Článek
Národní fašistická strana vznikla na 3. Fašistickém kongresu 9. listopadu 1921 v Římě. Jednalo se přeformování paramilitantních fašistických bojůvek na regulérní politickou stranu. Benito Mussolini se stal italským předsedou vlády 31. října 1922. Všichni známí diktátoři (Lenin, Hitler, Mao, atp.) museli dlouhá léta, někdy desetiletí, tvrdě bojovat, aby se dostali k moci. Strana Benita Mussoliniho existovala v době nástupu Duceho k vládě necelý jeden rok. Mussolini totiž dovedl naprosto mistrně využít situace.
Vraťme se ale z října 1922, kdy již Duce drží moc ve svých rukou a nepustí ji dalších 21 let, o něco zpět. Jen tak vše plně pochopíme. Benito Mussolini byl, až do svých 31 let, přesvědčeným radikálním socialistou. Dnes bychom řekli komunistou. Za své revoluční výstřelky byl několikrát zadržen a strávil i nějaký čas ve vězení a vazbách. Cestě Mussoliniho k moci a jeho mládí se bude věnovat jiné vlákno, a proto nyní jen stručně řekněme, že zásadní přerod způsobila Velká válka. V ní Benito nejprve podporoval italskou neutralitu, pak však prudce otočil, stal se z něj válečný jestřáb a narukoval do armády. Byl zraněn, demobilizován a vrátil se k práci novináře. Jako zakladatel a šéfredaktor listu Il Popolo d'Italia razí tvrdě pro-válečnou politiku a štve lid proti pacifistům. Zde poprvé pochopí moc slova.
Začnou vznikat první bojůvky, které vulgárně a čím dál častěji i fyzicky napadají odpůrce války. Popularita Mussoliniho v Itálii rychle roste. Až později, v roce 1954, vyjde na povrch, co stálo za takovou změnou v názorech Benita. Britská kontrarozvědka MI5 financovala Mussoliniho částkou 100 liber týdně. Na tehdejší dobu se jednalo o velké peníze. Umožnily zajistit propagaci novin a adekvátní náklad. Britská motivace spočívala v tom, že se Spojené království obávalo, aby Itálie nevystoupila z války. Tehdy se stal Duce známým.
Ač Itálie bojovala ve válce až do konce a stála na straně vítězů, nezískala prakticky nic z toho, co před válkou chtěla. Situace nejen v Itálii, ale v celé Evropě byla po Velké válce tristní. Deziluze z války, inflace, nezaměstnanost, důsledky epidemie a lidé chudli každým dnem.
Tak vzniklo „optimální“ podhoubí pro vzestup fašismu. Po celé Itálii začali fašisté vyvolávat střety, provokovat socialisty, vypalovat jejich stranické sekretariáty a útočit na radnice ve městech, kde volby vyhráli socialisté. Dělali to velmi chytře.
Nejprve do města poslali malý oddíl fašistů, který měl vyvolat chaos. Přepadli pár socialistů a zmlátili je. Poté čekali, až zmláceným přijdou další socialisté na pomoc a začala přestřelka. Fašisté, povětšinou veteráni z války, byli zkušení a takřka vždy vítězili. Následovaly žhářské útoky ve městě i mimo ně. Zásadním faktorem fašistického úspěchu bylo bezprecedentní selhání bezpečnostních složek. Italská policie buďto fašistům zcela otevřeně stranila a v případě napadených socialistů běžně zatýkala napadené místo útočníků nebo se jich přímo bála. Ve městě byl tedy několik dnů naprostý chaos, hořely budovy, na ulicích leželi mrtví. Policie nedělala skoro nic, maximálně zatkla pár socialistů. Mussolini ve svém listu patřičně líčil anarchii a obviňoval z ní komunisty. A pak přišla chvíle fašistů. Zorganizovali pochod svých vysoce organizovaných a disciplinovaných jednotek na město. Tyto jednotky se nenechaly nikým vyprovokovat. Naopak. Často během hodin zavládl ve městě absolutní klid a pořádek. A Mussolini v novinách pochválil fašistické jednotky, jak zajišťují mír v zemi.
Po takřka celé Itálii začal tehdy vznikal dojem, že pouze fašisté a silný vůdce dovede zajistit zemi klid a pořádek. Jednalo se o taktiku, která byla geniální ve své jednoduchosti. Avšak, umožnila ji pouze slabá centrální vláda, které nedokázala zajistit, aby bezpečnostní složky státu fungovaly tak, jak mají. A Italové to velmi dobře vycítili.
Socialisté začali na svou obranu zakládat vlastní gardy. Ničím nemohli věci fašistů posloužit více. Jakákoli obrana či násilí těchto gard byla okamžitě na titulních stranách novin a v těchto případech se italská policie nedržela zkrátka. Noviny pak zveřejňovaly seznam zatčených socialistů, kteří byli obviňování z nepořádku v Itálii.
Tuto chvíli Mussolini naplno využil a uzavřel se socialisty tzv. Smlouvu o pacifikaci. Ta měla zabránit, aby v Itálii vypukla válka. Fašisté začali ještě usilovněji socialisty provokovat. Stačil jim jediný výstřel, aby mohli říct, že smlouvu porušili socialisté a oni brání klid v Itálii. Během necelého měsíce se dočkali.
Tři tisíce fašistů pochodovalo na Ferraru. Jejich skryté bojůvky jim „čistily“ cestu a došlo k mnoha zmlácením socialistů. Během pochodu vystřelil jeden socialista na fašisty a jednoho z nich zabil. Přesně na to fašisté čekali. Po celé oblasti Emilia docházelo k prudkým bojům. V Ravenně vypálili fašisté kancelář socialistické strany.
Rok 1922 byl rokem nezměrné brutality. Situace dospěla tak daleko, že během léta v Janově, La Spezii či Anconě bojovali policisté a fašisté bok po boku proti socialistům. Došlo k tomu poté, co Mussolini ve svých novinách napsal: „Fašisté budou suplovat stát, který znovu projevuje svou bezmoc.“
Když po celé zemi vypukla generální stávka, kterou nedokázala policie zvládnout, Mussolini dal vládě termín, do kdy musí stávku ukončit. Pokud jej nesplní, ukončí stávku fašisté sami. A skutečně, fašisté stávku ukončili za 24 hodin. Stávku ukončili fašisté takovým způsobem, že anti-fašisté začali jejich jednotky označovat jako „italská Čeka“.
Po zvládnutí generální stávky a pochodech na mnohá města, začali fašisté volat: „Na Řím!“ Mussolini se pochodu na Řím obával. Byl si vědom toho, že pokud proti nim král vyšle armádu, nebudou mít sebemenší šanci a mohou být během jediného dne zlikvidováni. Bylo proto třeba vytvořit dokonalou atmosféru dezinformací.
V novinách se začaly objevovat zprávy, že armáda přechází na stranu fašistů. Že policie pochoduje spolu s fašisty. Že fašistů se k Římu blíží na sedmdesát tisíc. Rovněž se fašistům podařilo vytvořit celospolečenský dojem, že za nimi stojí většina Italů. Ani jedno z výše uvedených tvrzení však nebylo pravdivé. Fašistům se sice podařilo uplatit několik prefektů a vyrabovat pár armádních skladů. Avšak podporu většiny národa neměli a k Římu se jich blížilo sotva 25 000, z nichž většina měla jen revolvery. Nebýt brutální lživé kampaně, která zásadně ovlivnila králův názor na povolání armády, mohlo dojít k rozprášení fašistů.
Král se však fašistickou mediální masáží nechal ovlivnit a slabá vláda jej v názoru na nepovolání armády podpořila. To byl konec svobody v Itálii. Duce, který se samotného pochodu ani nezúčastnil, přijel k Římu až 30. října 1922. O den později se stal předsedou vlády.
Závěrem dodejme, že největší bojovník proti socialistům a komunistům, bývalý socialista a komunista Benito Mussolini, byl prvním předsedou evropské vlády, která odeslala svého velvyslance do bolševického Sovětského svazu. Učinil tak rok a půl po svém nástupu k moci.
Nesmíme zapomenout na to, kam až může vést období politické, společenské a hospodářské krize. A k čemu vede, když policie ustupuje zlu. Rovněž nezapomínejme, co se může stát, jestliže někdo vytvoří atmosféru strachu a dojem, že jen silný vůdce vyřeší všechny problémy.
Prameny:
Pierre Milza - Mussolini
Jasper Ridley - Mussolini
Luboš Taraba - Duce: Anatomie jedné kariéry
