Útěk skupiny bratří Mašínů den po dni - 19. a 20. října 1953

19. října 1953

Další noc a další den v jámě. Každá minuta se vleče jako věčnost. Kluci jsou úplně ztuhlí, bolí je všechny svaly v těle. I ten nejmenší pohyb je náročný a vysilující. Vyhrabat se však zatím nemohou.

Okolí je stále plné VoPo. Trojice stále slyší zvuky náklaďáků, které jezdí sem a tam. Každou chvíli proletí vzduchem letadlo. Světlomety dělají z noci den. Mašínové rozhodnou, že vyrazí nejdříve zítra večer, a to jen za předpokladu, že uslyší, jak náklaďáky odjíždějí pryč. V jámě tedy budou trpět i nadále. Je to k nesnesení.

Pokud chce Radek, Pepa či Milan na malou, musí se všichni přesunout, vytvořit trochu prostoru a umožnit jednomu z nich, aby vyhrabal malou díru, do které se následně vymočí. Tohle se opakuje mnohokráte za den.

Ačkoli již třetí den nic nepili, ledový písek jim podchladil ledviny. Potřebují, co chvíli močit. Hlouběji v jámě je málo místa, a tak musí jeden druhému pokaždé rozepnout a následně zapnout kalhoty.

Ale co naplat, přežili už horší věci. Všichni doufají, že zítra vyrazí.

20. října 1953

Po několika dnech v jámě přichází vysvobození. Radek, Pepa a Milan konečně slyší vytoužené zvuky. Rachot motorů náklaďáků se postupně vzdaluje od Waldowského lesa. VoPo stahuje většinu svých mužů.

Jáma v lesní školce Waldowského lesa se nestane jejich pohřebištěm. Možná. Pokud Radek dovede odvalit hromadu větví, která jejich otvor tak úspěšně maskovala. Je zesláblý a musí vyvinout nadlidské úsilí, aby těžké větve odsunul pryč.

Když se mu to konečně povede, kluci se začnou pomalu soukat ven. Jde to velmi ztuha a velmi pomalu. Ani venku to není o moc lepší. Po takové době v jámě se nedovedou udržet na nohou. Motají se, snaží se rozproudit krev v žilách a protáhnout ztuhlé svaly. Pepa nadhodí, že teď by s nimi měla VoPo lehkou práci. Celý proces vylézání z jámy a rozcvičování těla jim zabere přes dvě hodiny. Jakmile se kluci znovu stanou pány svých těl, vypraví se na sever.

Jdou po lesních cestách a na kraji lesa objeví hromady jehličí. Řeknou si, že by to mohl dobrý záložní úkryt a pokračují dál.

V dáli se rýsuje vesnice. Radek nabídne, že půjde na průzkum. Kluci vymyslí plán pro případ, že by Radka chytili. Řekne, že se všichni schovávali v nedaleké vesnici ve studni. To dá Pepovi s Milanem dostatek času, aby utíkali zpět do jámy v lesní školce.

Radek nemá štěstí. Sotva urazil pár desítek metrů, přiřítilo se policejní auto. Radek musel utíkat do blízkého remízku, kde našel úkryt. Jeho smůla je však dvojnásobná, protože auto zapadlo a všichni tak musí čekat, než přijede další a vyprostí jej.

Pepa myslí na nejhorší. S Milanem z dálky pozorovali cestu Radka do vesnice a když spatřili, jak kousek od něj zastavilo policejní auto a vyskákali z něj VoPo, byla v nich jen malá dušička. Naštěstí si Radka nevšimli. Čekáním ale ztratil hodně času. Je mu jasné, že o něj kluci mají strach.

Do vesnice, do které vjela dvě policejní auta tak ani nepokračuje. Povede se mu však na nedalekém políčku natrhat mrkev a zelí. Bude to jejich první jídlo po mnoha dnech. Byť zmrzlé. I s úlovkem utíká zpět za Pepou a Milanem.

Všichni pojídají zelí a vrací se k jehličí. Dnes to nikam dál nepůjde. V okolí jsou stále ještě hlídky VoPo a kluci stejně nemají na dlouhý pochod nocí dostatek sil. Do tři hromad jehličí si vlezou tři mladí muži. Jsou spokojení. Ač jehličí není nejpohodlnější, alespoň jim nebude zima a trochu se vyspí.

Bratři rozhodnou, že zde zůstanou do rána a před úsvitem se vydají zpět do jámy. Waldowský les pořád není natolik bezpečný, aby mohli strávit den v hromadách jehličí nedaleko lesní cesty. To nechtějí riskovat.

Na návrat do jámy teď ale nikdo nemyslí. Teď je všem dobře.

Ve sledování osudů bratří Mašínů, Milana a Vaška budeme pokračovat 21. října.

Prameny: