Příběh Mostecké uhelné společnosti byl ukázkovou neochotou justice jednat. Pomohl až zásah Švýcarska

Vláda rozdělí akcie podniku mezi kupónovou privatizaci (skoro polovinu), obce v regionu (5 %) a zbytek si ponechává stát - nicméně nemá více než 50 % a tudíž nemá majoritu. Představitelé vlády věří, že s pomocí měst si udrží ve firmě rozhodující vliv. Netuší ale, že tím fakticky otevřeli dveře divoké privatizaci, která vstoupí do dějin jako jedna z nejkontroverznějších kauz své doby.

Do vedení MUS brzy nastupují noví hráči. Antonín Koláček, ambiciózní manažer podporovaný Komerční bankou, se roku 1995 dostává do představenstva dolů. Spolu s ním se kolem podniku začínají pohybovat další budoucí „uhlobaroni“ – Marek Čmejla, Petr Kraus, Oldřich Klimecký a Luboš Měkota. Tito muži si rychle osvojí zákulisní praktiky tehdejší ekonomiky a chystají plán, jak MUS potají ovládnout.

Skupina manažerů vymyslela odvážný manévr: použít peníze samotné těžební firmy k jejímu převzetí. V roce 1997 půjčuje MUS přes 2,5 miliardy korun své spřízněné společnosti Newton Financial Management, za níž stojí Koláček, Kraus a Čmejla.

Newton za půjčené finance začíná skrytě skupovat akcie Mostecké uhelné na volném trhu. Ve stejné době se objevuje nenápadný zahraniční investor – Appian Group, registrovaný v USA. Prostřednictvím firmy Investenergy nakupuje Appian další podíly MUS a brzy má větší kus společnosti než stát s obcemi dohromady.

Ve skutečnosti ale žádný skutečný americký investor neexistuje – Appian i Investenergy jsou nastrčené firmy, za nimiž stojí právě manažeři MUS a jejich spolupracovníci.

Tento utajený ovládací manévr kulminuje v červenci 1999. Tehdejší vláda Miloše Zemana – netušíc skutečné pozadí – souhlasí s odprodejem zbývajících státních 46 % akcií Mostecké uhelné. Ministři schválí prodej firmě Investenergy za částku 650 milionů korun.

Z pohledu státu jde o výhodný obchod pro kupce: cena je nízká, protože důlní společnost vypadá zadlužená a bez investora by mohla mít potíže. Jenže stát neví, že kupující fakticky platí penězi vytáhnutými z MUS samotné – a že těžební firma už manažerům potají z velké části patří.

Obchod je uzavřen. Skupina „uhlobaronů“ slaví triumf – za směšnou sumu získali celé uhelné impérium. Kolem Mostecké uhelné se však začínají vynořovat první podezřelé okolnosti. Krátce po schválení privatizace totiž z účtů Investenergy odchází provize 5 milionů dolarů(tehdy přes 170 milionů Kč) na tajné konto v Gibraltaru.

K tomuto účtu má přístup zbrojař a lobbista Pavel Musela, člověk blízký vládnoucí sociální demokracii. Peníze odtud mizí neznámo kam, ale později vyjde najevo, že část provize putovala přes Kypr na účty spojené s představiteli ČSSD – strany, jejíž vláda právě doly prodala.

Firma, v níž figuroval tehdejší stranický pokladník Zdeněk Uhlíř, obdrží nejprve přes 30 milionů Kč, z nichž 10 milionů pošle na účet nadace vedené tehdejším předsedou ČSSD Stanislavem Grossem.

Další peníze končí podle švýcarských dokumentů na kontech osob z Grossova okolí. Když se na to přijde, dotčení politici vše popírají – ale stín podezření, že privatizaci doprovázela korupce ve vysokých patrech politiky, už nelze ignorovat.

Manažeři Mostecké uhelné zatím navenek vystupují jako úspěšní podnikatelé. Převzetí dolů prezentují jako záchranu firmy – prý restrukturalizovali a stabilizovali MUS a pomohli jí k prosperitě. V zákulisí však pokračují v převodu peněz do zahraničí.

Stovky milionů korun míří přes nastrčené společnosti na účty ve Švýcarsku, v daňových rájích a na anonymní konta. Na Mostecku se zatím těží uhlí dál, firma se přejmenuje na Czech Coal a „uhlobaroni“ expandují i do dalších odvětví (za peníze z MUS například ovládnou strojírenský podnik Škoda Plzeň). Vypadá to, že jejich plán dokonale vyšel – potají získali obří majetek a český stát ani netuší, že byl podveden.

Koncem roku 2003 přichází první závan problémů: média přinášejí zprávu, že okolnosti privatizace Mostecké uhelné prověřuje česká protikorupční policie. Objevují se otázky, zda firma nebyla vytunelována – jestli manažeři nepoužili peníze, které měly sloužit například na rekultivaci krajiny po těžbě, k vlastnímu obohacení a k nákupu akcií.

Jenže vyšetřování v ČR naráží na nedostatek důkazů (či vůle). Případ je odložen s tím, že se trestný čin neprokázal. A když je později znovu otevřen, dopadne to stejně – české úřady dvakrát, třikrát vyšetřování zastaví a prohlašují, že se vlastně nic nezákonného nestalo.

Mezitím ale stopy peněz z Mostecka vedou do zahraničí, kde budí pozornost. Švýcarsko – proslulé svou bankovní diskrétností – začíná být neklidné, když jeho finanční instituce protékají podezřelé miliony.

Roku 2005 spouští švýcarská policie vlastní vyšetřování: má podezření, že ze společnosti MUS byly nelegálně vyvedeny peníze a vyprány na švýcarských účtech. Švýcaři postupují tiše, ale důsledně. Sledují komplikovanou síť firem a účtů, přes které čeští uhlobaroni přesouvali svůj majetek.

Postupně odhalují desítky podezřelých transakcí a zmrazují obrovské sumy – na švýcarských kontech je blokováno přes 600 milionů švýcarských franků (tedy okolo 13 miliard Kč). Je to, jako by Švýcaři poskládali puzzle, které v Česku nikdo složit nedokázal: odkrývají celou finanční stopu a chystají se udeřit.

V roce 2010 přichází překvapivá zpráva: švýcarští vyšetřovatelé si předvolávají bývalého premiéra Miloše Zemana a několik členů jeho vlády k podání vysvětlení. Dokonce ani nejvyšší političtí činitelé nejsou ušetřeni nepříjemných otázek – vyšetřovatele zajímá, jak probíhalo rozhodnutí o prodeji MUS a zda někteří nezískali z obchodu osobní profit.

V lednu 2011 pak český tisk (MF DNES) uveřejňuje šokující zjištění: část „černých peněz“ z Mostecké uhelné skutečně doputovala k politickým špičkám sociální demokracie. Najednou je zřejmé, že kauza zasahuje hluboko do sfér, kde by ji málokdo čekal. Přesto trvá ještě dlouho, než se kola spravedlnosti naplno roztočí.

V říjnu 2011 švýcarská prokuratura oficiálně obviňuje sedm osob – pět Čechů spojených s MUS a jejich spolupracovníky – z praní špinavých peněz a podvodných machinací při privatizaci Mostecké uhelné.

Mezi obviněnými jsou všichni hlavní aktéři: Antonín Koláček, Marek Čmejla, Jiří Diviš, Oldřich Klimecký, Petr Kraus, dále belgický finančník Jacques de Groote (bývalý vlivný manažer Světové banky, který pomáhal založit Appian Group) a také Luboš Měkota. Pro českou veřejnost je šokující, že zatímco doma se kauza vleče a nikdo není souzen, ve Švýcarsku míří před soudní tribunál.

Na jaře 2013 se ve švýcarském městě Bellinzona schází federální trestní soud a začíná dlouho očekávaný proces. V soudní síni pod alpinskými štíty sleduje jednání početná skupina českých novinářů – dobře si uvědomují, že jde o historický proces. „Je to jeden z nejdůležitějších případů novodobé historie Česka,“ říká jeden z reportérů a dodává, že v tomto příběhu jde i o korupci politiků.

Ve Švýcarsku se tak rozplétá drama, které se v Česku nepodařilo dotáhnout: žaloba popisuje, jak obžalovaní v letech 1997–2003 vyvedli z MUS obrovský majetek, který pak přes stovky bankovních účtů do roku 2007 prali ve švýcarském finančním systému. Před soudem však zprvu stanou jen někteří – část obviněných (zejména Koláček) se obává vydat do Švýcarska kvůli paralelnímu stíhání v ČR, a nechá se zastupovat advokáty.

Jiní, například Jacques de Groote či Marek Čmejla s Jiřím Divišem, se dostaví osobně. Proces je složitý a rozdělený na více částí. Obžalovaní čeští manažeři zpočátku odmítají vypovídat s poukazem na probíhající české řízení, takže hlavní slovo má písemná dokumentace a svědectví de Groota, který promluví jako první.

Ten uznává jen minimum – například připustí, že si od jedné ze zapletených firem půjčil peníze (dodnes dluží 400 tisíc eur Čmejlovi a Divišovi), ale jakoukoli účast na manipulaci s akciemi MUS popírá. Podobně ostatní obžalovaní vše líčí jako legální byznys.

Švýcarská justice má ovšem k dispozici hromady důkazů: finanční převody, dokumenty i interní záznamy. Postupně skládá obraz promyšleného podvodu na český stát. Na povrch vyplouvají detaily – například že Jacques de Groote pomáhal snižovat tržní cenu akcií MUS, aby je manažeři mohli levně skoupit, nebo jak peníze určené na ekologické zajištění dolů končily místo toho ve švýcarských bankách.

Ukazuje se, že manažeři MUS zneužili svěřený majetek, když peníze firmy používali pro své cíle, a poté páchali podvod vůči státu, když utajili, že skutečnými kupci dolů jsou oni sami. V neposlední řadě se dopustili praní špinavých peněz – protože zisky z této transakce schovávali a legalizovali přes zahraniční účty.

Budova soudu ve švýcarské Bellinzoně, kde v říjnu 2013 zazněl rozsudek v kauze Mostecké uhelné. Po několikaměsíčním jednání nadešel den verdiktu. Psal se 10. říjen 2013 a před soudní budovou v Bellinzoně vlály švýcarské vlajky.

Senát federálního trestního soudu uznal šest obžalovaných (pět Čechů a jednoho Belgičana) vinnými. Antonín Koláček, označovaný za hlavního strůjce, dostal nejvyšší trest – 52 měsíců nepodmíněně. Jiří Diviš a Marek Čmejla odešli s tresty kolem 4 let vězení, Oldřich Klimecký s necelými 3 roky a Petr Kraus se 16 měsíci odnětí svobody.

Všechno to byly zatím nepravomocné tresty, neboť obžalovaní se hned odvolali. Belgický ex-bankéř Jacques de Groote vyvázl s pouhou pokutou – soud uznal, že sehrál spíše vedlejší úlohu. Luboš Měkota, někdejší personalista a spoluvlastník MUS, se rozsudku už nedožil: o půl roku dříve náhle zemřel ve věku 55 let na golfovém hřišti u Karlštejna.

Rozsudek soudu v Bellinzoně zněl jasně: to, co se odehrálo kolem MUS, byl organizovaný podvod a praní peněz. Soud zároveň nařídil propadnutí zmrazeného majetku – oněch zablokovaných miliard na švýcarských účtech.

A právě tady se ukázalo selhání českých úřadů: protože česká strana se k procesu dlouho nehlásila jako poškozený, hrozilo, že veškeré zabavené peníze připadnou Švýcarsku. (Až později se česká vláda začala domáhat, aby finance byly vráceny Česku jako odškodnění za podvodnou privatizaci.)

Švýcarský generální prokurátor Michael Lauber po vyhlášení rozsudku prohlásil, že verdikt je důležitým signálem: Švýcarsko nedopustí, aby jeho finanční systém byl zneužíván k praní špinavých peněz. Zároveň pochválil spolupráci s novým českým týmem vyšetřovatelů, která se v posledních letech zlepšila. Bylo zřejmé, že bez zásahu švýcarské justice by celá kauza možná vyšuměla do ztracena – místo toho ale padly první tresty a pravda vyšla najevo.

Příběh Mostecké uhelné tím zdaleka nekončil. Po švýcarském verdiktu se rozhýbala i česká justice. Už v červnu 2012 – pod tlakem zahraničního vyšetřování – zahájila policie v ČR opět trestní stíhání manažerů MUS a začala zajišťovat jejich majetky. V roce 2017 byli Koláček a spol. obžalováni českým státním zastupitelstvím z tunelování a podvodu a před soud se dostal také bývalý náměstek ministra průmyslu Robert Sýkora, obviněný, že za přípravu prodeje inkasoval úplatek 3 miliony korun.

Trvalo další roky, než padl i český rozsudek – téměř čtvrt století od privatizace. V roce 2019 a 2020 uznal pražský soud vinu obžalovaných a uložil jim vysoké tresty vězení i propadnutí majetku, podobně jako ve Švýcarsku. Antonín Koláček, který se mezitím věnoval duchovnu (absolvoval šamanské rituály v Peru a změnil si jméno na Antonio), přišel k soudu v extravagantním bílém cylindru a s hůlkou coby symbolem „vnitřního smíření“.

Po vynesení verdiktu – 7,5 roku vězení pro něj – ale prohlásil, že soud podle něj nepochopil specifika 90. let. „My jsme nedělali nic protizákonného. Dělali jsme to, co vyžadovaly tehdejší vlády,“ hájil se Koláček. Odvolal se a případ dál pokračuje odvolacími řízeními, takže definitivní tečku české soudy stále neudělaly.

Ať už však finále dopadne jakkoli, kauza MUS se nesmazatelně zapsala do českých dějin jako varovný symbol divoké privatizace. Je to příběh o tom, jak skupina chytrých mužů dokázala obelstít stát a obohatit se na úkor společnosti – a jak spravedlnost nakonec dorazila, i když z ciziny a po mnoha letech.

Zdroje:

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/grossovi-lide-dostali-170-milionu-z-privatizace-mostecke-uhelne-223061

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kauza_Mosteck%C3%A1_uheln%C3%A1

https://www.tagblatt.ch/schweiz/tschechisch-schweizerische-vergangenheitsbewaeltigung-ld.709537

https://www.irozhlas.cz/ekonomika/penize-a-vliv-mostecka-uhelna-spolecnost-soud-divoka-privatizace-pribeh_2306130901_mst

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-spoluprace-s-cechy-byla-v-posledni-dobe-skvela-rekl-prokurator-o-kauze-mus-205996