Článek
Na počátku roku 1945 si již Josif Stalin dobře uvědomoval, že se nepodaří naplnit jeho dávný sen o komunistické Eurasii „od Lisabonu po Vladivostok“. Začal proto čím dál více svého času a energie věnovat do příprav poválečného uspořádání Evropy a taktéž Sovětského svazu.
Velký vůdce věděl, že v příštích měsících se do jeho země vrátí miliony vojáků, kteří jednak poznali Evropu a život v ní a jednak je válka odnaučila to, co Stalin učil obyvatele SSSR tak dlouho, a tak úspěšně. Bát se. Z vystrašených mladých kluků se na frontě stali muži. Stalin byl velmi vzdělaný člověk a uvědomoval si, že něco podobného již Rusko jednou zažilo. To, když se z tažení po Evropě vrátili carští vojáci po konci napoleonských válek. Tito lidé „načuchnutí“ evropanstvím způsobovali v carském Rusku nestabilitu. Vytvářeli různé tajné organizace, spolky a čekali na vhodnou příležitost. Ta přišla po smrti cara Alexandera I. a vstoupila do historie jako povstání Děkabristů. A ač tato vzpoura byla rychle potlačena, celé 19. století se carům vracela jako memento.
A roku 1945 přišla na mysl i Stalinovi. Nedělali mu starosti pouze obyčejní vojáci, pro které připravil tvrdé uvítání do reality všedního dne v Sovětském svazu, tedy: Preventivně několik desítek tisíc zatknout, vyslýchat, nechat je udat další, pak poslat do gulagů a tím zasít strach mezi ostatní. Stalin se rovněž obával úspěšných vojevůdců. Největší starosti mu činil maršál Georgij Žukov. Ten rád poskytoval rozhovory západním médiím, pro které byl velkou hvězdou, a často „zapomínal“ zdůrazňovat zásluhy soudruha Stalina. Stalin nemohl Žukova samozřejmě odstavit hned. Nějakou dobu počkal a na jaře 1946 jej uvolnil z důležité funkce vojenského velitele v okupovaném Německu. Místo toho byl nejlepšímu sovětskému vojevůdci svěřen oděský vojenský obvod. A o něco později uralský vojenský obvod.
Chování Stalina k vítězi nad Hitlerem nám dá dobrou představu, co pak asi zažívali obyčejní vojáci, pro které nebyla práce, žádné sociální programy, jen minimální apanáž pro veterány a často se neměli ani kam a ke komu vrátit. Shlukovali se tedy ve městech a žebrali. To Stalina krajně pobuřovalo. Krásná sovětská města přece nebudou zohavovat nějací špinaví žebráci. Berija dostal rozkaz, aby s tím okamžitě něco udělal. A Lavrentij se činil, jak nám dokazuje dopis dcery Stalina, Světlany, svému otci z podzimu 1945: „Dneska jsem slyšela, že prý se Stalin vrátil do Moskvy a vydal nařízení, aby se do Nového roku zlikvidovali všichni bandité a zloději. Lidé Ti vždycky připisují něco dobrého.“
Jak vidno, váleční veteráni byli pro všechny přítěží a lidé se těšili, až s nimi bude zatočeno. Hlášení Beriji ukazuje, jak dopadli: „Na území arzamaského okresu se objevilo velké množství lidí živících se žebrotou. Největší výskyt žebráků je u závodu na výrobu škrobu a melasy Úsvit. Závod vydává obyvatelstvu odpad jako krmivo pro dobytek. Tímto odpadem se žebráci živí. Areál závodu už navštívilo 20 000 lidí.“ A jednoho dne si pro ně NKVD přijela. Sebrala je, odvezla na nádraží, naložila do vlaků a jeli na Sibiř. V tamních táborech nikdo nebude mít o práci nouzi.
