Článek
4. října 1953
Slunce zapadlo, vládu převzala noc a pětice mladých mužů může vyrazit ze svého provizorního úkrytu. V Německu jsou první den, většinu času pršelo a v noci z 4. na 5. října je čeká dlouhý a těžký pochod.
Sejdou z kopce a konečně narazí na asfaltovou cestu, tady se jim sice půjde lépe, ale rovněž jsou více na očích. Nedá se nic dělat. Na brodění se bahnem nemají sil a už tak jsou kompletně promočení. Po nějaké době narazí na koleje, vedou na sever, a to je jejich směr.
Když před pár dny vyrazili z Poděbrad, představovali si, že za pár dní budou v Berlíně, pomalu ale jistě začínají chápat, jak naivní jejich představy byly. Teď kráčejí nocí, mají na sobě mokré oblečení, je jim zima, mají hlad. Žízeň se snažili uhasit ve špinavém potoce.
Do jednotvárného a únavného pochodu se naráz rozezní hlasité vyzvánění. Zesiluje, přibližuje se. Kluci se nejprve lekli a teď napjatě očekávají, co se bude dít. Nestane se však nic, jen kolem projede vlak, který v noci zvoní u cest, kde nejsou závory. Tak jdou dál. Jak se přibližuje ráno, začíná znovu pršet a každým okamžikem déšť zesiluje.
Jako zázrakem se uprostřed polí a luk před Mašíny a jejich přáteli objeví stodola. Nejprve se ujistí, že ve stodole ani v jejím okolí nikdo není a poté začnou svlékat a ždímat promoklé oblečení. Nejedná se o dokonalý úkryt, dovnitř protahuje studený vítr a sláma je bodá do holé kůže, ale pořád lepší než trávit den v tomhle počasí pod širákem.
Zase se schoulí k sobě a pokusí se, alespoň na chvíli, usnout. Musí nabrat trochu sil, cítí totiž, jak každým dnem slábnou.
5. října 1953
Kluci se opět chystají vydat do chladné noci. Oblékají stále ještě trochu mokré svršky, ale Pepa nemůže najít svůj kabát. A to je pořádný problém. Nejde pouze o kabát. Pepa v něm má kompas a hlavně pistoli.
Všichni jsou rozmrzelí, nevyspalí, drkotají zuby a do toho všeho ještě mají hledat kabát. Čas jim kvapem běží, potřebují totiž naplno využít každou minutu noci k pochodu. Po nějaké době najde Pepa pistoli. Sláva. To je nejdůležitější. Nechápe sice, jak je možné, že našel pistoli, ale kabát ne, když právě onu pistoli měl schovanou v kabátě, ale to teď není podstatné. Ztratili až příliš času a už musí vyrazit na cestu. Alespoň, že teď neprší, sice je pořád hodně chladno, ale když nebudou moknout, půjde se jim lépe.
Radek, Pepa, Milan, Vašek a Zbyněk pochodují celou noc. Cestou narazili na pár stromů, na kterých zůstalo ještě několik malých jablek. Vzhledem k tomu, jak velký měli kluci hlad i tato jablka jim chutnala jako kaviár.
Nad ránem začíná mrznout. A to nejhorší teprve přijde. Sněží. K ránu 6. října padá první letošní sníh. V lese plném statných borovic to zapíchnou. Dál se jít ani nedá. Na zemi se sníh mění v bláto, je jim strašná zima, jsou promrzlí až na kost. Najdou velkou prohlubeň a pokusí se nad ní z větví vytvořit provizorní „střechu.“
Všichni přemýšlejí. Co teď. Co dělat. Je jasné, že do Berlína po svých nedojdou. Na vlakových nádražích jsou hlídky, a i kdyby to chtěli risknout, nemají žádné marky, aby si koupili jízdenky.
Zbývá tedy jediná možnost. Zastavit nějaké auto, svázat řidiče a dojet do Berlína.
Ve sledování osudů bratří Mašínů, Milana, Vaška a Zbyňka budeme pokračovat 6. října.
Prameny:
- Barbara Masin - Odkaz
- Ctirad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer - Cesta na severozápad
- Ota Rambousek - Jenom ne strach
- Jan Novák - Zatím dobrý
- Jiří Padevět - Odbojová skupina bratří Mašínů
