Jak Sovětský svaz unesl miliony dětí

Rozkaz NKVD č. 00486, vydaný lidovým komisařem vnitřních věcí Nikolajem Ježovem dne 15. srpna 1937: „Pečlivě prověřit každou rodinu zrádce vlasti. Krajské a oblastní správy NKVD vydají povolení k uvěznění žen zrádců vlasti a stanoví opatření týkající se dětí uvězněných. Uvěznění podléhají ženy jsoucí v právním nebo faktickém manželství s odsouzeným ve chvíli jeho věznění. Po zatčení a roztřídění budou ženy uvězněných transportovány do vězení. Dle instrukcí budou vysídlovány děti odsouzených. Na ženy a děti starší 15 let se uvaluje vazba.“

Dále následují v rozkazu přesné instrukce k odebrání a vysídlení dětí: „Společensky nebezpečné děti starší patnácti let uvěznit v táborech nebo nápravně-pracovních táborech NKVD. Dle zvláštních příkazů do Gulagů. Děti ve věku od tří do patnácti let vysídlit do dětských domovů lidových komisariátů ve východních republikách. Děti ve věku od jednoho roku do tří let vysídlit do dětských domovů a jeslí lidových komisariátů v místech jejich bydliště. Kojence do jednoho roku poslat s matkami do vězení a následně odebrat po dosažení věku jednoho roku. V každém oblastním městě vytvořit speciální středisko pro příjem a rozmísťování žen a dětí zrádců vlasti. Po roztřídění odeslat ženy do věznic a rozmístit dle výše uvedených instrukcí.“

Rozkaz o rodinných příslušnících zrádců vlasti je jedním z nejstrašlivějších a nejšílenějších, jaký byl kdy vydán.

Zrádcem vlasti mohl být kdokoli. Bolševický režim takto označoval především kulaky, profesory, učitele, příslušníky inteligence, umělce, bývalé bělogvardějce, příbuzné emigrantů, kněze, Esery, Menševiky, obchodníky, továrníky, průmyslníky a stejně tak příslušníky národnostních menšin. Rodinní příslušníci těchto „zrádců“ dostali označení ČSIR. Člen rodiny zrádce vlasti bylo označení, kterým Sovětský svaz počastoval nižší desítky milionů lidí. Většina z nich byla více či méně perzekuována. Ti, kteří měli to štěstí, že nebyli vysídleni na Sibiř či třeba do Kazachstánu byli perzekuováni zase trochu jinak.

Děti často nedostaly ani možnost dokončit základní školu, ženy mnohdy celý život nevěděly, co se stalo s jejich muži. Miliony dětí byly navždy odloučeny od svých rodičů. Mnohé byly v době odloučení tak malé, že se nikdy nedozvěděly, jak se jejich rodiče jmenují.

V dětských domovech lidových komisariátů čekalo odebrané děti peklo. Příklad z fedorovského dětského domova v Kostanajské oblasti: „Děti jsou vychovateli šikanovány. Dívky jsou pravidelně znásilňovány. V jídelně má 212 dětí jen 20 talířů. Spí na matraci po třech.“

Přesto měly děti, které byly odvezeny do dětských domovů v Kazachstánu, větší šanci na přežití než rodiny, které byly vysídleny do sibiřských oblastí. Maria Bazichová vzpomíná: „12. dubna 1931 zatkli mého muže. Za měsíc nás vypověděli z města. Nic jsme si nemohli vzít. Do Narymu jsme přijeli takřka nazí a bosí. Naložili mě, v osmém měsíci těhotenství a mých šest dětí na nákladní lodě a pluli jsme po Vasjuganu. Pak nás vyložili v bažině, kde nebyl dům, kde nebylo nic. Všechny mé děti zde zemřely. Kdo mi odpoví na otázku: Proč?“

Další vzpomínku dodá Anastázie Lavrovská: „Naši devítičlennou rodinu vysídlili v roce 1931 do Koslomanky. Otec zemřel v témže roce. V dalším roce mých pět sester a bratrů. Roku 1933 mě odvezli od nemocné matky do dětského domova. Jen proto jsem přežila. Ostatní zemřeli.“

Nenechme se zmást apologety Sovětského svazu, kteří tvrdí, že teror skončil na konci 30. let. Výnos předsednictva Nejvyššího sovětu ze dne 26. září 1948 rozhodl, že vysídlení lidé nebudou mít právo na návrat. A to nikdy. O rok později pak vyšel výnos, který zamezil návrat dětem.

Od Říjnové revoluce do poloviny 50. let bylo v SSSR zavražděno několik desítek milionů lidí. Ať už úmyslně, vlivem diletantského vedení války či v důsledku rozvratu venkova a zemědělství. Miliony dětí zemřely někde v zapadlých koutech Sibiře, tisíce kilometrů od rodičů.

A přesto, ještě v roce 1954, rok po smrti Stalina, zůstávaly v sibiřském vyhnanství takřka tři miliony lidí. Až na přelomu 50. a 60. let bylo těmto lidem uděleno právo na návrat. Ale kam se měli vrátit? Ke komu se vrátit? Unesené děti ani nevěděly, z jaké vesnice pocházejí. Málokdy se stalo, že z vysídlené rodiny přežilo více lidí.

Pokud dětem něco utkvělo v paměti, byla to pravděpodobně jen nezapomenutelná cesta do vyhnanství. Příklad z Ukrajiny: „Odváželi je za strašlivých mrazů. Ženy, těhotné, děti a kojence. Namačkali je do dobytčáků. Mnoho žen, cestou na Sibiř, v těchto podmínkách rodilo. Jednou za den vlak zastavil. Na jednu stranu vyhodili do příkopu mrtvé, na druhou stranu poslali pár desítek přeživších do země nikoho a ničeho. Ti šťastnější dostali ubytování alespoň ve chlévě nějakého kolchozu. Pak vlak pokračoval dál. A takhle projížděl Sibiří, dokud všechny na různých místech nevysadil.“

Dnes není vůbec možné určit a objektivně popsat rozsah tragédie. Můžeme, alespoň částečně, vycházet z toho, že v Sovětském svazu bylo do začátku druhé světové války „rozkulačeno“ zhruba sedm milionu lidí. Rodiny kulaků většinou nebyly malé. Pokud si číslo sedm milionů vynásobíme průměrným počtem pěti dětí na rodinu, zjistíme, že výše popsaná tragédie mohla zasáhnout do životů až pětatřiceti milionu lidí. A to počítáme jen kulaky. Lze tedy říci pouze toto: Sovětský svaz zničil dětství desítkám milionů dětí.

Sovětský svaz se sice snažil prezentovat socialistické dětství na ukázce dětského tábora Artěk, skutečnost však byla dramaticky jiná. Kromě výše popsaného se Sovětský svaz dopustil vůči dětem mnoha dalších zločinů. V roce 1920 zmasakrovali bolševici v Archangelsku desítky dětí. 7. dubna 1935 vydal lidový komisariát vnitra usnesení, podle kterého bylo možné bez soudu popravovat i děti starší 12 let. Zcela běžně užívali bolševici únosů a následné držení dětí jako rukojmí, aby zlomili odpor jejich rodičů. Dětská otrocká práce byla všudypřítomná.

Rusko, až do dnešních dnů, neuznalo děti zrádců vlasti za oběti politických represí. V takovém případě by jim totiž muselo dát menší přídavek k důchodu. Místo toho Rusko pouze uznalo, že tyto děti mohly někdy represemi poněkud trpět.

Roku 1991 se změnil jen název státu.

Prameny: