Článek
Venku je zima, mlha a lehce poprchá. Ale to teď bratrům Mašínům a Milanovi nevadí. Celý den jsou schovaní v seně a čekají na večer. Berlín už nemůže být daleko. Konečně se vyspí v posteli. A budou svobodní.
Když se setmí a ruch kolem stodoly utichne, trojice chce vyrazit. Pepa ovšem nemůže najít boty. Večer je vyzul, zahrabal do sena a teď hledá. Radek s Milanem jsou na něj naštvaní, protože se mu to stalo už podruhé. Pepa sice boty najde, ale vyhráno nemá. Nemůže je obout. Přes noc se boty scvrkly a Pepa dlouhé minuty zápasí. Obuje pravou, ale s levou stále bojuje. Nakonec ji s vypětím všech sil obuje bez ponožky.
Po menším zdržení mohou kluci konečně vyrazit na cestu. Počasí je příšerné. K zimě, mlze a dešti se přidal ještě ledový vítr. Kluci se třesou a jen silou vůle postupují kupředu. Doufají, že tady chytnou vlak. Každou chvíli přece musí nějaký jet.
V tom je oslní světlomety blížícího se auta. VoPo! Trojice padne na svahu silnice k zemi a čeká. Auto zastavilo nedaleko od nich a delší dobu neodjíždí. Po chvíli, která klukům připadala jako věčnost, VoPo nastoupili zpět do auta a odjeli pryč.
Tak tady to nepůjde. Nemohou riskovat, že budou naskakovat na vlak a v ten moment je spatří hlídka. To by byl jejich konec. Musí pokračovat dál na sever.
Vlečou se přes pole a louky. Na jednom z polí zůstalo ještě pár hlávek zelí. Kluci si je natrhají a cestou pojídají. Kus pod nimi je železniční trať a na návěstidle svítí červená.
Mašínové nejprve uslyší a poté uvidí blížící se vlak. Trojice zahodí hlávky zelí a z posledních sil se dá do běhu. Když jim zbývá ještě polovina cesty, skočí na návěstidle zelená a vlak se opět rozjíždí. Popadá je zoufalství, ale utíkají. Musí. Je to teď nebo nikdy. V tom šíleném mrazu nezvládnou čekat hodiny na další vlak a krom toho, všude jsou hlídky. Už jsou skoro u vlaku, ale ten zrychluje. Teď už běží těsně vedle něj. Milan se několika rychlými kroky vytáhne na stupačky a křičí na bratry, ať mu dají ruku. Nejprve vytáhne Pepu. Radek už ani nedoufá, že na vlak naskočí, když jej Pepa s Milanem popadnou za ruce a škubnou s ním vzhůru.
Radek, Pepa a Milan nemají ani čas se zaradovat, že to zvládli. Neví, kdy bude další stanice a do té doby se chtějí zahrabat do brambor. Ale nejde to. Nemají sil, jsou úplně promrzlí, v prstech nemají cit a stejně tak jsou zmrzlé i brambory. Neustále se sypou zpět.
A už vlak brzdí. Sotva se kluci stačí přimáčknout k okraji vagonu, je nad nimi osvětlené hradlo. Mašínové nepochybují, že je musí nádražáci vidět. Ostatně, jak by je mohli nespatřit, když jejich těla osvětluje zářící reflektor? Nic se však nestane. A vlak jede dál.
Takto projedou i další stanice. Klukům se podaří alespoň trochu se zahrabat, ale jde o velmi nedokonalé maskování. Přesto si jich nikde nevšimnou. Mnohem horší je cesta mezi jednotlivými stanicemi. Ledový vítr je doslova bičuje a trojice ztrácí cit v končetinách.
Vlak přijede do další stanice a po nějaké době kluci slyší, že odpojují lokomotivu. Co teď? Bratři a Milan netuší, jak dlouho zde vlak může stát. A rozjede se vůbec? Avšak, co na tom záleží, pokud se nerozjede rychle, stejně zmrznou. Všude kolem vlaku jsou ale hlídky. Nepřipadá tedy v úvahu, aby z vagonu vyskočili. Když už kluci ztrácejí naději a smiřují se s jistým koncem, naráz to s celým vlakem škubne a po chvíli jedou dál.
Opět je bičuje ledový vítr, jak se vlak žene nocí a přižene se do stanice, kde čeká vojenský transport. Tak teď je to už opravdu špatné. Vlak zase dlouho stojí a čeká. Ještě ke všemu si Milan stěžuje, že nutně potřebuje vyprazdňovat. Počkají na chvíli, kdy budou hlídky kus za nákladními vagony a všichni seskočí. Mašínové si dělají srandu z Milana, že snad stahoval kalhoty ještě za letu. Když Milan dokončí důležitou činnost, vydají se všichni přes koleje k plotu, který lemuje prostor nádraží. Vypadají jako dělníci, a tak si jich nikdo nevšímá.
Při podlézání plotu Pepovi vyklouzne kus drátu z rukou a Milan má rázem roztržené kalhoty. Okamžitě začne nadávat a stěžovat si, jak bude v Berlíně vypadat. Bratři počkají, až se Milan uklidní.
Není však času nazbyt. Pomalu se rozednívá a trojice zatím nemá žádný úkryt. Pochodují okrajem předměstí a vyhlíží vhodné místo, kde přečkají den. Netuší, kde jsou, kolik kilometrů ještě zbývá do Berlína. Jen jdou a doufají, že velice rychle objeví nějakou stodolu.
Pomalu začínají panikařit, když za jedním domem uvidí menší stodolu. V rychlosti zkontrolují okolí, ujistí se, že je nikdo nevidí a přeskočí plot. Žebřík si musí přisunout a jakmile vylezou nahoru, zase jej velmi opatrně přesunout zpět. Hlavně, aby nespadl. To by byl velký problém.
Bohužel, v seníku není skoro žádné seno a dovnitř nepříjemně profukuje ledový vítr, který je trápil po celou noc. Sena je tak málo, že se s ním nedokáží ani přikrýt. A v těchto příšerných podmínkách, na studící cihlové zemi, je čeká celý den.
Nemohou spát. Jen se klepou a drkotají zuby. Celou dobu si opakují, že je to naposled. Že zítra nocují u Američanů v Berlíně.
Prameny:
- Barbara Masin - Odkaz
- Ctirad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer - Cesta na severozápad
- Ota Rambousek - Jenom ne strach
- Jan Novák - Zatím dobrý
- Jiří Padevět - Odbojová skupina bratří Mašínů
