Jak Stalin vykradl banku

„Revolucionář je odsouzenec. Musí se rozejít se zákony a konvencemi civilizovaného světa. Musí opovrhovat společností a být k ní nelítostný. Musí všemožně stupňovat utrpení lidu, aby ho dohnal k revoluci. Musí mít na paměti, že všechno, co vede k revoluci, je dovoleno.“

Není lepšího úvodu pro bankovní loupež v Tiflisu (až do 30. let 20. století se tak nazývalo dnešní Tbilisi), kterou ruští bolševici, pod vedením Stalina, provedli 26. června 1907, než výše uvedeného citátu Michaila Bakunina. Tuto myšlenku rozvinul ve svém Katechismu revolucionáře.

Na 5. kongresu Ruských sociálně demokratických stran v květnu 1907 odhlasovali, mimo jiné ruští bolševici, menševici a sociální demokraté rezoluci, která zakazovala páchání trestných činů, vražd či atentátů pro dosažení revolučního cíle.

Slovo bolševika však nic neznamená, jak se mohli ruští socialisté již brzy přesvědčit. Lenin se řídil myšlenkami Bakunina. A tak pouhý měsíc po skončení kongresu proběhla v Tiflisu brutální bankovní loupež. Ač Lenin nebyl zprvu plánu nakloněn, protože nevěřil v jeho úspěšné provedení, Stalin a ostatní bolševici jej přesvědčili, že šance na úspěch nejsou malé. A protože komunisté nutně potřebovali peníze na svou revoluční činnost, Lenin vyloupení banky schválil.

Organizaci a samotné provedení dostal za úkol Stalin, kterému pomáhal jeho kamarád Kamo. Nešlo o nijak složitý plán. Stalin, který v době loupeže v Tiflisu bydlel, věděl, že z banky sídlící na Jerevanském náměstí, pravidelně jezdí na nedalekou poštu drožka s penězi. A obvykle bývá chráněná pouze pár policisty. Právě chvíle, kdy drožka vyjede z banky byla vybrána za nejvhodnější možnou k loupeži.

Stalin sestavil skupinu asi dvaceti bolševiků, přičemž největší úlohu měl sehrát právě jeho blízký soudruh Kamo. 26. června 1907, od časného rána, se bolševici nedaleko náměstí intenzivně radili a převlékali. Většina z nich vypadala jako sedláci, kteří přijeli do města něco nakoupit či prodat. Stalin je rozestavěl po různých místech náměstí tak, aby se všichni mohli jednak vzájemně krýt a jednak aby kopírovali obvyklou trasu drožky. Zprávy, že se „něco“ chystá, dostala i carská policie, avšak podrobnější informace jí chyběly.

Zhruba v půl jedenácté dopoledne mohla loupež proběhnout. Jakmile kočí pobídl koně a drožka vyjela, nastalo peklo. Bolševici začali střílet a házet granáty. Absolutně nehleděli na to, koho zasáhnou. Na náměstí byl chaos. První kůň byl granáty zcela roztrhán, avšak druhý začal i s povozem utíkat pryč. Bolševici tedy začali pálit ještě jednou a hodili po něm několik dalších granátů. Ty jej roztrhly.

Zmatku a pokračující palby ostatních bolševiků všemi směry využil Kamo, a ještě další z lupičů. Rychle přiběhli k opuštěné drožce a sebrali peníze. Okamžitě přijela připravená drožka bolševiků, na ni hodili lupiči peníze a ujížděli z náměstí pryč. Když zabočili do vedlejší ulice, naráz se proti nim vynořilo několik policistů běžících na náměstí. Kamo zachoval chladnou hlavu a volal na ně, že lupiči jsou ještě na náměstí. Carská policie mu na lep skočila, a to bolševikům umožnilo, aby se ztratili z policejního dosahu. Zatčen byl jediný člověk. Kočí drožky, protože sebral několik bankovek, které bolševikům vypadly.

Náměstí připomínalo apokalypsu. Leželo zde asi čtyřicet mrtvých a další desítky zraněných. Mnozí z nich bez končetin. Jiní ohluchli. V drtivé většině se jednalo o náhodné kolemjdoucí, kteří se v době loupeže procházeli po náměstí. Přesnější čísla nejsou známa.

Ale ani bolševici se ze svého úspěchu neradovali dlouho. Ukradli sice 341 000 rublů (kdybychom lup přepočítali na dnešní peníze, jednalo by se zhruba o 70 milionů korun), ale jen menšina z nich byla v malých bankovkách. Většinou se jednalo o bankovky v hodnotě 500 rublů. Na tom by nic moc nebylo, kdyby se nejednalo o tak chudou zemi, jakou bylo/je Rusko. V carském Rusku bychom našli jen minimum lidí, kteří za svůj život spatřili pětiset rublovou bankovku. Zaplatit těmito bankovkami se tak stalo, i proto, že carská policie zveřejnila sériová čísla ukradených peněz, prakticky nemožné. Lenin zuřil a nařídil vyměnit peníze v zahraničí. Avšak ruské úřady již spolupracovaly s těmi evropskými a jediné, k čemu tento plán vedl, bylo zatčení několika bolševiků v Evropě při pokusu směnit pětiset rublové bankovky.

Lenin se rovněž začal obávat zatčení své osoby a narychlo prchal do Finska. Při útěku přes zamrzlá jezera se navíc skoro utopil. Pod Leninem a jeho ženou totiž praskl led. Byl červen, a tak tuto historku, kterou vyprávěla Naděžda Krupská, berte prosím s rezervou. Nezpochybnitelný fakt ovšem je, že útěk do Švýcarska se povedl.

Nic jiného v té době ani Lenina těšit nemohlo. Bolševická strana měla krvavou loupeží vážně poškozenou reputaci, ostatní socialisté v Rusku jimi pohrdali, neměli peníze a Lenin smutnil ve švýcarském exilu.

Stalin jen o vlas unikl vyloučení ze strany. Dodnes není zcela jisté, jaká byla v celé loupeži role Stalina. Stará bolševická legenda sice říká, že sám střílel a házel granáty na drožku, avšak skutečnost asi byla trochu jiná. Podle několika svědků stál schovaný na rohu náměstí a celou akci pozoroval z dálky.

Prameny: