Pád posledního cara - Revoluce doutná

23. únor (8. březen) 1917

V Petrohradu stále není chléb. Ženy, které stály ve frontě celou noc strhávají další k demonstracím. V průběhu dne zaplaví Petrohrad demonstrace až 50 000 lidí. Jsou slyšet volání nejen po dodávkách chleba, dřeva a uhlí, ale také po konci absolutismu a vystoupení z války. Mikuláš stále není o situaci informován a nějakou dobu ještě nebude. A Alexandra řeší úplně jiné problémy.

Alexandra: „Představ si, že Olga a Alexej dostali spalničky. Olga má celý obličej osypaný, baby to má spíše v ústech, hodně kašle a bolí ho oči. Oba leží ve tmě. Jsme všechny v letních sukních a v bílých pláštích. Když někdo (kdo se nebojí) přijde, převlékneme se do šatů. Ostatní děti se tomu asi taky nevyhnou, přála bych si, aby to dostaly co nejdříve. Nebylo by jim aspoň tak smutno v zatemněném pokoji a netáhlo by se to tak dlouho.“

V situaci, kdy probíhaly kritické hodiny a doslova šlo o osud impéria a rodu Romanovců, Alexandra běhá z jednoho pokoje do druhého a strachuje se o zdraví svých dětí. Komorník Volkov jí sice sdělí, co se v Petrohradě právě odehrává, Alexandra však příliš nevnímá a informaci po chvíli zcela vypouští z mysli. Za celý den neinformuje svého muže o vážnosti situace.

Mikuláš dostane pouze krátkou zprávu od ministra vnitra Alexandera Protopopova, že situace v hlavním městě je pod kontrolou. Zde je nutno dodat, že dodnes není jisté, zda tuto informaci dostal car již 23. února (8. března) či až o den později. Každopádně nijak nereaguje.

Večer, kdy Petrohradem doslova duní hlasité volání po odstranění „té Němky“ (carevny), Protopovova, konci války a někteří lidé dokonce volají po odstranění cara, zasílá Mikuláš Alexandře telegram, který zní jako z jiného světa.

Mikuláš: „Byl slunečný a chladný den. Po příjezdu tu na mě čekalo obvyklé osazenstvo s Alexejevem (Michail Vasiljevič Alexejev byl náčelník hlavního štábu ruské armády). Půl hodiny jsme si pěkně povídali, potom jsem si uklidil pokoj a dostal Tvůj telegram o spalničkách. Nemohl jsem tomu ani uvěřit. Tak je to nečekané! Musí to být pro Tebe jistě velmi únavné a zneklidňující, Holubičko moje. Třeba teď přestaneš přijímat tolik lidí, viď?“

Na tomto místě musíme cara přerušit a poslední větu vysvětlit. Jak již bylo řečeno, Mikuláš Alexandru hluboce zbožňoval a miloval na ní úplně vše. Pouze jej čas od času dráždila její úpěnlivá snaha plést se do všech státních záležitostí. Například mu běžně navrhovala, kterého ministra by měl vyhodit a kterého dosadit na jeho místo. Zde se tedy Mikuláš snaží Alexandře naznačit, že by bylo dobré v této situaci nechat jednání o státních záležitostech na něm a naplno se věnovat nemocným dětem, které teď svou matku velmi potřebují.

Pokračujeme v Mikulášově telegramu: „Píšeš mi, že mám vládnout pevnou rukou. A máš naprostou pravdu. Buď si jista, že na to nezapomínám, ale to ještě neznamená, že musím každého kolem sebe okřikovat. Klidná poznámka nebo pádná odpověď velmi často docela stačí.“

Dějiny někdy mají neuvěřitelný smysl pro ironii. Právě tato slova píše Mikuláš své ženě v momentně, kdy jeho trůn začíná nenávratně padat. Teď by stále ještě mohl situaci zachránit. Stačilo by z fronty stáhnout pár loajálních pluků a vyslat je do Petrohradu. Mikuláš to neudělá.

Alexandra však rozhodně nebyla jediná, kdo Mikuláše vyzýval k jasné a rázné akci. Před pouhými dvanácti dny dostal car dopis od svého blízkého rádce a přítele velkoknížete Alexandra Michajloviče: „Prožíváme nejnebezpečnější okamžiky v dějinách Ruska. Všichni to cítíme. Někdo rozumem, někdo srdcem, někdo duší. Jisté síly uvnitř Ruska vedou Tebe, a tudíž i Rusko, do nevyhnutelné záhuby. Říkám „Tebe i Rusko“ a říkám to zcela vědomě, neboť Rusko bez cara nemůže existovat. Je však třeba mít také na paměti, že car nemůže takový stát, jako je Rusko, řídit sám. Dosavadní stav, kdy veškerá odpovědnost leží na Tobě, a jedině na Tobě, je neudržitelný. Události svědčí o tom, že Tvoji rádcové vedou Rusko a Tebe do jisté záhuby. Člověk by si až zoufal, když vidí, že nechceš naslouchat hlasům těch, kdo vědí, v jaké situaci dnes Rusko je, a radí, jaká opatření by se měla udělat, abychom se dostali z chaosu. Vláda je dnes orgán, který připravuje revoluci. Lid ji nechce, ale vláda používá všemožných prostředků, aby bylo co nejvíc lidí nespokojeno a dokonale se jí to daří. Jsme svědky něčeho nevídaného. Revoluce shora, nikoli zdola.“

V následujících dnech pak došlo k osobnímu rozhovoru mezi Alexandrem Michajlovičem, Mikulášem a Alexandrou. Jak velkokníže Alexandr, tak carevna Alexandra, na cara tlačili, aby byl ráznější, aby přistoupil ke změnám, aby byl silný. Avšak, každý z jiné strany. Zatímco carevna si přála ještě větší upevnění carské moci a razantní potlačení Dumy a všech ostatních, kteří chtěli mluvit carovi do vlády, velkokníže naopak žádal přenesení některých carových pravomocí na vládu a Dumu v naději, že tak upokojí stále více nespokojený lid. Taktéž se mluvilo o možných změnách ve vládě. Tedy, Alexandr a Alexandra mluvili, posléze se hádali, a nakonec na sebe křičeli. Car vše jen poslouchal se stále silnější deprimovaností a defétismem.

V době, kdy v Rusku začínala revoluce, tak car Mikuláš II. na její potlačení neměl dostatek sil a odhodlání.

Prameny: