Útěk skupiny bratří Mašínů den po dni - 17. října 1953

Radka, Pepu a Milana čekají první kroky bez Vaška. Jsou těžké. Opustili svého nejlepšího kamaráda. Vaška. Věrného Vaška. Ale pokud to všechno má mít smysl, teď je třeba zatnout zuby a bojovat.

Je před nimi těžká a náročná noc. Musí utíkat co nejdál, získat alespoň malý náskok před VoPo. Zároveň potřebují najít místo, kde se ukryjí a přečkají den. Za světla by neměli vůbec žádnou šanci. A jsou unavení. K smrti unavení. Ze tří kluků jsou tři fyzické trosky. Zkouší postupovat indiánským pochodem, tedy sto metrů klusat a sto metrů jít, ale moc jim to nejde. Na klus už nejsou síly. Tak alespoň, že cestou narazí na pár promrzlých rajčat, lepší něco než nic. Utíkají lesem, přes pole a do dalšího lesa.

Radek už nemůže. Cítí, jak jej uranové doly zničily. Milan je na tom také hodně špatně. Jen Pepa vypadá, že každou chvílí neodpadne.

I v lese slyší obrovský rámus. To je VoPo v akci. Přesouvá své muže v transportérech, autech, na motorkách. V akci jsou i tanky. Vzduchem krouží letadla. Nebe je tak ozářené světlomety, že kluci mají místy problém spatřit Severku. Ale jdou. Neustále jdou. Zastavit nemohou i kdyby chtěli. Radkovi vržou boty, a tak si je zuje, sváže k sobě a dále jde jen v ponožkách, aby ostatní neprozradil. Kluci si raději odjistí zbraně.

„Halt!“ Ozve se ze silnice. Pepa na nic nečeká a okamžitě tím směrem vystřelí. Všichni utíkají zpátky do lesa. Tak nic. Z lesa se nedostanou. Je kompletně obklíčen. Mašínové z dálky vidí, že se VoPo seběhli k místu, odkud kluci utekli do lesa. Asi něco našli. Ale co? V té chvíli si Radek uvědomí, že ztratil jednu botu. Je to jasné, VoPo se radují i z objevené boty. Radek si tedy na jednu nohu obuje botu a na druhou dá obě ponožky. Takhle bude pokračovat dále. Ale kam dále?

Chodí lesem, ze všech stran slyší rachot motorů. Není kam. Čas ubíhá. Za pár hodin začne svítat, VoPo se pustí do pročesávání lesa a tentokráte je určitě odhalí, pokud nebudou mít dokonalý úkryt. Pepa si všimne, že části lesa mají pískový podklad a taktéž vidí, že některá místa jsou zcela protkána králičími norami.

Nemají na výběr. Jedinou možností je, že si tady, v lesní školce, vykopou jámu, do ní všichni vlezou a následně ji zamaskují větvemi. Nikdo není z Pepova nápadu nadšen, ale žádný jiný nemají. Tak vzhůru do práce!

Hrabou hodiny, ruce jim u toho mrznou, moc to nejde. Ale musí. Není kam ustoupit, na co se vymluvit. Pomáhají si jednou velkou větví, ale Radek s Milanem dolování díry nezvládají. Nejvíce práce musí odvést Pepa. Na Radka a Milana zůstane, aby odnášeli písek a maskovali stopy.

Když se jim konečně podaří jámu vytvořit, zjistí, že je malá. Nevěří, že se tam nasoukají tři dospělí lidé. Předtím, než se začnou cpát do díry, musí si Pepa odskočit. Zmrzlá rajčata mu na prázdný žaludek neudělala dobře. Na utření nemá nic jiného než legitimaci na autobus. Blíží se svítání. Tak dovnitř!

Jde to těžce a pomalu. Nejprve lezou Pepa s Milanem. Lezou hlavami napřed, snaží se otvor rozšiřovat tak, aby uprostřed ještě zůstalo dostatek místa pro Radka. Za poslední dva týdny všichni znatelně zhubli a tohle jejich dlouhodobé hladovění je teď jejich jediné štěstí. Po nějaké době jsou Pepa s Milanem konečně celí vevnitř. Slunce už vychází a dovnitř se ještě musí dostat Radek. Vměstnává se do jámy, kluci jej tahají za nohy.

Sami tomu nemohou uvěřit, ale dokázali to. Jsou v jámě. Všichni. Radek překryje otvor několika předem připravenými větvemi a zkontroluje, že jsou dobře zamaskovaní. Stihli to tak tak.

S úsvitem začíná VoPo pročesávat les. Berou to precizně. Kousek po kousku. Střílí do každého křoví, do každé hromady větví. Kluci to slyší. A také cítí. Krom jiného polní kuchyni, která několikrát za den vaří pro VoPo jídlo.

Mašínové a Milan nemají nic. Nic, kromě naděje, že jejich jáma nebude i jejich hrobem. Jsou v ní celý den. Je jim strašná zima, nemohou se ani pohnout, všechno je bolí, mají velký hlad a žízeň. A Berlín v nedohlednu.

Prameny: