Útěk skupiny bratří Mašínů den po dni - 24. a 25. října 1953

24. října 1953

Druhý den na seně probíhá stejně klidně jako ten první. Ráno přijde paní domácí pro seno. Pak přijede hlídka VoPo. A odpoledne druhá hlídka VoPo. Denní rytmus je tady pevně zažitý, a to klukům vyhovuje.

Ač jsou Radek, Pepa a Milan s úkrytem jinak spokojeni, trápí je hlad. Zdejší rodina evidentně není nijak bohatá a jídla mají poskrovnu. Mohou tak možná doufat v několik brambor pro prasata a pár hlávek zelí ze zahrady za domem. Celý den myslí na večerní výpravu do kuchyně.

Hodiny utíkají trojici velmi pomalu a když se konečně setmí, stejně jako včera, i dnes čekají ještě několik hodin, než bude celá ves klidně spát.

Nejprve se vydají do zahrady pro pár hlávek zmrzlého zelí, seberou brambory pro prasata a posléze vezmou útokem kuchyň.

Na rozdíl od včerejška, dnes trochu jídla najdou. Mísa plná pěkných, velkých brambor leží na stole. Jen silou vůle odolají, aby mísu nevyjedli na jedno posezení. Po krátké debatě bratři rozhodnou, že každý si vezme jen jednu bramboru. Cokoli navíc by bylo velké riziko.

Ještě více je pokouší konev, ve které je kondenzované mléko. A ne ledajaké. Z Anglie. Kluci se musí ovládnout. Takové mléko je pro běžného občana nedostupné. A kdyby jen trochu upili, domácí by si toho jistě okamžitě všimli.

Každý drží v ruce svou bramboru a vrací se zpět. Nahoře na seně debatují o původu mléka a pochutnávají si na bramborách. Mašínové spekulují, že domácí mohou být komunisté a mají nějaké vyšší postavení ve straně. Jak jinak by k anglickému mléku přišli? Ještě to proberou zítra.

Teď už chtějí spát. Únava je každým dnem větší.

25. října 1953

Třetí den na seně a kluci už pokládají vše za rutinu. Střídat se na hlídkách, poslouchat hekání domácí, když leze nahoru pro seno, příjezd hlídek VoPo či pohyb na dvoře. Ale jedna rutina je pěkně štve. Zelí.

Každý den zelí. Pálí je žáha a věčně prázdné žaludky taktéž protestují. Ale co si počít? Nic jiného nemají. A kdyby v zahradě za domem nebylo tolik hlávek zelí, jsou úplně o hladu. Dnešní den, tak jako ten včerejší, tráví v myšlenkách na kuchyň. Třeba tam jednou něco bude.

Kromě zelí je znepokojuje ještě jedna věc. Neustále přijíždějící hlídky VoPo. Východoněmecká policie evidentně stále doufá, že trojici kluků polapí. Mašínové a Milan tak jsou mezi dvěma nepříjemnými mlýnskými kameny.

Na jedné straně cítí, jak každým dnem hladovění slábnou. A to dokonce doufali, že tady naberou síly. Jaká hloupost. Sil jim naopak ubývá. Chtějí tedy co nejdříve pokračovat v cestě do Berlína, o kterém ani neví, jak je ještě daleko.

Na druhé straně denně slyší projíždějící hlídky. Teď se vydat na cestu? To by byla sebevražda.

Podobné debaty vedou celý den. Ale všichni ví, že ať už chtějí nebo nechtějí, musí tady ještě zůstat. Na tom žádná debata nic nezmění.

Večer se na ně usměje alespoň malé štěstí. Když kráčejí do zahrady pro zelí, všimnou si pytlů plných otrub. Nechají zelí zelím a nabírají otruby. V kuchyni si otruby trochu posolí, aby získaly lepší chuť. Není to nejhorší. A rozhodně to není horší než zelí. Právě naopak. Cestou do stodoly se rozhodnou, že odteď budou preferovat otruby.

Alespoň trochu spokojeni a nasyceni se zahrabou do sena.

Ve sledování osudů bratří Mašínů, Milana a Vaška budeme pokračovat 26. října.

Prameny: