Leninova a Stalinova válka proti kulakům

Úvodem je třeba říci, že tento článek nemá ambici vylíčit tragédii kulaků v Sovětském svazu v celém rozsahu. Není to totiž ani možné. Nestačila by na to ani celá kniha. Místo toho se zaměříme na pár konkrétních příběhů názorně ukazujíc bolševickou zvůli.

Ruští bolševici začali likvidovat tradiční uspořádání venkova již pár měsíců poté, co se dostali k moci a v této snaze pokračovali až do konce 30. let. Na Ukrajině probíhalo přesídlování zemědělců dokonce ještě koncem let čtyřicátých. Stalin tedy jen navázal na činy Lenina.

Nenávist Lenina ke kulakům si dobře ukážeme na několika instrukcích, které horlivě uděloval čekistům:

„Nemilosrdná válka proti kulakům! Smrt jim!“

„Nemilosrdný masový teror proti kulakům, popům a bělogvardějcům. Všechny podezřelé zavřete do táborů!“

„Je nezbytné s největší energií, rychlostí a nemilosrdností potlačit povstání kulaků za pomocí vojenského útvaru z Penzy a konfiskovat veškerý majetek vzbouřených kulaků a všechno obilí.“

„Vytvořte rukojmí z dětí kulaků. Ty budou ručit životem za přesné dodržení dodávek!“

A takto by šlo pokračovat dále. Lenin se pak velmi radoval z hlášení, které dostával:

„Těrská a Kubáňská oblast jsou dobyty. Vzbouřené stanice a vesnice jsou sprovozeny z povrchu zemského, obyvatelstvo deportováno: Muži do dolů na nucené práce, ženy a děti všude možně rozptýleny. Mrtvý a živý inventář je vyvezen či uhnívá.“

„Za každou vesnici, ve které dojde ke vzpouře budeme užívat masového teroru. Za každého zabitého sovětského funkcionáře zaplatí stovky obyvatel těchto vsí.“

A opět bychom mohli pokračovat dále. Bestialita, s jakou se bolševici pustili do neozbrojeného nepřítele, který se ničím neprovinil, dělal vše, co bylo v jeho silách, aby splnil přemrštěné kontribuce a povstal až ve chvíli, kdy věděl, že buď zemře hladem, nebo zastřelením, je nepochopitelná i s odstupem století. Výběrčí kontribucí, doprovázeni oddíly čekistů se uchylovali k vraždění, bití, mučení, znásilňování žen a dcer zemědělců, vypalování vesnic či polí a braní rukojmích. A například v červnu 1921 rozkázal Tuchačevskij vyčistit lesy, ve kterých se kulaci ukryli, jedovatými plyny.

Bolševici však nepoužívali pouze čekisty či armádu. Dokázali rovněž skvěle využít ruské povahy, kterou v románu Běsi popsal Fjodor Michajlovič Dostojevskij takto: „Naše učení je ve skutečnosti popírání cti a otevřeným právem na bezectnost lze Rusa nejsnáze s sebou strhnout.“

Na občanskou válku, kterou dokázal Lenin rozpoutat mezi obyvatelstvem vesnic, vzpomíná Alexander Jakovlev: „V mé vesnici Korolevo žil, podobně jako v ostatních vesnicích, jeden aktivista. Jmenoval se Fjodor Sudakov. Za občanské války stál v čele výboru chudiny. Pamatuji si na něho z kolchozních dob. Nikdo nikdy neviděl Sudakova pracovat. Za něho se hrbila jeho žena. Často ho vlekli domů opilého. A on se opíjel rád. Pochopitelné na cizí účet. Také rád pořádal mítinky. Chodil po vesnici a vyřvával: „My vás, vy vydřiduši, dorazíme!“ Dokud se vyjadřoval abstraktně a prosazoval „stranickou politiku“ jen slovy, lidé ho brali jako klauna. Je to ubožák, ale alespoň je nějaká legrace. Bylo však po legraci, jakmile později začal Sudakov vykřikovat jména. Ostatní jej za to bili. Byl to obnažený třídní boj. Tato pakáž pořádala na vsi ples. Z přítomných vybírali informátory, kteří se mimochodem chlubili, že mohou při svém „zvláštním postavení“ prásknout kohokoli z vesničanů. Rolníci si pak před nimi dávali pozor a stranili se jich. Na podzim 1918 pak došlo k reorganizaci. V době, kdy se výbory chudiny staly špičkou vší politické, administrativní a hospodářské činnosti v životě vesnice, došlo k jejich přeměně na vesnické sověty, které uskutečňovaly mocenskou politiku ještě důsledněji.“

Vesnice po celém Rusku tak ovládla ta nejnižší lůza. Šanci dostat se k moci využili lidé, kteří nic neuměli, byli líní opilci a jen přemýšleli, jak někomu uškodit. Právě takové potřebovali bolševici ze všech nejvíce.

Netrvalo to však dlouho a důsledky rozvrácení tradičního venkova se projevily naplno. Na podzim a v zimě 1920 se již výběrčím oddílům podařilo o potraviny, obilí a osivo okrást naprostou většinu rolníků. Ti během zimy spotřebovali své poslední, dobře ukryté, zásoby a na jaře 1921 začal v sovětském Rusku hladomor. Dle různých odhadů můžeme říci, že tento hladomor zahubil mezi jarem 1921 a začátkem sklizně v roce 1922, kolem pěti milionů lidí. Nejvíce pak v oblastech kolem řeky Don.

Celé sovětské velení v čele s Leninem se ocitlo ve složité situaci. Vážně hrozilo, že nebude čím nasytit dělníky ve velkých městech a tito dělníci by se pak mohli vzbouřit. A právě v době největší krize dostal Lenin spásný nápad. Ukrást obilí ukrajinským rolníkům. A jak Lenin vymyslel, tak také učinil. Během pár měsíců odvezlo ukrajinské obilí do ruských měst více než 1000 vlaků. Zatímco hladomor v Rusku, který svou příšernou a destruktivní politikou vyvolali bolševici, ustával, na Ukrajině vypukl naplno. V následujících dvou letech zde hlady zemřelo takřka milion lidí. Již tehdy se Ukrajinci museli uchyloval ke kanibalismu, aby měli šanci přežít. V dnešní době je ukrajinský hladomor z let 1921-1923 zcela ve stínu velkého „holodomoru“ z počátku 30. let. Avšak ani na necelý milion obětí z let dvacátých bychom neměli zapomínat.

Lenin, s velkou nechutí, musel přijmout fakt, že násilná přeměna ruského venkova absolutně selhala a pokud se chce udržet u moci, musí od ní, alespoň na čas, ustoupit. Celkem zemřelo přes šest milionů lidí, došlo k rozvratu venkova a půdu neměl kdo obdělávat.

Ruské rolnictvo a rolnické Rusko však ještě nebylo zcela zničeno. Vystrašené a s velkými obavami přežívalo ještě dalších deset let, než se do něj naplno pustil Stalin.

Druhá polovina 20. let 20. století byla v Sovětském svazu dobou strachu. Na první pohled nastalo po časech války a následné občanské války ticho a klid. Ale všichni cítili, že se něco vznáší ve vzduchu a tento klid je pouze dočasný.

Stalin v průběhu 20. let vytrvale upevňoval svou moc, přičemž je nutno poznamenat, že jeho tehdejší pozice nebyla ani zdaleka tak jistá a pevná, jak se nám z dnešního pohledu může zdát, a systematicky se připravoval na uskutečňování svých plánů. Na rozdíl od Lenina byl Stalin mnohem větší pragmatik a uvědomoval si, že úplná změna společnosti, kterou chtěl Lenin provést během pár let, se musí provádět postupně a důsledně: Nejprve vytvořit po celé zemi buňky OGPU (předchůdce NKVD), zajistit si nejen ve všech velkých městech či městečkách své agenty a donašeče, ale vhodné agenty najít na každé vesnici po celém SSSR, v každém větším domě mít svého domovního důvěrníka a takhle by šlo jmenovat jednotlivá opatření dlouho.

Hlavním cílem bylo vytvořit celkovou atmosféru strachu. Atmosféru, ve které se všichni budou bát mluvit proti vládě, a už vůbec si nedovolí cokoli proti vládě činit, protože nikdo neví, zda osoba, se kterou hovoří, není agentem provokatérem. O něco podobného se snažila již carská tajná policie, jejíchž metody Stalin dobře znal. Avšak, Stalin a komunisté, kterými se obklopil, byli mnohem schopnější a důslednější, než carští úředníci a již na počátku 30. let mohl Stalin pokročit ve svých plánech kupředu. A protože stejně jako Lenin pociťoval největší nenávist k soukromým zemědělcům, začal právě zde.

V listopadu 1929 přijalo ÚV usnesení: „O pokračování v rozhodném boji s kulakem a za vymýcení kořenů kapitalismu v národním hospodářství.“ Následně v lednu 1930 byla vytvořena speciální komise, která dostala za úkol vytvořit metody a postupy rozkulačování.

