Sto let Sovětského svazu

Roku 1908 napsal básník Alexander Blok prorocká slova: „V srdci Ruska tiká bomba.“ Debatovat o historické nutnosti některé z dějinných událostí je vždy složité. A ne, opravdu nejde říct, že ruská únorová revoluce a později bolševická revoluce byla nevyhnutelná. Avšak…

Richard Pipes zmiňuje, že nejnápadnějším rysem ruské společnosti na přelomu 19. a 20. století byla všudypřítomná nenávist. Radikálové nenáviděli carský režim. Rolníci nenáviděli „odpadlíky“ z občin. Muslimové nenáviděli Armény. Kazaši nenáviděli Rusy. Rusové nenáviděli Stolypina. Všichni společně nenáviděli židy. Inteligence nenáviděla konzervativce. Liberálové nenáviděli bezpečností složky státu. Socialisté se vzájemně nenáviděli mezi sebou. Rusko této doby bylo plné zloby, zášti, nenávisti, nespočtu pogromů a všudypřítomného násilí.

A prakticky každodenního terorismu. Nebyl zabit pouze car Alexander II., vládní ministři či generálové. Dle různých odhadů bylo jen v posledních dvaceti letech před říjnovou revolucí zavražděno ruskými radikály přes 20 000 státních a oblastních úředníků. To je průměr takřka tří vražd denně.

Zpětně vzato je velmi lehké vyjmenovávat chyby carů Alexandera III. a Mikuláše II. (především Mikuláš jich udělal hodně), které vedly k únorové a ve svém důsledku i k říjnové revoluci. Stejně tak lze spekulovat, zda by k revolucím došlo, nebýt ruského vstupu do Velké války.

Ovšem, když se zamyslíme nad výše zmíněnými okolnostmi a stavem ruské společnosti, zjistíme, že sud s prachem pouze čekal na zažehnutí. Země plná nenávisti, jako by byla připravena a čekala, až ji převezme osoba plna nenávisti.

Když Pjotr Struve vzpomínal na první setkání s Vladimirem Leninem, zmínil, že Iljič neměl takřka žádné povahové rysy. Jeho jediným rysem byla nenávist, která z něj doslova čišela. Slovy Struveho: „… byla odpuzující a strašlivá, pramenila z tvrdých, téměř zvířecích emocí a odporu. Byla chladná, jako Lenin sám.“

Lenin dělil všechny lidi pouze na dva typy. Přátele a nepřátele. Lev Trockij jednou zmínil, že Lenin je novodobý Maximilien Robespierre a v tomto případě se Lev Davidovič Bronštejn rozhodně nemýlil. Lenin nebral politiku jako střet idejí, ale jako válku, kde je nutno druhou stranu zcela zničit.

Maxim Gorkij kdysi napsal, že Lenin nikdy neuvažoval v kontextu lidí, jako lidských bytostí. Nic pro něj neznamenaly. Myslel jen na strany a na masy. Podobně vzpomínají na Lenina i další lidé, kteří jej dobře znali. Svou nenávistí dovedl oslovit ruské nenávistné masy.

Důležitý faktor, který je zde třeba zmínit a který je naprosto zásadní pro pochopení nejen bolševické revoluce v Rusku, ale celosvětového komunismu: Komunisty nezajímají státy, národy, společnosti, lidé či jejich vlast, ale pouze celosvětová komunistická revoluce.

Lenin v mnoha dopisech ze Švýcarska píše, že si přeje porážku Ruska ve Velké válce, protože to bolševikům pomůže k převzetí moci. Avšak, ani ovládnutí Ruska, největší země na světě, nebyl cíl bolševiků. Byl to jen a pouze odrazový můstek k celosvětovému komunismu.

Toto je velmi zásadní zmínit a zopakovat. Bolševici nepřebrali v Rusku moc proto, aby jej ovládli, spravovali a vytvořili komunistický ráj na zemi, ale proto, aby získali dostatečně velkou a silnou základnu k vývozu komunismu do Evropy a celého světa.

Někdy se zmiňuje, že bolševici úmyslně přesunuli hlavní město Ruska z kosmopolitního a západního Petrohradu do tradiční ruské Moskvy, aby tak byli „blíže lidu“. Není tomu tak. K přesunu došlo v březnu 1918, kdy se německé armády přibližovaly k Petrohradu a Lenin z města prostě utekl. A tak vládl z Moskvy. Na Rusku a jeho lidu vůbec nezáleželo.

Když se bolševikům podařilo s Němci podepsat brestlitevský mír a později, díky naprosto nebývalému teroru zvítězit v občanské válce, i hned upřeli svou pozornost ke svému hlavnímu cíli. Vývozu komunismu do světa. Na to, proč v tom nebyli úspěšní, si odpovíme někdy jindy. Nyní se zaměřme na jejich skutečné cíle. Lenin v květnu 1918 pronesl tato slova: „Prohlašujeme, že zájmy socialismu, zájmy celosvětové revoluce jsou nadřazené zájmům národa a zájmům státu.“ Bolševikům bylo úplně jedno, kolik Rusů padne a jak skončí Rusko. Jen když oni ovládnou svět.

Důvod, proč vyvést revoluci do světa nebyl pouze ideologický, ale rovněž praktický. Ruští bolševici věděli, že ovládli zcela zaostalou zemi, takřka bez průmyslu, plnou staromódních rolníků a že v dlouhodobém střetu s kapitalistickým světem nemá komunismus sebemenší šanci uspět. Ano, tento fakt, který nechápou někteří naivní lidé ještě dnes, si uvědomoval a několikrát jej zmínil, i sám Lenin. Hned v prvních letech jeho vlády však ztroskotaly všechny pokusy o vývoz revoluce prostřednictvím Rudé armády. Finsko, Pobaltí i Polsko bolševiky porazili. Stejně tak neuspěly ruskými bolševiky podporované revoluce v Německu, Bavorsku či Maďarsku. Co hůře. Tyto snahy byly dokonce kontraproduktivní. Pokusy o komunistické revoluce zastrašily veřejnost ve střední a západní Evropě a umožnily vzestup fašismu a později nacismu. Tyto ideologie hlásaly, že jen ony dovedou národy ochránit před komunismem. Dnes již není sporu o tom, že pouze strach z komunismu umožnil italským fašistům uchvátit moc v zemi. Ironicky to pak byla právě fašistická Itálie, která jako první poslala do Sovětského svazu svého velvyslance.

Ruští bolševici tedy museli k ovládnutí světa zvolit jinou, novou a chytřejší strategii. Strategii měla provádět nově založená Kominterna, jejíhož 2. kongresu se v létě 1920 zúčastnili komunisté z šestatřiceti zemí. Kominterna měla několik cílů, které na sebe vzájemně navazovaly:

1. Ve všech zemích na světě vytvořit komunisté strany.
2. Všechny komunistické strany budou, jak řekl Zinověv: „Pobočkou ruské komunistické strany.“
3. Komunistické strany mají získat podporu, vstoupit do parlamentu a odborů.
4. Až nastane příležitost, mají převzít moc.

Závěrečná rezoluce obsahovala následující: „Každý zvolený komunistický poslanec si musí uvědomit, že nebyl zvolen proto, aby vykonával vůli svých voličů, ale že je agitátorem strany vyslaným do nepřátelského tábora s cílem plnit její rozhodnutí. Zodpovídá se pouze straně.“

Jinými slovy, komunističtí poslanci neměli hájit zájmy své země, ale zájmy své strany. A jejich národní strana měla poslouchat a plnit příkazy ruské komunistické strany. Tento princip je nutno mít na zřeteli až do dnešních dnů: Každý komunista je trojským koněm Ruska.

Velká říjnová socialistická revoluce a vznik Svazu sovětských socialistických republik jsou nejen největší tragédie 20. století, ale zřejmě i největší tragédie v dějinách lidstva.

Nástup bolševiků k moci v jedné zemi odsoudil k smrti sto milionů lidí po celém světě.

Prameny: