Útěk skupiny bratří Mašínů den po dni - 21. a 22. října 1953

21. října 1953

Po příjemné noci v jehličí se nikomu nechce ven a už vůbec ne zpátky do jámy. Ale musí. Přes to nejede vlak. Je to právě železná vůle, která je již takřka tři týdny drží naživu. A prokáží ji i teď.

Krátce před úsvitem opouští trojice jehličí a vrací se lesem na místo svého původního úkrytu. Už je světlo, když se jim konečně podaří nasoukat zpátky do jámy a zamaskovat úkryt.

Smůla z minulého dne je provází i dnes. Hned dopoledne začalo pršet a nepřestalo až do večera. Po celodenním dešti jsou promočeni na kost, klepou se zimou a netěší se na nic jiného, než na příchod noci a návrat do teplého jehličí.

Večer opět vylézají z jámy, ostatně, mají to již natrénované a utíkají lesem, aby byli co nejdříve ve svých vytoužených hromadách.

Hromady jehličí jsou tak husté, že uvnitř nejsou promočené ani po dlouhém a vytrvalém dešti. Kluci se zahrabou tak hluboko, jak to jen jde, a stráví zde celou noc.

K ránu je čeká ještě jeden návrat do jámy, ale už teď jsou rozhodnutí, že další noc se vydají na cestu.

22. října 1953

Den má jediné pozitivum. Neprší. Úkryt skupiny bratří Mašínů, ta příšerná jáma, je však po včerejších přívalech deště úplně promočený. A právě do této příšerné, mrazivé a mokré díry kluci k ránu opět lezou.

Vůli překonat další z mnoha těžkých dnů jim dodává myšlenka, že dnes je to naposled. Tedy, doufají, že je to naposled. Jenže na doufání se nehraje, a proto večer, když vylezenou ven, svou jámu pečlivě zamaskují. Co kdyby ji ještě někdy potřebovali? Jeden nikdy neví.

Stačí jim ujít pár desítek metrů a rychle pochopí, že ani dnes v noci žádný velký pochod nezvládnou. Jsou tak vyčerpaní, že i trhání zelí a mrkve na blízkém poli je vysílí. Pepa je na tom z trojice nejlépe, a tak se nabídne, že půjde na průzkum. A Radek s Milanem počkají. Po zhruba hodině je Pepa zpět a přináší výborné zprávy. Nikde nikdo. Žádné náklaďáky, žádné motorky, žádné tanky a hlavně, žádní VoPo. Mašínové a Milan proberou situaci a vyhodnotí, že nejlépe bude dojít do nejbližší vesnice a tam si vybrat nějakou pěknou stodolu.

Je zataženo, už dávno nemají žádný kompas a orientují se jen podle zvuku projíždějících vlaků po nedaleké železnici. Projdou les, přejdou kapustové pole a už mají před sebou nevelkou vesnici. Nechtějí nic riskovat, vyhnou se hlavní cestě a vezmou to kolem zahrad. Celá ves je zahalena do tmy.

Kráčejí kolem několika domů, až se jim jeden zalíbí. Má stodolu a chlév situovanou směrem do polí, zatímco obytný dům stojí naproti přes dvůr, směrem k silnici. To jim vyhovuje. Mašínové rozhodnou, že teď v noci nic jiného hledat nebudou. K jejich překvapení nejsou zadní vrata stodoly zamčena. Snadno se dostanou dovnitř. Ve stodole je velký nepořádek a všude se válí spousta harampádí. Musí ve tmě postupovat velmi obezřetně, aby nezpůsobili žádný hluk. Zůstala jim poslední baterka a i ta je skoro vybitá. O to větší pozor musejí dávat, když lezou po žebříku nahoru. Potěší je, že takřka celé patro stodoly je plné sena. Budou mít dostatek prostoru a alespoň je nikdo náhodně neobjeví.

Ještě předtím, než se do sena zahrabou, Pepa navrhne, že půjde zkusit podojit krávu. Chlév sice přímo sousedí se stodolou, a tak by nebyl žádný problém si každou noc nadojit trochu mléka, ale Pepa dojit neumí. Sice klukům tvrdí, že to často pozoroval, ale pozorováním se člověk dojit nenaučí. Jen co chytne krávu za struk, kráva začne bučet a vzápětí se k ní přidají další. Tak to by tedy nešlo. Ještě je nakonec prozradí krávy. Kluci narychlo opustí chlév a doufají, že se dobytek za chvíli uklidní. Radek s Milanem si dělají z Pepy srandu. Nedojil náhodou býka?

Půjdou tedy spát o hladu a žízni. Na to jsou už zvyklí. Rozdělí si hlídky a pak se konečně zahrabou do příjemného sena. Je to tak pohodlné. Ani v pětihvězdičkovém hotelu by nebyli z postele tak nadšení jako ze sena ve východoněmecké stodole.

Usínají s vědomím, že ráno nemusí do jámy. Tady naberou síly a pak hurá na Berlín!

Ve sledování osudů bratří Mašínů, Milana a Vaška budeme pokračovat 23. října.

Prameny: