Znáte nejzáhadnější knihu světa? Voynichův rukopis už celá staletí vzdoruje rozluštění

Na počátku 20. století, roku 1912, procházel polský obchodník s antikvárními knihami Wilfrid Voynich zaprášené knihovny jezuitského kolegia poblíž Říma. Při jedné tajné výprodeji církevních sbírek narazil na podivný svazek pergamenových listů vázaných v kůži​.

Stránky pokrývaly elegantní, avšak zcela neznámé znaky a doprovázely je bizarní ilustrace rostlin, astrologických diagramů a koupajících se postav. Voynich okamžitě vycítil, že drží v rukou něco výjimečného. Rukopis koupil a odvezl s nadějí, že odhalí jeho obsah – a možná i zbohatne, pokud se ukáže, že jde o dílo dávného učence. Záhada však teprve začínala.

Voynich rukopis popsal a začal shánět odborníky, kteří by pomohli text rozluštit. Už první prohlídka knihy naznačila, že jde o středověký dokument. Pergamenové stránky byly odborníky datovány do první poloviny 15. století, přibližně mezi roky 1404 a 1438​.

To mimo jiné vyvrátilo naděje, že by autorem mohl být například anglický učenec Roger Bacon ze 13. století – taková teorie kolovala, ale ověření stáří dokumentu ji vyloučilo​. Voynichův nález nicméně poutal pozornost.

V roce 1915 jej vystavil na přednášce v Chicagu a nazval jej „šifrovaným rukopisem Rogera Bacona“​, čímž chtěl vzbudit senzaci. Tajemný manuskript však odmítal prozradit, zda skutečně ukrývá Baconovy vědomosti, alchymistické formule nebo něco úplně jiného. Voynich oslovil řadu znalců a kryptografů, ale nikdo si se zvláštním textem nevěděl rady. Místo rychlého rozluštění tak začalo více než století trvající luštění a dohady.

Jakmile byl rukopis na veřejnosti, vyvstala otázka: odkud se vlastně vzal a kdo ho napsal? Voynich v obalu knihy našel starý dopis z roku 1665, který odesílatel (pražský učenec Jan Marek Marci) adresoval jezuitskému učenci Athanasiu Kircherovi​.

Tento dopis obsahoval první stopy: Marci v něm píše, že rukopis kdysi koupil císař Rudolf II. za 600 zlatých dukátů a byl přesvědčen, že jde o dílo Rogera Bacona​. Dále dopis zmiňuje, že Rudolf rukopis předal svému dvornímu lékárníku Jakubu Hořčickému z Teplé (Jacobus de Tepenecz) – skutečně se na titulní straně podařilo pod ultrafialovým světlem odhalit vybledlý podpis Hořčického​.

Po Rudolfově smrti se rukopis zřejmě dostal do rukou alchymisty George Bareše (Jiřího Bareše), který se ho bezúspěšně snažil rozluštit a nakonec jej odkázal právě Marciovi, svému příteli​. Marci pak rukopis roku 1665 (krátce před svou smrtí) odeslal do Říma učenému jezuitovi Kircherovi, v naději, že slavný polyhistor písmo rozluští​.

Co se dělo s tajemnou knihou potom? Zde se na dlouho ztrácí její stopa. Kircher, fascinován všemi možnými šiframi a jazyky, zřejmě rukopis uchovával ve své sbírce, ale známý „Voynichův rukopis“ upadl do zapomnění. Teprve o více než dvě století později byl znovu „objeven“ při oné zmíněné jezuitské aukci, kde jej získal Voynich​.

Ten jej nakonec po své smrti zanechal své ženě, od níž rukopis získal americký sběratel Hans P. Kraus. Kraus v roce 1969 daroval záhadnou knihu Yaleově univerzitě, kde je dodnes uložena v Beineckeho knihovně pod signaturou MS 408​. Rukopis se tak vynořil ze stínů minulosti, ale otázky kolem něj zůstaly nezodpovězené: Kdo ho vlastně vytvořil, za jakým účelem – a hlavně, co tento text říká?

Voynichův rukopis fascinuje především svými ilustracemi a písmem. Na vyobrazené stránce vidíme kruhový diagram připomínající zvěrokruh, obklopený drobnými ženskými postavami držícími hvězdy. Uprostřed kola je zobrazen symbol zvířete (kozoroha) jako znamení zvěrokruhu, kolem něhož se vine věnec záhadného textu psaného neznámými znaky.

Takové kosmologické a astrologické ilustrace jsou jednou z mnoha záhad rukopisu. Další stránky ukazují podivné rostliny, koupele nahých postav či fantastické mapy. Právě neznámé písmo v kombinaci s bizarními obrazy činí z Voynichova rukopisu tajuplnou hádanku.

Přestože text zatím nikdo nepřečetl, odborníci rukopis pečlivě prozkoumali a rozdělili jeho obsah do několika tematických celků podle ilustrací. Většinu stránek pokrývají botanické kresby – celkem asi 113 neznámých rostlin, vždy doplněné odstavci textu​.

Tyto rostliny nevypadají přesně jako žádný známý druh, ač některé připomínají části různých bylin. Další část má astronomické a astrologické diagramy, včetně kruhových schémat se Sluncem, Měsícem a hvězdami, znameními zvěrokruhu a možná i souhvězdími. Nechybí ani onen „biologický oddíl“, kde desítky drobných nahých ženských postaviček s korunkami či hvězdami sedí v podivných koupelích či nádržích propojených trubičkami​.

Tyto scény působí až surrealisticky – jako by šlo o nějaký neznámý léčebný rituál či alegorický výjev z alchymistické laboratorní praxe. Následuje farmaceutická sekce s vyobrazeními částí rostlin (kořeny, listy) a nádob, pravděpodobně sklenic či kelímků na léky​. A konečně poslední část tvoří dlouhé stránky hustě popsané textem do odstavců, u nichž jsou v okraji hvězdičkovité odrážky – snad jakýsi seznam receptů či seznamů​.

Celý rukopis má přes 230 stran (některé listy se ztratily) a je psán jednotným neznámým písmem. Žádná část textu není v žádném známém jazyce ani písmu – jazyk Voynichova rukopisu zůstává absolutní záhadou.

Znaky, jimiž je text zapsán, nedokázal nikdo zařadit k žádné známé abecedě. Přezdívá se jim „voynichovské písmo“ či „Voynichese“ a vykazují zvláštní strukturu. V textu se opakují „slova“, některé znaky se objevují vždy jen na určitých pozicích ve slově, jiné kombinace se naopak nevyskytují – jako by text měl gramatická pravidla vlastního jazyka.

Zároveň se však nenašly žádné spolehlivé pomůcky pro čtení: žádný překladový slovníček, žádné zjevné poznámky na okraji (až donedávna). Je to kód, nebo neznámý jazyk? Kryptografové a lingvisté se přou, zda jde o šifru (tj. zakódovaný text v nějakém nám známém jazyce), nebo o zápis jazyka, který sám o sobě neznáme (například uměle vytvořeného či zaniklého jazyka).

Nelze vyloučit ani krajní možnost, že znaky nic neznamenají a vše je jen promyšlený podvrh. Než se ale dostaneme k takovým teoriím, podívejme se, jak si s rukopisem lámaly hlavu generace luštitelů.

Od chvíle, kdy Voynich rukopis zveřejnil, se do něj zakously desítky odborníků. Přitom už samotní dřívější majitelé se snažili text pochopit. Z 17. století se dochoval důkaz, že Jan M. Marci – ten, kdo poslal rukopis Kircherovi – se pokoušel písmo analyzovat. Moderní multispektrální skeny odhalily na první stránce rukopisu vybledlé sloupce běžných písmen abecedy a vedle nich sloupec znaků voynichovského písma​.

Tyto poznámky na okraji pravděpodobně načrtl sám Marci při snaze rozluštit šifru porovnáváním písmen. Ani jemu, ani Kircherovi se však nepodařilo rukopis přečíst – pokud to vůbec zkoušeli. Po znovuobjevení rukopisu v roce 1912 padl úkol luštění na moderní badatele.

Jedním z prvních byl William Romaine Newbold, profesor filozofie se zálibou v šifrách. Voynich ho přizval ke spolupráci a Newbold roku 1921 přišel s ohromující teorií​. Tvrdil, že autorem je skutečně Roger Bacon, a že text skrývá mikroskopicky malá písmena uvnitř těch viditelných.

Údajně měl Bacon pomocí čoček napsat do každého znaku miniaturní latinské zkratky – a právě ty prý Newbold rozluštil. Na základě těchto mikroskopických „šifer v šifře“ oznámil, že Bacon v rukopisu popsal objevy předbíhající svou dobu (dokonce náznak mikroskopu a dalekohledu). Svět byl u vytržení: zdálo se, že tajemství padlo. Jenže Newboldova radost netrvala dlouho.

Po jeho smrti jiní experti (konkrétně profesor John Manly) zjistili, že Newboldovy postupy byly naprosto nepodložené – drobné prasklinky v inkoustu považoval za písmena dle libosti, výsledky četl čistě subjektivně​. Celá senzace se rozplynula a rukopis opět odolával dál.

Ve 40. a 50. letech nastoupili na scénu profesionální kryptografové. Do luštění se pustil legendární pár amerických kryptoanalytiků William a Elizebeth Friedmanovi, proslulí luštitelé válečných šifer​. William Friedman vedl během druhé světové války týmy, které lámaly japonské kódy, a po válce stál u zrodu americké agentury NSA – a právě tam vznikla první formální „studijní skupina Voynichova rukopisu“.

Friedmanovi a další analytici aplikovali nejmodernější metody tehdejší doby. Použili děrnoštítkové počítače IBM, aby spočítali četnost výskytu znaků a kombinací​. Doufali, že statistická analýza odhalí jazykovou strukturu nebo klíč k šifře. Zjistili ledacos – například že text zřejmě vznikl ve dvou různých „dialektech“ či variantách (později zvaných jazyk A a B), což naznačuje buď dvě různé autorské osoby, nebo změnu šifrovacího klíče v průběhu tvorby.

Avšak skutečný překlad nebo jednoznačný průlom nepřišel. Friedman po letech dospěl k názoru, že by mohlo jít o tzv. umělý jazyk – možná pokus zaznamenat myšlenky v jazyce vytvořeném pouze pro tento účel. Definitivní důkaz ale neměl. Ani armádní špičky kryptografie zkrátka rukopis nerozlouskly.

Roky plynuly a Voynichův rukopis si získal pověst nejtěžšího kryptologického oříšku. Zkoušeli to lingvisté, matematici, inženýři i nadšení amatéři. Vznikaly celé spolky „voynichologů“. S nástupem výkonných počítačů od 90. let 20. století začali badatelé zkoušet algoritmy umělé inteligence a počítačové lingvistiky.

Do analýzy se zapojily různé týmy napříč světem – každý s novou nadějí, že právě jejich metoda odhalí skrytou zprávu. Objevila se také první drobná částečná vodítka: pár zdánlivě srozumitelných slov. Například některé astronomické diagramy jsou opatřeny názvy měsíců (leden, únor…) ve zkomolené latině, což naznačuje, že tvůrce rukopisu znal latinku a možná mluvil tehdejším dialektem některého evropského jazyka.

Linguista Stephen Bax roku 2014 oznámil, že identifikoval slova označující hvězdu Taurus (Býk) v různých jazycích, ale šlo jen o izolované případy, nikoli systematický překlad. Jiní vědci zkoumali statistické vzorce textu. Výsledky však byly rozporuplné.

Například fyzik Andreas Schinner roku 2007 publikoval analýzu, podle níž distribuce slov v textu odpovídá náhodnému procesu – jako by autor generoval slova náhodně, což by podporovalo teorii, že text nedává smysl a jde o promyšlený podvrh​. Oproti tomu roku 2013 publikoval tým brazilských a německých vědců opak – jejich statistiky ukázaly, že text nese vzorce typické pro skutečný jazyk, nikoli náhodný šum​. Stručně řečeno, jedni odborníci nacházejí v textu smysluplnou strukturu, jiní spíše chaos.

Občas některý badatel ohlásil „definitivní vyřešení“ záhady – téměř vždy to však ostatní rychle vyvrátili. Například v roce 2016 použil kanadský počítačový lingvista Greg Kondrak strojové učení, které naznačilo, že by text mohl být přepisem šifrované hebrejštiny, kde jsou písmena přeskládána​.

Kondrak dokonce nabídl překlad první věty rukopisu z této domnělé hebrejštiny – ale odborníci na hebrejský jazyk se nad ním pousmáli, protože dával malý smysl. V roce 2019 přišel britský akademik Gerard Cheshire s tvrzením, že rozluštil celý systém: podle něj je rukopis psán tzv. proto-románským jazykem (jakýmsi prapředkem románských jazyků) pomocí specifické kurzívní latinky.

Svou práci publikoval dokonce ve vědeckém časopise. Jenže téměř okamžitě ostatní lingvisté poukázali na vážné chyby. Univerzita v Bristolu, která o Cheshireově výzkumu vydala nadšenou tiskovou zprávu, ji po kritice raději stáhla​. Uznávaná medievalistka Lisa Fagin Davis reagovala slovy: „Promiňte, ale ‚proto-románský jazyk‘ neexistuje – to je jen další sebevědomý blud“​. Podobný osud měla každá senzace: odvážné oznámení se po odborném přezkoumání rozpadlo a záhada trvá dál​.

Zatímco kryptografové a lingvisté se soustředí na luštění textu, historikové a nadšenci spekulují, proč a kým byl Voynichův rukopis vlastně vytvořen. Postupně vznikla řada teorií o jeho původu a účelu – od střízlivých až po divoké. Zde jsou hlavní možnosti, o nichž se diskutuje:

Nejčastěji se soudí, že obsah bude souviset s bylinami a léčitelstvím. Mnohé ilustrace rostlin a koupelí připomínají tehdejší herbáře a lékařské spisy o terapiích. Mohlo by jít o tajný léčebný manuál, možná zaměřený na ženské zdraví (naznačovaly by to ony koupající se postavy). Šifrovaný být mohl proto, aby si znalosti autor chránil jako cenné tajemství.

Rudolf II., v jehož sbírkách rukopis byl, se velmi zajímal o alchymii a magii. Není tedy vyloučeno, že jde o jakýsi alchymistický sborník – kombinace astrologických diagramů, podivných nádob a rostlin by dávala smysl v kontextu alchymie, která propojovala hvězdy, byliny a lidské tělo v hledání elixírů a léků. Rukopis by pak mohl obsahovat šifrované recepty, astrologické tabulky pro výrobu lektvarů či popisy mystických vizí.

Možná nejde o odborný traktát, ale o zprávu psanou úmyslně neznámým jazykem nebo písmem. Mohlo by jít o uměle vytvořený jazyk (například dílo geniálního lingvisty, předchůdce tvůrců esperanta), nebo o zápis v nějakém exotickém jazyce, který Evropané neznali.

Někteří badatelé uvažovali o tom, zda text nepřivezli misionáři z Dálného východu či Ameriky – pár rostlin prý připomíná americké druhy, což vedlo k úvaze, že rukopis mohl vzniknout i v Novém světě​. Jiní dokonce tvrdí, že by mohlo jít o fonetický přepis tureckého dialektu latinkou (taková teorie se objevila v roce 2018). Většina odborníků se však přiklání k názoru, že rukopis vznikl v Evropě a jazyk bude evropského původu – jen nevíme jakého.

Od počátku visí ve vzduchu i nepříjemná možnost – co když celý rukopis nedává žádný smysl a byl vytvořen jen jako žert, mystifikace či záměrný podvod za účelem zisku? Hypotetickým pachatelem mohl být třeba anglický mág Edward Kelley, působící koncem 16. století na dvoře Rudolfa II. po boku Johna Dee.

Kelley proslul podvody a někteří se domnívají, že mohl spolu s Deem stvořit zdánlivě starobylý rukopis a prodat ho důvěřivému císaři za tučnou sumu (600 dukátů bylo jmění). Tomu by odpovídala i Rudolfova domněnka o Rogeru Baconovi – snad mu ji „autoři“ podstrčili.

Moderní vědecké analýzy však tuto teorii poněkud zpochybňují: pergamen je skutečně starý (kolem 1404–1438), takže pokud by Dee s Kelleym rukopis zfalšovali, museli by psát na 200 let starý materiál​. Navíc detailní rozbor textu odhalil sofistikované vzorce, které by bylo těžké náhodně vymyslet​. Zdá se tedy nepravděpodobné, že by rukopis vytvořil Wilfrid Voynich sám nebo že by šlo o novověký padělek – většina indicií míří do pozdního středověku.

Prošly stovky let, vystřídaly se generace badatelů a Voynichův rukopis stále odolává rozluštění. Navzdory všem moderním technologiím, statistickým analýzám a počítačovým algoritmům se nikdo nedobral jistého překladu. Každý drobný náznak řešení se ukázal buď jako omyl, nebo jako jen dílčí střípek skládačky. Rukopis tak nadále zůstává enigmatickým artefaktem – svědectvím o inteligenci a tvořivosti svého tvůrce, a současně frustrující hádankou, která uniká našemu pochopení.

A přesto se pátrání nevzdává. Právě naopak – tajemství Voynichova rukopisu láká další a další odhodlané luštitele. Pro některé je to výzva dokázat své schopnosti, pro jiné fascinující cesta za poznáním. V roce 2024 odhalily nové multispektrální snímky drobné poznámky v rukopisu, které tam zanechal zoufalý luštitel před staletími​.

Než se dozvíme definitivní odpovědi, bude nás tento mystický kodex dál vzrušovat a dráždit svou neuchopitelností.

Zdroje:

https://www.theartnewspaper.com/2024/09/25/voynich-manuscript-scans-reveal-early-decoding-attempt

https://www.britannica.com/topic/Voynich-manuscript

https://www.rarebookhub.com/articles/2636

https://undark.org/2020/02/12/decoding-bizarre-voynich-manuscript/

https://beinecke.library.yale.edu/collections/highlights/voynich-manuscript

https://en.wikipedia.org/wiki/Voynich_manuscript