Navzdory obecné představě totiž gulagy zažily vrchol až po válce. Zatímco v době předválečné byli do gulagů posíláni především političtí vězni a zločinci, po válce zde přibývalo čím dál více bývalých vojáků či partyzánů. Ano, takto se soudruh Stalin odvděčil vojákům, kteří pro něj vybojovali vítězství ve válce. Pro samotné tábory však tato změna struktury vězňů měla zásadní dopad. Bývalí vojáci „převzali moc“ od zločinců a často se nebáli ani dozorců. Říkali si „Krasnyje šapočki“ (Červené čapky) a v některých táborech se dokonce pokoušeli o vzpoury či hromadné útěky.
Ještě strašlivější osud potkal válečné invalidy. Jestliže krásu měst nesměli kazit žebráci a bezdomovci, bylo zcela nepřijatelné, aby na ulicích postávali či spíše polehávali zmrzačení muži. V druhé světové válce přišlo o ruku či nohu asi půl milionu sovětských vojáků. Bylo zapotřebí se s těmito lidmi vypořádat. Ač se na některých stránkách či v některých knihách můžeme dočíst, že je Stalin nechal bez milosti postřílet, a proto ve městech SSSR nebylo vidno žádné invalidy, jde o často opakovaný mýtus. Jejich osud však nebyl o mnoho lepší.
NKVD, a později MVD, je začala odstraňovat z měst. Z velkých měst museli zmizet v prvé řadě. A potkal je podobný osud, jako jejich spolubojovníky, o kterých je řeč výše. Na rozdíl od nich však nebyli odváženi do pracovních táborů ale do bývalých klášterů. Když sem přijeli první invalidé, prostory klášterů na ně nebyly vůbec připraveny. Již před mnoha lety odtud bolševici vyhnali mnichy a od té doby kláštery v SSSR chátraly. Invalidé zde mrzli v chladných komnatách, dostávali jen trochu jídla a nebyl zde lékařský personál. Většina lidí, kteří se zde o válečné invalidy měli starat, dostali tento nevděčný úkol za trest a podle toho k němu také přistupovali. Vojáci bez nohou zde celé dny leželi ve vlastních výkalech, a ještě byli posměšně označováni jako Samovary. Tak člověk bez nohou vypadal. V létě, když je vynesli ošetřovatelé ven, se mnoho invalidů pokoušelo skutálet do jezer či rybníků, a tak spáchat sebevraždu. Muži, bez lékařské péče a v příšerných hygienických podmínkách, hynuli po tisících. Až po pár letech se tato neutěšená situace trochu zlepšila.
Nelze přesně odhadnout, kolik mužů bylo v klášterech po celém SSSR takto internováno. Lze najít různá čísla. 100 000, 200 000 či dokonce 300 000 lidí. Jedno je však jisté. Naprostá většina zde zemřela. Pokud se sem člověk jednou dostal, bylo pro příbuzné takřka nemožné jej dohledat. Tito lidé byli jednoduše vymazáni a měli navždy skončit v zapomnění. Až po pádu SSSR se několik ruských historiků pustilo do mapování této lidské tragédie. Nebyli příliš úspěšní. Pro bolševiky invalidé nic neznamenali a vedli jen minimum záznamů.
Když se Stalin úspěšně vypořádal s navrátivšími vojáky, vojevůdci a invalidy, stál před ním ještě jeden problém. Nacionalismus. Sovětský svaz se od svého vzniku, a nutno říci že úspěšně, snažil potlačovat nacionalismus. Ano, nepodařilo se mu sice vytvořit něco jako „sovětskou národnost“ a zakódovat ji do mysli lidí, na to měl tak či onak málo času, ale na konci 30. let se snad nikdo, kromě Ukrajinců, neodvažoval označovat za Gruzínce, Moldavana, Bělorusa atp. Začátek války toto změnil. Často vznikaly národnostní pluky a muži rádi říkali, že bojují za „svou“ zem. Za svůj národ. Ano, bojovali za Sovětský svaz, ale například v Bělorusku, označovanému za partyzánskou republiku, se vzedmulo národnostní cítění. Stejně tak na Kavkaze. O Ukrajině ani nemluvě. A to byl velký problém.
Nejlépe si jej ukážeme na příkladu režiséra Olexandera Dovženka, autora slavného sovětského filmu Země. Když chtěl tento uznávaný režisér natočit film o bojích na Ukrajině, šel si pro požehnání k Chruščovovi, tehdy prvnímu sekretáři komunistické strany Ukrajiny. Dovženko již během války natočil dokumenty o průběhu války na území Ukrajiny a Chruščova i díky tomu jeho nápad zaujal. Rozhodl se, že Dovženka podpoří a přednesl jeho návrh na nový film před Stalinem. Ten se však takřka ihned do obou pustil. Zajisté jej nejvíce rozlítila věta: „Ať budeme bojovat na jakýchkoli frontách, budeme bojovat za Ukrajinu.“ Na to Stalin spustil, že žádná samostatná Ukrajina neexistuje a existovat nebude. Pak režiséra urážel. Dovžanko si později zapsal do deníku: „Roztrhal mě na kusy.“
Vítězství v druhé světové válce je vítězství Sovětského svazu. Tak pravil soudruh Stalin. Nikoli vojáků. Nikoli lidu. Ale země. Důsledky této politiky Stalina můžeme dobře pozorovat do dnešních dnů. Rusko, které se prohlásilo za nástupce SSSR, si přivlastnilo i vítězství. Jak absurdní toto tvrzení dnešního Ruska je, si nejlépe ukážeme, když se podíváme na statistiku válečných obětí Sovětského svazu a tuto statistiku si dáme do kontextu velikosti populace jednotlivých svazových republik. Pojďme pro příklad uvést několik čísel.
Nejprve je však třeba něco uvést na pravou míru. Udávaný počet obětí Sovětského svazu, tedy 26 milionů, je vymyšlený a úmyslně navýšený. Jak prokázala například historička Anne Applebaum, do toho čísla je započten i zhruba milion lidí, kteří v době války zemřeli v gulazích. Poté jsou zde započítáni zajatci, kteří se ze zajetí vrátili, civilisté odvlečeni na nucené práce, kteří se rovněž vrátili, lidé z okupovaných území Polska, Estonska, Lotyšska či Litvy a takhle by šlo pokračovat dále. Avšak, přijměme oficiální číslo SSSR, a počítejme.
Před válkou žilo na území Ruské SSR 110 mil. lidí, z nich mělo zemřít 14 mil., to činí 12,5 %. Na území Běloruské SSR žilo 9 mil. lidí a zemřelo 2,3 mil., to činí 25,5 %. Na území Ukrajinské SSR žilo 41 mil. lidí a zemřelo 6,9 mil., to činí 16,5 %. Dále, z počtu lidí žijících před válkou zemřelo 13,5 % lidí z Arménské SSR, 13,5 % z Lotyšské SSR či 12,5 % z Litevské SSR. A takhle by šlo pokračovat dále. Důležité je to úplně první číslo. Pokud přepočítáme počet obětí vůči velikosti populace, Rusů zemřelo „jen“ 12,5 %. Ano, lze argumentovat tím, že v absolutních číslech zemřelo Rusů zhruba 50 % ze všech obětí SSSR, avšak tady narážíme na onen nadhodnocený počet obětí. Ten je totiž nejmarkantnější právě v případě Ruské SSR. O etnických Rusech ani nemluvě.
Než budeme pokračovat dále, je nutno zmínit, z jakých počátečních čísel Sovětský svaz při „výpočtu“ obětí války vycházel. V roce 1937, tedy v době po několika uměle vyvolaných hladomorech a v časech Velkého teroru, proběhlo v SSSR první sčítání lidu od roku 1926. Sčítání bylo pro Stalina takovým zklamáním, že jeho výsledky nebyly nikdy zveřejněny a několik organizátorů bylo uvězněno a posléze odesláno do gulagů.
Sovětské noviny obvinily západní agenty a nepřátele země ze zfalšování výsledků. Přišlo se totiž na to, že obětí hladomorů, Velkého teroru a etnických čistek nejsou statisíce či několik milionů, ale minimálně deset milionů. Z toho většina na Ukrajině. A něco takového samozřejmě nebylo možné zveřejnit. Stalin tedy nařídil, aby se sčítání opakovalo.
V roce 1939 proto proběhlo sčítání lidu v SSSR znovu. Tentokráte pod dohledem „odpovědných komunistů“. Výsledkem bylo, že Sovětský svaz obývá 170 mil. lidí. Toto číslo je samozřejmě smyšlené a odhaduje se, že realita byla zhruba o 7-8 mil. nižší. Jenže, počty válečných obětí Sovětského svazu nevychází ani z tohoto smyšleného čísla z roku 1939. Vychází z odhadu počtu populace z konce roku 1940. Mělo jít o neuvěřitelných 194 mil. lidí. V tomto čísle jsou započítaní výše zmínění lidé z okupovaného Pobaltí či Polska.
Pokud si dáme všechna fakta dohromady, zjistíme, že Sovětský svaz, potažmo jeho nástupce, dnešní Rusko, lhal prakticky úplně ve všem. Zodpovědnost za vypuknutí druhé světové války nese Sovětský svaz úplně stejnou jako nacistické Německo. A je nutno nést v patrnosti, že Hitler zaútočil na Polsko jen díky podepsání paktu Molotov-Ribbentrop. To jednoznačně vyplývá z uveřejněných německých i italských dokumentů z léta 1939. Posléze SSSR zaútočil na či anektovat podobný počet zemí, jako Německo: Polsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Besarábii a Severní Bukovinu.
Když selhaly plány na připojení k Ose, začal Stalin chystat útok na Evropu, avšak Hitler jej předběhl. A tak se z agresora stal, zcela nepochopitelně, napadený stát. Během války SSSR zradil své zajatce. Odsoudil k smrti civilisty žijící na okupovaných územích a za kolaboranty označil lidi odvlečené na nucené práce do Německa. Válku SSSR vyhrál jen díky vojenské pomoci Spojenců. Kdyby vyhrál. Jen díky ní neprohrál. Ostatně, i Stalin to v Teheránu přiznal: „Nejdůležitější věcí v této válce jsou stroje. Spojené státy jsou zemí strojů. Bez strojů, které jsme dostali skrze Lend-Lease, bychom válku prohráli.“
Do Evropy pak Rudá armáda nevstoupila jako osvoboditel, ale jako okupant. A podle toho se také chovala k civilistům. Z Evropy unesla NKVD do Sovětského svazu nespočet lidí, kteří se již nikdy nevrátili. Za vydatné pomoci Spojenců v rámci operace Keelhaul, nutno dodat. A po válce vše pokračovalo. Např. kruté potrestání válečných zajatců či v dnešním článku zmíněné zúčtování s invalidy.
8. května 1967 byl u kremelské zdi odhalen pomník neznámého vojína. Je na něm nápis: „Tvé jméno je neznámé, Tvůj čin je nesmrtelný.“
Nic neukazuje více absurdnost Sovětského svazu než právě tato slova.
Mýtus Velké vlastenecké války však žije v myslích lidí dodnes.
Prameny:
Timothy Snyder - Stalin
Anne Applebaum - Gulag
Alexander Jakovlev - Rusko plné křížů
Edvard Radzinskij - Stalin
Mark Solonin - 23. červen
Orlando Figes - Revoluční Rusko
Alan Taylor - Příčiny druhé světové války
Robert Conquest - Velký teror
Viktor Suvorov - Den M
