Článek
25. únor (10. březen) 1917
Petrohrad je zcela paralyzován generální stávkou. Stávkuje přes čtvrt milionu lidí.
Ulice města jsou plné demonstrantů, které strhávají agresivní radikálové. Ve vzduchu vlají rudé prapory. Lidé nesou transparenty volající po konci monarchie a vyhnání Romanovců. V některých ulicích odmítají bezpečnostní složky proti demonstrujícím zasáhnout.
Před polednem navštíví předseda Státní dumy Michail Rodzjanko předsedu vlády Nikolaje Golicyna a vyzve jej, aby podal demisi. Golicyn okamžitě kontruje podepsaným carským výnosem, který mu umožňuje Dumu kdykoli rozpustit. Oba muži však vědí, že tento „papír“ nemá žádnou hodnotu.
Dnes již můžeme s jistotou tvrdit, že případné rozpuštění Dumy by revoluci naopak ještě urychlilo. Nemohlo ji zastavit. Toho si byl vědom i Golicyn, a proto výnos nepoužil. O pár hodin později navrhne ministr zahraničních věcí Nikolaj Pokrovskij, aby odstoupila celá vláda. Ani k tomuto činu se však Golicyn neodhodlá. Tvrdí, že tak závažný krok by musel probrat s carem.
Z nám známé komunikace prostřednictvím telegramů je ovšem zjevné, že Golicyn něco takového carovi vůbec nenavrhl. Nelze ani uvěřit, že až do pozdního večera dostal Mikuláš ohledně situace ve městě jediný telegram, a to od ministra vnitra Protopopova. Ještě méně uvěřitelné je, že tento telegram nebyl alarmující, jak by se dalo předpokládat, ale naopak uklidňující.
V situaci takřka úplné anarchie ve městě vytváří menševici Sovět dělníků. Oproti tomu Alexander Šljapnikov, což byl v době Leninova exilu vedoucí představitel bolševiků v Rusku prohlašoval, že se o žádnou revoluci nejedná a stačí, aby každý dělník dostal kilo chleba, stávky skončí a všichni půjdou domů. Profesionální revolucionář tak neprofesionálně zaspal revoluci.
Později odpoledne posílá Alexandra Mikulášovi následující telegram: „Můj nejdražší, milovaný poklade, stávky a nepokoje ve městě už překračují všechny meze. Je to hnutí výtržníků, výrostci a holky běhají po městě a křičí, že nemají chleba, a to jen proto, aby zvyšovali zmatek. Zrovna tak činí dělníci, kteří brání druhým pracovat. Kdyby mrzlo jako v předchozích dnech, seděli by všichni doma. Ale to všechno přejde a uklidní se. Stačí, když se Duma zachová správně. Já jsem cítila, když jsi odjížděl, že se něco semele. Napiš mi pozdrav pro Aňu, bude mít radost. A odpusť mi tento truchlivý dopis, ale hrne se to na mne ze všech stran.“
Dále Alexandra svého muže informuje o zdravotním stavu dětí. Ani s odstupem století nejde pochopit, že Mikuláš nedostal od své ženy jasnou zprávu o čtvrt milionu lidí ve stávce.
Car tedy dále setrvává v nečinnosti. Až pozdě večer dostane ruský imperátor telegram od předsedy Dumy Rodzjanka. Jedná se o vůbec první zprávu, která nepokoje v hlavním městě nebagatelizuje. Bohužel, ani teď si car neuvědomí, jak je situace vážná. Rovněž nemá důležité informace, že v průběhu dne odmítali policisté i vojáci zasahovat proti demonstrantům a že čím dál více dělníků je ozbrojených. Tyto informace se dozví až dalšího dne ráno z telegramu ministra války Beljajeva. Ale to již bude pozdě. Mikuláš učiní zlomové rozhodnutí dnes večer.
Protože nemá všechny potřebné informace, nedochází mu rozsah nepokojů a neví, že se na bezpečnostní složky nemůže zcela spolehnout, vydá rozkaz, že nepokoje mají být okamžitě potlačeny a ukončeny. K dovršení celé tragédie dá tento úkol veliteli petrohradského vojenského obvodu, generálovi Sergeji Chabalovi. Chabalov byl muž zcela neschopný, nerozhodný a u vojáků neměl žádný respekt. Přesto to má být právě on, kdo zítra ráno demonstrující a stávkují rozežene.
Car snad ani nemohl svěřit tak velkou odpovědnost, v tak osudové hodině, méně vhodné osobě.
Prameny:
- Edvard Radzinskij - Poslední car
- Orlando Figes - Lidská tragédie
- Richard Pipes - Dějiny ruské revoluce
- Ivan Izakovič - Život a smrt - Tragédie posledního ruského cara
- Deník cara Mikuláše II.
- Deník carevny Alexandery Fjodorovny