Komisi dostal na starost Vjačeslav Molotov a soudruzi se hned pustili do práce. Po pár dnech již poslali Stalinovi první návrhy: „V nejbližších dvou měsících (v únoru a březnu) při realizaci vysídlení do vzdálených oblastí SSSR a deportací do táborů, hodlá tajná policie podle našich odhadů uvěznit 60 000 lidí a vysídlit 150 000 usedlostí. Ve vztahu k nejzuřivějším kontrarevolučním elementům se nesmíme vyhýbat použití největší míry represí. Místa dalších jednotlivých deportací: Sever - 70 000 rodin, Sibiř - 50 000 rodin, Ural - 25 000 rodin, Kazachstán - 25 000 rodin. Jde o neobydlené kraje vhodné pro využití deportovaných na zemědělské či lesnické práce.“

V dalších týdnech následovalo usnesení: „O opatření k likvidaci kulackých hospodářství v oblastech plně zkolektivizovaných.“ Posléze komise vytvořila jednotlivé kategorie kulaků, které určovaly, k jak velkým represím má v konkrétních případech dojít: 1. kategorie - zavřít do gulagů, 2. kategorie - deportovat do výše zmíněných oblastí, 3. kategorie - ponechat na místě a nechat pracovat v kolchozech.

Velkou část „černé práce“ za OGPU odvedli místní. Většinou se jednalo o vesnickou chudinu, která sama žádný majetek neměla, a léta se těšila, až se úspěšnějším sousedům „pomstí“. To způsobilo, že vystěhování kulaků probíhalo mnohem násilněji, než bolševici předpokládali. Vyháněným kulakům například vesnická chudina neumožňovala vzít si sebou jakékoli teplé oblečení a kulaci pak cestou na sever či Sibiř umírali nejen hladem, ale i zimou. Dalším průvodním efektem bylo, že se jednotlivé místní buňky OGPU předháněly, kdo vysídlí více kulaků. Celkové počty vysídlených tak byly výrazně vyšší, než jaké předpokládala komise ÚV. Ve vlacích mířících na Sibiř tak nebylo prakticky žádné místo. Lidé stáli celé dny namačkaní na sebe. Stejně tak příděly jídla odpovídaly plánovaným a nikoli skutečným stavům vysídlenců.

Aby sovětské velení vysvětlilo masové přesuny obyvatel a rozkulačování, sovětské veřejnosti, spustilo v tisku štvavou kampaň proti kulakům. Usnesení ÚV z 30. září 1930 například zmiňuje: „1. Zveřejnit údaje o škůdcích v produkci masa, ryb, konzerv a zeleniny v tisku. 2. Zveřejnit články poukazujících na to, že se jedná o činnost kontrarevoluční tlupy a že tato činnost byla dosvědčena. A že všechna opatření byla přijata, aby tito záškodníci nemohli dále působit neblahé důsledky. 3. Zveřejnit rozsudek o zastřelení škůdcovské tlupy.“ Stalin tak dokázal vyřešit hned dva problémy naráz. Jednak osvětlit, proč dochází na vesnicích k takovým změnám a násilí, a jednak svést všechny neúspěchy sovětského hospodářství na kulaky. Tato metoda se Stalinovi zalíbila a později ji častokráte zopakoval.

Tisková kampaň probíhala celý podzim a zimu roku 1930 a podařilo se jí vytvořit z kulaků ty největší zloduchy. V této atmosféře pak již bylo jednoduché, a takřka žádoucí, aby ÚV následně v březnu 1931 vydal unesení: „O likvidaci kulaků jako třídy“.

Na jaře 1931 bylo během pouhých pár měsíců deportováno na Sibiř a do Kazachstánu více než milion lidí. Dle rozhodnutí zvláštní komise byli rozptýlení do malých osad a každou osudu hlídalo pět střelců zvláštní ostrahy. Ve skutečnosti se tak jednalo o rozsudek smrti. Lidé totiž neměli takřka žádnou šanci přežít. Neexistovala zde elementární lékařská péče, příděly jídla byly minimální, ulovit si zde nebylo prakticky co, v létě šílená horka, v zimě mrazy, a ještě na ně byly uvaleny tvrdé pracovní normy, které nešlo dlouhodobě vydržet. Veškeré pokusy o protesty či povstání byly marné. I když se některým kulakům podařilo utéct, stejně byla jen otázka času kdy a jak zemřou. Všude kolem byly planě, nebylo si kde obstarat potravu a jak je zmíněno výše, celý SSSR byl protkán sítí agentů, kteří stále bděli.

Není možné odhadnout, kolik kulaků bylo vysídleno, kolik zavražděno, kolik bylo posláno do gulagů či kolik zemřelo ve vyhnanství. V každém případě šlo o miliony deportovaných lidí a je třeba mít na paměti, že drtivá většina z nich nepřežila, protože neměla šanci přežít.

Kompletní likvidace ruského rolnictva a zavedení systému kolchozů a sovchozů vedla již o rok později, v roce 1932, k hladomoru, který postihl SSSR a nejvíce Ukrajinu. Právě ukrajinské obilí totiž Stalin ukradl, aby dokázal vyřešit nedostatek jídla v rozkulačeném Rusku.

Prameny: