Článek
Zima už pomalu klepe na dveře a s ní i věčná otázka: Jaká asi bude?
Abychom nenechali nic náhodě, vyrazili jsme minulý víkend legálně do lesa na dřevo, které jsme dopředu zaplatili.
Plán byl jasný – udělat zásoby na topení, dokud je čas.
Měli jsme s kamarádem přesně rozdělené úkoly. Já jsem snášela větve na hromadu, měřila a dělala rysky. On, jakožto zkušený dřevorubec, pak nastartoval pilu a krájel dřevo na správné rozměry, aby se nám krásně vlezlo doma do kotle.
Byla to neskutečná dřina, ale měli jsme obrovské štěstí na počasí. Sluníčko svítilo a les měl neuvěřitelné kouzlo.
Když zrovna nevrčela pila, zpívali ptáci, v mírném vánku poletovalo barevné listí a nad hlavami nám přelétávali strakapoudi. Dokonce ani otravný hmyz už moc nelétal, což byl skvělý bonus.
Vozili jsme dřevo na vozíku a doma ho poctivě skládali do štosů. V sobotu jsme se takhle otočili čtyřikrát, v neděli dvakrát.
Podzimní les měl neskutečné kouzlo. Když zrovna nevrčela pila, byl tu božský klid
Moje mamka mě sice celou dobu varovala, ať se tolik nehoním, že mě pak bude celý týden bolet celé tělo, ale já jsem si z toho nic nedělala.
Makala jsem dál naplno, až jsem byla ve svém pracovním obleku zpocená a celá červená v tváři.
A moje tělo mě podrželo – až do středy mě ze všeho toho tahání bolelo naprosté nic.
Zrada jménem brikety
Jenže pak přišla středa. Jeli jsme pro dřevěné brikety.
Nenápadná polovina palety briket, která se nakonec stala osudnou pro moje záda.
Byla toho sice „jen“ půlka palety, ale ten neustálý stereotypní předklon a ohýbání zad udělaly své. Celý čtvrtek mě pak ostře bolela pravá strana zad.
Poučení pro příště? Člověk se může v lese hýbat sebevíc variabilně, ale stačí chvíle špatné ergonomie u palety a tělo vám to spočítá.
Naštěstí to po pár dnech odeznělo. Definitivní záchranou pro mě bylo pondělní cvičení – chodím totiž se zády na elektrogymnastiku.
A kdybyste chtěli vědět o tomto zázraku víc, přečtěte si můj článek „U Zlaté hvězdy“ aneb kam mě přivedla bolest zad".
Svaly se tam tak úžasně promasírovaly a uvolnily, že jsem po odchodu z lekce měla pocit, jako bych snad žádné dřevo v životě netahala.
Les jako zrcadlo lidských povah
Protože jsme pracovali kousek od lesní cesty, měli jsme během té dřiny skvělý výhled na lidi, kteří si vyrazili ven. A že to byla pestrá přehlídka!
Viděli jsme spoustu cyklistů. Někteří z nich byli přímo ukázkoví a ohleduplní.
Pak se ale objevili tací, kteří po sobě bezohledně hulákali a křičeli na celý les, jako by jim to tam celé patřilo.
A zapomenout nemůžu ani na nezbedná dítka, která s divokým křikem ujížděla svým bezradným rodičům…
Když se ale ohlédnu zpět, byl to skvělý víkend. Ta dřina stála za to.
Štosy dřeva jsou doma na svém místě, záda díky cvičení drží a mě hřeje pocit, že jsme na nadcházející chladné měsíce skvěle připraveni.
Až venku začne mrznout, bude pohled do plápolajícího kotle o to sladší.
Šéf celé operace bedlivě dohlíží, jestli jsou štosy poskládané dostatečně rovně
👉 Napište mi schválně do komentářů, jestli také jezdíte na dřevo, nebo v zimě topíte jinak?
Děkuji, že už dva roky čtete moje články. Na zdraví a na spoustu dalších společných kapitol a zážitků!
❤️ Podpořte mě a sledujte můj profil zde na Medium .
Píšu o cestování a životě bez příkras – sdílím autentické zážitky, tipy na skrytá místa i ty největší životní přešlapy. Když mě budete sledovat, v záplavě internetového obsahu vám neuteče žádný můj další upřímný příběh ani praktický průvodce.
P.S. Vítám milé ohlasy i občasné rýpaly. Každý váš komentář mi zvedá čísla a posouvá článek dál, takže směle do toho a děkuji za podporu! 😉
