Pomocníci Pohraniční stráže - Kolaboranti a udavači

„Myslím, že pomáhat Pohraničníkům je taková povinnost každého občana, který žije nejen na Modravě ale po celé západní hranici. Prostě všímat si všeho takového trochu divného, co tady kolem je a když je to nutné, samozřejmě to přátelům z Pohraniční stráže oznámit.“

V pár větách, které jeden pomocník Pohraniční stráže uvedl v rozhovoru pro Československou televizi, je naznačeno prakticky vše. Pomoc od lidí žijících v městech a vesnicích v hraničím pásmu byla pro Pohraničníky naprosto klíčová a zásadní. Na ní stála úspěšnost zásahů.

Již od uzavření hranic Československa a počátku výstavby „Železné opony“ si Pohraničníci začali systematicky budovat síť pomocníků, důvěrníků a uvědomělých občanů. Jednalo se o lidi žijící v blízkosti hranic a jejich úkolem bylo především všímat si všeho podezřelého.

Koncem 80. let Ministerstvo vnitra evidovalo kolem 15 000 oficiálních pomocníků Pohraniční stráže. Tito lidé se přirozeně těšili různým výhodám: Byli odměňováni za každé hlášení a pokud se na základě jejich hlášení podařilo zadržet člověka, který měl v úmyslu překročit hranice, byla odměna již výrazná. A také mohli obdržet odznak pomocníka Pohraniční stráže. Nešlo však ani zdaleka jen o oficiální pomocníky Pohraničníků. Vesnice byly plné lidí ochotně hlásících, když se objevil někdo neznámý.

Dalším příkladem fungování systému jsou řidiči autobusů či revizoři ve vlacích. Vzhledem k tomu, že se jednalo povětšinou o menší vesnice, bylo pro řidiče autobusů snadné si časem zapamatovat, kdo je zdejší a koho vidí poprvé. Uvedu Vám příklad konkrétní situace.

Řidič autobusu, který jezdil pravidelně na trase Vimperk-Modrava dobře věděl, kdo na Modravu z Vimperku jezdí, kdo si na Kvildě přisedá či kdo naopak vystupuje. Jestliže si jízdenku koupil někdo, kdo tuto trasu běžně nejezdil, řidič při příjezdu na zastávku na Modravě začal blikat střídavě pravým a levým blinkrem. To byl signál pro Pohraničníka, který autobus pozoroval. Řidiči, a mnohdy i uvědomělí občané, velmi rychle Pohraničníkům oznámili, o koho jde, poskytli přesný popis neznámého člověka a Pohraničníci to pak již měli až směšně jednoduché.

Na železnici tomu nebylo jinak. Jakmile přijel vlak do města poblíž hranic, vystoupil revizor a informoval Pohraničníka, který čekal na příjezd vlaku, zda se ve vagonech nachází neznámé osoby. Pokud ano, opět následovalo předání podrobného popisu a lehká práce Pohraničníků.

Pomocníci pohraniční stráže, příslušníci rodin těchto pomocníků a důvěrníci zase odváděli černou práci za Pohraničníky přímo ve vesnicích, pokud se zde objevily neznámé osoby. Velmi často se jednalo o občany Německé demokratické republiky, kteří doufali, že cesta do Německé spolkové republiky bude přes Československo snadnější, než kdyby se pokusili překonat hranici přímo v Německu. Na jednu stranu je fakt, že německá hranice byla střežena velmi přísně a tvrdě, na druhou stranu se východní Němci v Československu stávali snadnou kořistí. Jakmile někdo v hraničním pásmu zaslechl němčinu, spatřil východoněmeckou SPZ či uviděl lidi dívající se do mapy, okamžitě běžel informovat Pohraničníky. Tím Pohraničníkům opět velmi usnadnil práci, Němci byli zadrženi a eskortování do Východního Německa. Tam je čekaly tvrdé tresty.

Různé zdroje uvádějí různá čísla a údaje. Vyberme tedy konzervativní odhad. Lze říci, že jedna třetina lidí byla zadržena ještě předtím, než se vůbec přiblížila k samotné hranici. Nedostali se tedy ani k pokusu přejít na druhou stranu. Tak byli pomocníci výkonní a klíčoví.

Dalším, velmi důležitým faktorem je, že na lidi žijící v oblastech hraničního pásma se Pohraničníci mohli takřka plně spolehnout. Díky tomu bylo možné síly Pohraniční stráže koncentrovat takřka výhradě na hranici, jako takovou a nedocházelo tedy k tříštění sil.

Nesmíme rovněž zapomínat na organizaci Mladí strážci hranic. Zjednodušeně řečeno se jednalo o něco na způsob Pionýrské organizace pro děti žijící v pohraničí. Již od velmi útlého věku byly děti učeny a připravovány na spolupráci s Pohraničníky. Ti pořádali různé akce, zábavy, hry, dětské dny, brávali děti do lesa, ukazovali jim, jak vypadá zásah proti narušitelům či jak správně pozorovat a sledovat neznámé osoby, které přijedou do vesnice. Celý systém byl chytře vymyšlen a šikovně aplikován.

V pohraničí tak vyrůstalo několik generací, kterým připadala spolupráce s Pohraničníky zcela normální a pokládala ji za něco přirozeného. Někteří, dnes už dospělí lidé, na dětství strávené hrami s Pohraničníky stále s radostí vzpomínají. Zde Vám mohu doporučit seriál Pozor! Státní hranice.

Závěrem dodám, že žádný totalitní systém, jaký se kdy na světě objevil, nestál na jeho vrcholných představitelích a represivních složkách. Kdepak. Totalitní systémy stojí na zcela obyčejných lidech, kteří režimu ochotně slouží a pomáhají jej udržovat při životě.

Rovněž je nutno mít na paměti, že nikdo z pomocníků Pohraniční stráže nebyl za své udavačství a kolaboraci s komunistickým režimem potrestán. Lidé, kteří svou „bdělostí“ zničili životy druhým, tak po pádu komunismu žili, a mnozí stále žijí, spokojeně dál. Můžeme jen spekulovat, zda pociťují alespoň výčitky svědomí.

Prameny: