrem. Češi se na to dívali z jedné strany, Němci z druhé.

Jejich jedinou naději byli židé žijící v Československu. Ti jim nosili jídlo, léky a teplé oblečení. A rovněž se snažili židy propašovat přes lesy do českých zemí. Naštěstí, druhá republika měla spoustu interních problémů a bylo postupem času možné židy do země dostat.

Avšak, ani v Československu se židům nežilo dobře. Naopak. Jejich situace se každým týdnem zhoršovala. Od prvních dnů po Mnichovu začala v novinách ostrá antisemitská kampaň. Židé byli vykreslováni jako ti, kdo mohou za Mnichov. Jako ti, kdo ujídají chléb Čechům. Projevy antisemitismu patřily k dennímu pořádku. A nešlo jen o lůzu či české fašisty.

Židovské děti zažívaly peklo ve školách. Jejich spolužáci si od nich odsedávali. Cestou do a ze školy po židovských dětech házely české děti kamení a nadávaly jim stejně sprostě, jako to slyšely u svých rodičů. Učitelé tomu jen mlčky přihlíželi.

Židé byli propouštěni z práce. Zde uvedu příklad slavného herce Hugo Haase. Ten dostal výpověď z divadla těsně před večerním představením. Bylo mu řečeno, že bude ve své roli nahrazen již tento večer a že má hned odejít. Hugo Haas měl štěstí a povedlo se mu emigrovat.

V době meziválečné zastávali židé často velmi prestižní pozice lékařů či advokátů. Hned 9. října 1938 však vláda vydala nařízení o omezení počtu židů v advokacii. 14. října 1938 vyšlo memorandum lékařů, advokátů, notářů a inženýrů, které požadovalo omezení počtu židů v těchto povoláních a později bylo požadováno i jejich vyloučení. Autoři memoranda nebyli povětšinou ani tak antisemité. Spíše se rozhodli využít situace a získat klienty židovské konkurence.

A nejen to. Docházelo k definování toho, kdo je žid. Na všech úrovních se začaly vytvářet seznamy židů. Kde žijí, kde pracují, jakou školu vystudovali, kdo jsou jejich příbuzní, kde oni bydlí. Díky těmto seznamům neměli Němci nikde jednodušší práci než v českých zemích. Jakmile získalo Gestapo tyto seznamy, velmi snadno jen „obešlo“ adresy, židy pozatýkalo a odeslalo do koncentračních táborů. Naprostá většina židů ze seznamů válku nepřežila, stejně jako jejich rodiny. V těchto případech odvedli veškerou špinavou práci za Němce Češi.

Nejen antisemitismus, ale i nenávist ke všem ostatním národům dennodenně v lidech probouzeli novináři. „V tomto státě mohou býti živi a šťastni jen Češi, Slováci a Podkarpatousové. Nikdo jiný nemá tu co dělat.“ Tak psala Národní politika již v říjnu 1938. Velmi na to doplatili především němečtí antifašisté ze Sudet. Dopadli podobně, jako židé. Češi je odmítali pustit přes hranici do Československa a posléze je sebralo Gestapo. Češi tak vydali na smrt Němce, kteří chtěli bojovat za Československou republiku.

Chování Čechů nezměnila ani Křišťálová noc. Od 10. listopadu 1938 muselo být celému světu jasné, co židy v Německu čeká. Židé si to velmi dobře uvědomovali a čím dál více se jich snažilo utéct. Přesto Češi vytrvale odmítali vpouštět do země židovské uprchlíky ze Sudet.

13. prosince 1938 vydala vláda Rudolfa Berana prohlášení o plánovaném řešení židovské otázky. 27. ledna 1939 vláda přijala nařízení o propuštění židů ze státních služeb a zbavení občanství všech židovských uprchlíků v Československu, kteří do země přišli ve 30. letech.

Jedním z mála Čechů, kteří si i v těchto těžkých časech zachovali čest, důstojnost a páteř, byl spisovatel a novinář Karel Čapek. O svých spoluobčanech napsal následující slova: „Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív.“

Prameny: