Útěk skupiny bratří Mašínů den po dni - 3. října 1953

Po chladné a z větší části probdělé noci, jsou kluci rádi, že je konečně ráno a mohou pokračovat ve své cestě. Vrací se do Chomutova a snaží se jej projít co nejvíce nenápadně. Pohraničí je plné hlídek. Nejen v Chomutově, ale v každé, i té nejmenší vesnici, je alespoň jedna hlídka se samopaly. Kluci ví, že tady nemohou udělat žádnou chybu, provést nic nápadného. Musí dokonale splynout s davem. A daří se jim to. Bez problémů projdou městem a nastoupí do autobusu.

Rozhodnou se, že se v autobuse zcela rozptýlí, aby nevzbuzovali žádnou pozornost. Úplně vepředu sedí Zbyněk, nemá totiž zbraň a střelci musí být vždy vzadu, aby neozbrojeného mohli krýt. Už dopředu si připravili historku, že do pohraničí jedou za prací v lese. Naštěstí, vše jde jako na drátkách a autobus s cílovou stanicí Hora Svaté Kateřiny bez jakýchkoli problémů pokračuje ke svému cíli. Kluci projíždí příhraniční vesnice a nemohou si nevšimnout, jak jsou liduprázdné. Po odsunu Němců zde skoro nikdo nežije. Postupně z autobusu všichni ostatní pasažéři vystoupí a na konečnou přijíždí jen pětice mladých mužů. Řidiči, který jezdí zdejší trasu pravidelně, jsou nepochybně podezřelí. Nikdy je tady neviděl. Na druhou stranu, proč by je měl hlásit? Kdo by chtěl utéct do NDR?

Mašínové, Milan, Václav a Zbyněk jsou nesmírně spokojení. Báli se, že je na konečné v obci Hora Svaté Kateřiny bude čekat hlídka. To by bylo velmi nepříjemné. Avšak, nikdo zde není, a tak se kluci opět rozdělí do svou skupin a vydají se lesní cestou ke státní hranici. Nemusí spěchat. Času mají habaděj. Hranici plánují překročit, až se zcela setmí, aby je nikdo neviděl. O co více mají času, o to postupují lesem opatrněji. Tady by už žádná historka neobstála. Jsou v těsné blízkosti hranice a hlídce by bylo naprosto jasné, oč zde kráčí. Kromě občasného vzdáleného zaštěkání psa však na nikoho nenarazí a ukryjí se nedaleko hranice, kde hodlají počkat do tmy.

Čas si krátí povídáním o budoucnosti a pečlivou přípravou co by udělali, kdyby je chtěl při překročení státní hranice někdo zastavit. Vznikne jasný plán. Půjdou v linii za sebou, s rozestupem ani deset metrů. Pokud prvního zastaví hlídka, ostatní zalehnou, vyčkají, až z úkrytu vyleze i parťák hlídky a posléze je buďto odzbrojí nebo postřílí ze zálohy, to podle toho, jak se situace vyvine.

Pochod nocí klukům sice nekomplikují hlídky, ale nejde se jim vůbec dobře. V jednu chvíli se Milan ztratil. Posléze dojde ke srážce Milana s Václavem. To nejhorší však teprve mělo přijít. Milan zapadl do velké díry a když mu Václav pomohl ven, zjistili, že nemá pistoli. Ztratil ji spolu s botou. Tu však po nějaké době našel. Pistoli již ne. Mašínové se svými přáteli ještě nejsou ani ve Východním Německu a už mají o jednu zbraň méně. To je velká komplikace.

Konečně narazí na hraniční zátaras a drátěný plot. Překračují hranice. Německo. Skupina bratří Mašínů překročila česko-německé hranice kolem půlnoci z 3. na 4. října 1953.

Zbytek noci pokračují Německem na sever. Chtějí ujít co nejdelší vzdálenost a najít si nějaký úkryt, kde přečkají den. Hodlají totiž postupovat pouze v noci, bude-li to možné. Na nějakou dobu je ještě zmate kompas. Kluci mají dojem, že se vrací zpět. Pepa je však neoblomný a říká, jaký je nesmysl, aby se oba kompasy pokazily naráz. Radek mu dá po diskuzi za pravdu, a tak všichni pokračují dále na sever po opuštěných a takřka zapomenutých cestách.

Když se jim podaří pokročit trochu hlouběji do Německa, narazí na první německé auto a projdou první německou vesnicí. Začíná však svítat, což značí nejvyšší čas na nalezení úkrytu. Schovají se v křoví nedaleko cesty, asi kilometr od další vesnice. Tady přečkají den.

V křoví je jim zima, a ještě ke všemu začne pršet. Je to těžký den a nekonečné čekaní, kdy se už konečně zase setmí a oni budou moci pokračovat v pochodu na Berlín. Spát se prakticky nedá. Klepou se zimou, tuhnou jim nohy a ruce.

A je před nimi další dlouhý pochod nocí.

Prameny: