Nejzáhadnější kniha světa nadále vzdoruje rozluštění. Je tajemný Voynichův rukopis Necronomiconem?

V r. 2012, při příležitosti 100. výročí znovuobjevení Voynichova rukopisu, jsme s badatelkou Jitkou Lenkovou vydali kompletní faksimile tohoto spisu doplněné obsáhlou studií, v níž jsme shrnuli všechny dostupné indicie a hypotézy ohledně jeho vzniku a významu. Ačkoliv mezitím uplynula další dekáda, pátrání po původu a snahy dešifrovat obsah rukopisu nijak nepokročily. Tedy kromě řady mystifikací různých šarlatánů.

Dál, i po (přinejmenším) 110 letech si filologové, kryptografologové i amatérští badatelé celého světa nad tímto tajemným rukopisem s českou pečetí (který nalezl americký sběratel Wilifrid M. Voynich v jezuitském klášteře v italském Frascati v r. 1912) lámou hlavu.

Zatím neúspěšně. Nikdo nebyl dosud schopen jednoznačně dešifrovat jedinou stránku, vysvětlit jediné vyobrazení … přestože se o odhalení jeho tajemství pokoušejí nejhloubavější mozky planety.

Ačkoliv se renomovaní vědci i amatérští badatelé záhadě Voynichova / Vojničova rukopisu, jenž mnozí experti považují za „Svatý grál historické kryptografie“ (a který inspiroval i Dana Browna k jeho bestselleru Ztracený symbol), snaží přijít na kloub i nejnovějšími vědeckými metodami, včetně statistických postupů používaných při čtení lidského genomu, tajemství tohoto textu nadále odolává. Neuspěli ani odborníci na šifry z amerického Národního bezpečnostního úřadu (NSA), kteří jej již v 60. a 70. letech minulého století přepsali do strojového kódu a pokoušeli se jej rozluštit pomocí počítačů, včetně použití technologie Kerberos (vyvinuté v MTI).

O jeho původu a účelu existuje více teorií, než kolik má stran. Někteří badatelé jej považují za magický grimoár, středověkou čarodějnickou knihu, jiní za babylonský okultní spis, alchymicko-astrologickou příručku či zašifrované poselství mudrců Atlantidy nebo Plejáďanů, další věří, že jde o legendární Necronomicon Abdula al-Hazreda, denník Leonarda da Vinci anebo dílo Rogera Bacona …

Právě z  naší výše zmíněné publikace zde přetiskuji několik výňatků a originálních ilustrací:

Rukopis (kodex) má poměrně malý rozměr, 7×10 palců (tj. cca 16 × 23,5 cm), ale čítá na 234 stran a je tak téměř pět centimetrů silný. Je to spisek bez desek, pokud rukopis desky někdy vůbec měl, jsou ztraceny, možná i úmyslně zničeny. Historie Voynichova rukopisu je plná mezer, není vyloučeno, že byl třeba i ukraden a desky zničeny, aby nemohl být zjištěn původní majitel díla. Sám rukopis se skládá ze 17 sešitů stejného charakteru s různým počtem listů (původně měl zřejmě 272 stran), z nichž některé mají rozměr několikanásobku běžné stránky rukopisu (18×18 palců) a jsou poskládány na rozměr rukopisu. Titulní list nebo úvod chybí. Listy jsou číslovány arabskými číslicemi od 1 do 166. Předpokládalo se, že rukopis mohl takto dodatečně (?) očíslovat John Dee, ale nejspíš tomu tak není. Polský badatel Rafal T. Prinkle zjistil, že číslice 8 je v rukopise psána od zdola nahoru, takže jako první je napsána levá část dolní poloviny číslice, následuje pravá horní část, levá horní a pravá dolní. Dee psal své osmičky novějším způsobem, sice stejným směrem, ale začínal nahoře (levá horní část, pravá dolní, levá dolní a jako poslední pravá horní). Není pravděpodobné, že by jeden jediný rukopis, byť tak pozoruhodný, vyznamenal tím, že by v něm číslice psal úplně jinak, než byl zvyklý. Stereotyp psaní číslic bývá navíc velmi zažitý a je nesnadné ho překonat. Upřímně řečeno, proč taky.

Rukopis tedy musel očíslovat někdo jiný, než Dee, někdo, kdo byl zvyklý psát osmičky „postaru“. Mohl to být třeba i jeho druh Edward Kelley. Kromě jednotlivých listů jsou očíslovány i některé sešity, a to na první nebo poslední straně. Některé listy (12, 59-64, 74, 91-92, 97-98, 109-110) zjevně chybějí. Je také možné, že další listy, případně celé sešity, se ztratily ještě předtím, než byl rukopis svázán. Rovněž je možné, že jde o část či pozůstatek podstatně většího díla.

Rukopis je napsán brkem, kterým jsou nakresleny i obrysové linky kreseb. Zdá se, že kresby byly vybarveny až dodatečně, místy velmi nepřesně a hrubě.

Podle způsobu provedení kreseb v rukopise se obecně předpokládá, že místem jeho původu je Evropa, nejspíše Itálie, anebo alespoň, že jeho autor byl Evropanem (podle dalších indicií je pak autorství často připisováno některému z českých − resp. v Čechách žijících − učenců).

Dlouhou dobu se všichni badatelé zabývající se Voynichovým rukopisem mohli spoléhat jen na „kvalifikovaný odhad“, podle nějž bylo dílo datováno do 15.-17. stol. Jedním z vodítek bývají obvykle oděvy vyobrazených osob, ty jsou zde však bohužel zobrazeny nahé, bez oděvu. Není také vyloučeno, že Voynichův rukopis není originálem, ale „jen“ kopií (opisem) původního staršího díla, případně dokonce opisem opisu. Tomu by odpovídalo to, že v rukopise nejsou žádné zjevné opravy ani poznámky po okrajích, jak to bývá v originálech anebo v konceptech. Písař (nebo podle vzhledu písma dva či více písařů) tedy opsal(i) předlohu rovnou „načisto“. V tom případě by mohlo být stáří původní předlohy ještě o několik set či dokonce tisíc let vyšší, protože stejným způsobem se podařilo až dodnes dochovat například některé antické spisy.

Erwin Panofsky, odborník na Albrechta Dürera (1471-1528), který studoval Voynichův rukopis ve třicátých letech minulého století, je přesvědčen o tom, že rukopis vznikl někdy kolem roku 1470, nejpozději začátkem 16. století, a to v Německu. Že by to byl dokonce výrobek přímo z Dürerovy dílny? Je známo, že císař Rudolf II. byl velkým obdivovatelem A. Dürera a jeho díla pilně sbíral.

Odborník na středověké herbáře Sergio Toresella[1]se domnívá, že Voynichův rukopis vznikl kolem r. 1460, a to v Itálii. Usuzuje tak podle podobnosti mezi písmem Voynichova rukopisu a italským písmem z tohoto období, tedy písmem humanistickým[2].

Průlom do řešení tohoto problému teprve v nedávné době vnesly moderní vědecké metody, a vlastně je škoda, že až nyní, když se tak mohlo stát už daleko dříve. Jak je možné, že datace rukopisu pomocí radioaktivního izotopu uhlíku C14 v rukopise byla provedena až v únoru roku 2011, když je tato metoda známa přes šedesát let? Nicméně konečně se tak stalo a tým vedený Gregem Hodgkinsem dospěl k názoru, že pergamen rukopisu byl ze zvířecích kůží vyroben v letech 1404 až 1438. Zároveň bylo zjištěno, že pergamen byl popsán krátce poté, co byl vyroben, tedy přibližně v tomtéž období.

Tomu odpovídá také zjištění Josepha Barabeho[3], který se zaměřil na použité inkousty a barvy a použil k jejich výzkumu světelný mikroskop, spektrografii a krystalografii.[4] Zjistil, že inkoust je vyroben z duběnek, jako modrou barvu použil autor drcený azurit, že na hnědých a červených odstínech má svůj podíl železo a na okrových hematit. Jako pojidlo byla použita arabská guma. Tyto materiály odpovídají těm, které se používaly v 15. a 16. století, a naopak nebyly zjištěny žádné materiály z pozdější doby, nasvědčující například možnosti podvrhu z 19. nebo 20. stol. Barvy byly podle Barabeho kupodivu aplikovány s velkou pečlivostí, byť výsledné kresby působí jako ledabylé a naivní.

Pokud se spolehneme na tyto závěry odborníků a přijmeme za své, že Voynichův rukopis nebyl vytvořen před rokem 1404, mohli bychom jako autory vyloučit všechny osobnosti, které se tohoto roku nedožily. Neřešíme tím však ten případ, že Voynichův rukopis sice vznikl až po roce 1404, ale jako opis staršího díla, např. spisu Rogera Bacona. Není také vyloučeno, že i pokud je rukopis opravdu starý nejméně čtyři století, nevznikl od prvopočátku jako podvrh.

Kosmická tělesa, hvězdy, souhvězdí, nahé ženy, neznámé rostliny zakreslené však typickým „herbářovým“ způsobem, alchymie, lékařství – cosi jako recepty nebo horoskopy? V celém rukopise však není jediná obecně známá alchymická značka, rovněž astronomické (astrologické?) nákresy neodpovídají způsobu, jak byly (a jsou) horoskopy obvykle zakreslovány. Ve většině případů to vypadá, jako by nejprve vznikly kresby a ty byly dodatečně doplněny textem, který je „obtéká“. Některé obrázky jsou opatřeny popiskem – slovem ve vojničtině, které se potom objevuje i v textu kolem obrázku. Na stránkách s rostlinami se nahoře vyskytuje slovo, které by mohlo být názvem vyobrazené rostliny. Výskyt toho slova je omezen jen na tu jednu stránku, na jiných se neobjevuje. Na jiných místech ale mohly být ony podivné kresbičky k textu přidány jenom proto, aby čtenáře svedly na scestí a zcela ho zmátly pokud jde o obsah textu. Přesto to vypadá, že na pouhé „matení čtenáře“ by daly takové kresby svému autorovi přece jen příliš mnoho práce.

Je zcela unikátní, dosud se nikde na světě nepodařilo objevit jiný zápis psaný stejným druhem písma. Předpokládá se, že abeceda rukopisu je hlásková, přičemž je možné rozeznat 19-28 „písmen“. Je také možné, jak prokázala počítačová analýza, že rukopis je sepsán dvěma různými jazyky a používá více než jedno písmo, což by naznačovalo možnost existence podvojné šifry. S touto teorií přišel v sedmdesátých letech 20. století Prescott Currier a přednesl ji na neformálním kongresu NSA (National Security Agency) ve Washingtonu. Každý dvojlist rukopisu byl podle něj napsán buď Voynichem A nebo Voynichem B a dvojlisty psané týmž jazykem byly řazeny k sobě. Pouze „herbářová“ část rukopisu je psána oběma druhy písma a jazyka současně a je tak jejich směsí. Podle Curriera proto rukopis psaly nejméně dvě různé osoby, dokonce jich ale mohlo být i více, pět či osm. Každý z obou jazyků rukopisu (pokud samozřejmě ovšem existují) je psán „svým“ písmem a k záměně písma nedochází. Currier připouští i to, že pokud by i tak byla autorem rukopisu jen jedna osoba, mohla rukopis sepsat ve dvou různých obdobích svého života.

Další badatel, který se zevrubně zabývá problematikou Voynichova rukopisu, Philip Neal, upozorňuje, že řádky v rukopise (v „biologické“ sekci) vypadají, jako by byly psány ob řádek, že byla nejprve napsána jedna „sada“ řádek a potom do vynechaného místa mezi nimi vepsána druhá „sada“.

Pozoruhodné je i to, že v celém rukopise nejsou žádné viditelné opravy – nebylo co opravovat, anebo případné chyby v psaní byly prostě ponechány bez opravy?

Na druhou stranu je vidět, že jednotlivá písmena nejsou psána stále stejně silnou linkou. To je pochopitelné, protože pero namáčené do kalamáře nepíše stejnoměrně. V kolísání síly tahu pera by se však měla objevovat jistá pravidelnost. V rukopise jsou však některá písmena a části textu zesíleny nepravidelně, někdy třeba jen jedno „písmeno“ uprostřed „slova“. Dokonce to vypadá, jako by původní slabě napsaný text byl po napsání ještě jedno silněji obtažen. Kdo písmena obtahoval? Sám autor, když se mu zdála málo zřetelná? Nebo z jiného důvodu? Nebo někdo později, při studiu rukopisu tam, kde písmo vybledlo? Zdá se nepravděpodobné, že by zkušený písař, jímž autor Voynichova rukopisu bezpochyby byl, psal tak bídně (tak bídným perem?), že by cítil potřebu jednou napsaná písmena ještě obtahovat. Nebo skutečně byly jeho možnosti takto omezené, například chudobou či proto, že dlel ve vězení či v jiném pro psaní nepříznivém prostředí? A pokud obtahoval písmenka někdo jiný než autor a textu nerozuměl, byl vždycky tak přesný, aby je obtáhl správně?

V tomto případě mi to připadá jako přílišné pitvání se v problému. Když budu mít rukou psaný text mě známým písmem, nepřesné obtažení některých písmen mi nezabrání ho správně přečíst. Druhá možnost je však ta, že obtažená písmena mají nějaký zvláštní význam – mají se třeba vynechat anebo je třeba vynechat ta ostatní anebo něco úplně jiného.

A ještě jedna maličkost. Autorrukopisu jej napsal pravou rukou. Tím ze hry o autorství vypadávají všichni leváci − včetně Leonarda da Vinciho, o němž se v této souvislosti dříve také uvažovalo, s tím, že řada badatelů razila hypotézu, že rukopis je soukromým deníkem mladého Leonarda (započatým možná již v dětském věku), která byla laickou veřejností donedávna s nadšením přijímána, jelikož souzněla s populárním esoterním klišé v brownovském stylu[5].

Jedním z hlavních propagátorů teorie, že autorem rukopis je mladičký Leonardo da Vinci (1452-1519) byl francouzský badatel Thierry Maugenest. Ten ve své knize Manuscrit MS 408 Voynich (2007) tvrdí, že objevil pod jedním z obrázků na str. 70 Leonardův podpis, slovo Leonardo napsané zprava doleva (jak je známo, Leonardo používal zrcadlové písmo – viz obrazová příloha níže). Další indicií Leonardova autorství je pro něj obrovské spektrum Leonardových znalostí, od anatomie po astronomii.

Podle Maugenesta pochází rukopis z r. 1472, což ovšem nedávné analýzy, určující stáří použitého pergamenu a barev, zpochybňují. I kdyby byl totiž pergamen zhotoven až v r. 1438, musel by i tak (za předpokladu, že autorem je výjimečně nadané dítě) přinejmenším 25 let někde nepoužitý čekat, což je velmi nepravděpodobné. Z výše uvedené teorie vychází i Edith Sherwoodová. Podle ní je rukopis je psán upraveným písmem středověkou italštinou a zašifrován formou anagramů, které jsou konstruovány v podstatě náhodně, bez přesných pravidel záměny písmen.

V roce 1998 se Dr. Zandbergen s G. Landinim pokusili převést jednotlivá písmena rukopisu do latinky. Vznikl tak transkripční systém nazývaný EVA (European Voynich Alphabet), který je dnes sice nejrozšířenější, ale k rozluštění rukopisu zatím nepřispěl.

Pro zajímavost zde předkládáme několik ukázek písem, jež se některými aspekty podobají vojničtině a z nichž mohla být vojničtina odvozena. Na prvním místě je třeba zmínit tzv. Thébskou abecedu (nazývaná též Honoriovy runy podle údajného tvůrce, Honoria z Théb, resp. Andělská anebo Čarodějnická). Poprvé se tento styl písma objevuje v již uvedené knize Polygraphia, Johanna Trithemia.[6] (Tuto abecedu dodnes používá mnoho současných mágů a čarodějnických kovenů.)

Uvádí se dvě základní možnosti − jazykem Voynichova rukopisu je zašifrovaný některý přirozený lidský jazyk nebo více takových jazyků anebo je jazykem rukopisu jazyk umělý, případně samozřejmě kombinace obojího. Podle statistické analýzy by tímto jazykem neměla být latina, jinak jazyk, v němž byly středověké spisy psány nejčastěji, a ani žádný jiný „velký“ evropský jazyk (např. němčina, italština, angličtina). Je třeba uvážit i to, že „vojničtina“ může být také „prošpikována“ hromadou zkratek, ne-li tvořena jen samými zkratkami, což její charakter jako jazyka vzhledově narušuje.

Během čtyřicátých až šedesátých let 20.století se o rozluštění Voynichova rukopisu několikrát pokoušel za pomoci dalších odborníků vynikající kryptolog William F. Friedman, nedošel však k žádnému řešení. Friedman a J. Tiltman nezávisle na sobě dospěli k názoru, že Voynichův rukopis byl napsán umělým jazykem, čemuž podle nich odpovídá struktura slov v rukopise. Tiltman se domnívá, že každé slovo se skládá z kořene (objevil kořeny ok, of, ot, op, qok, qof, qot, qop, ch, sh, d, s a přípony či koncovky an, ain, aiin, aiiin, ar, air, aiir, aiiir, al, ail, aiil, aiiil, or, ol, ey, eey, eeey, eddy, eedy, eeedy), přičemž smysl má pouze to slovo, které je složeno z obou částí, tedy z kořene a přípony. Části slov, které Tiltman považuje za přípony se často objevují i osamoceně, například u jednotlivých hvězd. To by podle Tiltmana mohlo být klíčem k rozluštění celého rukopisu. Někteří badatelé v takové tvorbě a uspořádání slov vidí pozůstatek římských číslovek. Zatím se však nikomu nepodařilo převést Voynichův rukopis do nějakého numerického systému, tj. do řady čísel.

Lingvista Dennis Stallings poznamenává, že by samozřejmě mohl existovat umělý jazyk, který by byl složen ze slov z různých již existujících jazyků. Problémem zůstává to, že vojničtina obsahuje podle všeho pouze dvanáct souhlásek, čímž se od všech dalších evropských jazyků zásadně liší. Španělština například, která má velmi málo hlásek, i tak disponuje kromě pěti samohlásek i sedmnácti souhláskami a dvěma polosouhláskami, holandština má 18-20 souhlásek, což závisí na tom, jak dotyčný mluví a v závislosti na způsobu analýzy jeho řeči. (Já dodávám, že čeština se svými háčky disponuje celkem 24 souhláskami.)

Podle D. Stallingse na Levitově interpretaci Voynichova rukopisu nejvíce zaráží to, že zde chybí hláska G a k tomu také P a zároveň i B. Přičemž hláska M se podle něj objevuje zásadně a pouze jen na konci „slov“ a nikdy na jejich začátku nebo uprostřed. Takové charakteristiky nemá žádný známý jazyk. Pouze v jednom indiánském jazyku sice chybí hláska M, ale už ne P a B. Ale jsou i jazyky, kde se M zásadně neobjevuje na určitém místě ve slově – je to však na konci slova, tedy právě naopak, než uvádí Levitov. Nesoustředíme-li se jen na těchto několik málo písmen, neexistuje žádný evropský jazyk, v němž by určitá písmena byla vždy a pouze na určitém místě ve slově (na začátku, uprostřed či na konci) a nikde jinde. Takovým způsobem se ale chovají písmena třeba v arabštině. Všechny evropské jazyky také na rozdíl od vojničtiny v Levitovově interpretaci rozlišují v první a třetí osobě jednotné a množné číslo – tedy já/my anebo on, ona, ono/oni. To vše by ukazovalo na to, že vojničtina je umělým jazykem, nemluvě o tom, že v rukopise se nejspíše vyskytuje vojničtina A a B. Dokazuje to i měření entropie textu, tedy jeho bohatosti, rozmanitosti. Ta je u Voynichova rukopisu velmi malá a podle některých lingvistů neodpovídá žádnému přirozenému jazyku, snad s výjimkou některých polynéských. Je způsobena tím, že se v rukopise často opakují stejné úseky textu, totéž „slovo“ (přesněji shluk znaků) třeba dvakrát, třikrát i čtyřikrát po sobě. Jednoduchý (až dětský) způsob kódování, kdy se na příklad písmeno F píše jako FUF je přesně to, co odpovídá charakteristice textu ve Voynichově rukopisu.

Použití takového jazyka máme ovšem zatím doloženo nejméně jedno století po předpokládané době vzniku Voynichova rukopisu[7]. Ze všech dochovaných umělých jazyků je pouze jeden prokazatelné starší než Voynichův rukopis, a to tzv. Lingua Ignota, jejíž autorkou je sv. Hildegarda z Bingenu[8](1098-1179), ten však nemá charakteristiku souhlasnou s vojničtinou. Kromě toho sestává pouze z podstatných jmen doplněných jen několika málo jmény přídavnými.[9]

----------------------------------

[1] Viz Sergio Toresella: La bibliografia degli antichi erbari: metodologia e problemi. Milano 1988.

[2] Srov. James Wardrop: The Script of Humanism: Some Aspects of Humanistic Script 1460-1560. Oxford University Press, New York 1963.

[3] vědecký pracovník a ředitel sekce vědeckých zobrazovacích metod společnosti McCrone Associates.

[4] Analýza byla vypracována na základě objednávky Beineckeovy knihovny v laboratořích McCrone Associates ve Westmontu, Ill. a Sterling Memorial Library v Yale – ve spolupráci s vídeňským Institutem pro umění a technologie (Institut für Kunst und Technologie, Universität für angewandte Kunst) a firmou ProOmnia v lednu 2009 (projekt MA 47613, oficiální zpráva z 1.4.2009). Pozn.editora.

[5] Viz knihy Šifra mistra Leonarda, Da Vinciho kód atd.

[6] Ve své Okultní filozofii o ní píše také Trithemiův žák Agrippa, jenž její autorství připisuje italskému astrologovi Pietrovi D’Abano (1250-1316).

[7] Ověření tohoto předpokladu by si ovšem vyžádalo realizaci samostatného badatelského projektu, zahrnujícího široké zapojení historiků, lingvistů, archivářů a knihovníků v mezinárodním měřítku.

[8] německá mystička, abatyše benediktinského kláštera Sv. Disibodana v Rupertsbergu u Bingenu.

[9] viz Louis Couturat, Léopold Leau: Histoire de la Langue Universelle(Dějiny univerzálních jazyků) Hachette, Paris 1903.

Během psaných lidských dějin se nashromáždila a dochovala i řada dalších podivných zápisů a záznamů, které vznikly z různých pohnutek a snesou dnes srovnání s Voynichovým rukopisem. Hezkou ukázkou takového záznamu je latinský text údajné smlouvy Satana s francouzským farářem Urbanem Grandierem (1590-1634), obviněným v čarodějnickém procesu[1], sepsaný velmi neúpravným písmem, kde nechybí ani „ďábelské“ podpisy.

Pro větší tajemnost se v některých pramenech objevuje tato smlouva zrcadlově převrácená a potom je už dojem záhadného a nečitelného zápisu naprosto dokonalý. Kromě tohoto, zřejmě účelově vyrobeného a tudíž fiktivního textu (napodobujícího vzhled středověkých grimoárů), se ale dochovala i řada skutečných záhadných a tajemných nápisů a dalších písemných památek, které ještě čekají na přečtení a pochopení.

Modelem pro známý obraz umístěný na Rožmberku, starém rodovém rožmberském hradě v jižních Čechách, má podle pověsti být známá rožmberská Bílá paní. Postava bílé paní jako přízraku není u nás a ani v sousedních zemích neobvyklá a má zajímavou, nejspíše až předkřesťanskou historii. Bílých paní jako konkrétních zjevení je víc (třeba na Karlštejně se jich zjevuje hned dvanáct najednou), tu rožmberskou identifikoval Bohuslav Balbín jako jednu z členek rožmberské dynastie, Perchtu. Narodila se pravděpodobně v roce 1429 na Krumlově a prožila zřejmě šťastné dětství, i když jí v poměrně útlém věku zemřela matka. Ve dvaceti se na otcovo přání, jak bylo tehdy zvykem, provdala za Jana z Lichtenštejna, kterému patřily Valtice, Mikulov a hrad Steiregg v dnešním Rakousku. Po svatbě následovala manžela do Mikulova, kde narazila na nepřátelské prostředí, vytvářené zejména tchýní a švagrovými. S manželem nenašla společnou řeč, Lichtenštejn k ní choval zřejmý odpor přerušovaný sem tam chvílemi náklonnost. Z manželství se narodily dvě děti, roku 1451 dcera a o dva roky později syn, které však matka přežila stejně jako svého manžela. Ten zemřel roku 1473, Perchta o tři roky později.

Nenávistné vztahy mezi manžely byly dobrým podkladem pro daleko pozdější vznik pověsti o tom, jak se Perchta stala Bílou paní. Bylo to za trest, že nedokázala odpustit manželovi ani ve chvíli jeho smrti. Lichtenštejn ji proto proklel a přál si, aby nenašla klid ani v hrobě.

Od té doby Perchta bloudí po někdejších rožmberských panstvích, bílý šat nosí na znamení smutku[2], který za života prožila, v černém věští neblahé události a v rudém varuje před požárem.

Stejně jako pověst je z pozdější doby i notoricky známý obraz Bílé paní na Rožmberku. Přesto, že je tak známý, se mi o něm mnoho informací dohledat nepodařilo, snad jen, že vznikl někdy kolem roku 1600 (podle stylu oděvu). Malíř zobrazil dámu v bílém (ne nutně Perchtu z Rožmberka) uprostřed kruhu s podivnými písmeny, jak ukazuje hůlkou na nápis, anebo nebo ho onou hůlkou právě dokreslila či kreslí, a přitom hledí na diváka.

Z kruhu je vidět sotva polovina, což případnému luštiteli situaci neusnadňuje. Nevelká část nápisu může být ještě ukryta za rámem obrazu.

Podle pověsti ten, kdo dokáže nápis rozluštit, jednak Bílou paní vysvobodí, jednak objeví velký poklad. Rozluštění nápisu může skrývat i jiné tajemství, stejně dobře ale může být pouhou manýrou a dekorací autora, který s kouzelnou hůlkou vymaloval vílu v té podobě, jak ji známe třeba z francouzských pohádek, a tajemný nápis se mu jevil jako další příhodný doplněk.

Snad by mohla být vodítkem další vyobrazení podobných magických kruhů „v akci“. Na prvním z nich je údajně vyobrazen samotný Nostradamus, který cosi předvádí své velké ochránkyni Kateřině Medicejské (údajné hlavní iniciátorky krvavé Bartolomějské noci). Na níže uvedené, bohužel mizerné reprodukci staré rytiny je jasně vidět magický kruh s jakýmisi znaky, doplněný ještě pro jistotu lebkou s hnáty, kočkou a snad nějakou dýmající nádobou. Nostradamus zcela správně sedí v podřepu uprostřed kruhu, čímž je chráněn proti zlým mocnostem, zatímco královnu nechává v nebezpečí mimo kruh. Vypadá to, jako by Nostradamus četl nápis v kruhu a při tom ukazoval (ukazovátkem?, kouzelnou hůlkou?) na obraz nad krbem.

Obvykle je tato scéna vykládána tak, že Nostradamus věští královně budoucnost a hned jí příslušné zhmotnělé výjevy ukazuje pomocí svého kouzelného zrcadla. Tím je spojitost tohoto vyobrazení s problematikou Voynichova rukopisu ještě pikantnější, i když do souvislosti s Nostradamem Voynichův rukopis zatím nikdo, pokud vím, nedával, protože Nostradamus (1503-66) do okruhu potenciálních autorů již časově nezapadá (byl zhruba o generaci starší než John Dee, rovněž údajný vlastník magického zrcadla).

Nostradamova proroctví

Další magický kruh nakreslila osoba nejpovolanější, sám doktor Faust. Značky v něm se od těch rožmberských úplně liší, objevují se tam např. značky souhvězdí. I Faust drží v jedné ruce hůlku, kterou ukazuje na kruh, a v druhé zaříkávací knihu, grimoár.

Na jiném vyobrazení okultisty – klidně doktora Fausta − je ochranný kruh doplněn blíže neurčitelnou zvěří, snad baziliškem a dalšími jemu podobnými ďáblovými průvodci, kteří nemohou ochranný kruh překročit stejně jako jejich pán ve vzduchu.

Třetí vyobrazení má znázorňovat klasické vyvolávání ducha mrtvého Johnem Dee a Kelleym. Ani tady nechybí čarodějná hůlka a kniha a duch v ještě zachovalém pohřebním rubáši pěkně odpovídá, na co se ho kouzelník táže.

Zajímavá pozoruhodnost, která zcela jistě neunikne pozornosti žádného z návštěvníků tohoto moravského hradu. Nápis je vyryt do mramorové desky a ta je zasazena do zdi v jednom z výklenků. Průvodci při prohlídce na nápis upozorňují s tím, že ho nikdo nerozluštil a že má neblahou pověst – kdo se ho dotkne, do roka zemře.

Naštěstí nám v této věci vyšel vstříc kastelán hradu Pernštejn Zdeněk Jakub Škrabal. Poskytl nám kvalitní fotografii nápisu a připojil i pár slov na vysvětlenou: „Co se tajemnosti (nápisu) týče, nahoře je okolo kříže za použití zkratek řecký nápis (přepsán do latinky) „Iesos Christos Nika“, tedy „Ježíš Kristus vítězí"[3], symbol pod nápisem je tzv. chrismon[4], tedy opět symbol Krista. Oba dva motivy jsou dodnes zcela běžné u pravoslavné církve. Písmena dole jsou zjevně zkratkou nějaké invokace či náboženské fráze, jedno z možných vysvětlení zní: „Aleluja Iesos naš Bog“ (ve zkomolené kyrilici[5]). Záhadou tedy je z našeho hlediska pouze to, co dělají pravoslavné motivy na hradě Pernštejně. Vzhledem k tomu, že se deska na hradě objevuje dle pramenů až ve druhé polovině 19. století, může být i suvenýrem z cest.“[6]

Tím by se kromě jiného vysvětlilo, že nápis, běžně pokládaný za alchymistický, neobsahuje ani jedinou tradiční alchymickou značku. O nápisu se také vyprávělo, že je za ním ukrytý poklad. Jednoduché dočasné vynětí kamene ze zdi však tuto pověst vyvrátilo.

Nepřehlédnutelná monumentální věž na hrdě Zvíkově, zvaná Markomanka nebo též Hlízová, podle toho, že je postavena z vypouklých a ne zarovnaných kamenů, se může pochlubit sbírkou přinejmenším několika desítek pozoruhodných značek, které se nikde jinde nevyskytují a které zatím vzdorují jakémukoliv výkladu. Značky jsou po jedné vytesány na kamenech v dolní části Markomanky, některé značky se opakují. Objevila se i domněnka, že kameny se značkami byly dříve součástí jiného objektu a teprve druhotně byly použity na stavbu věže. Těm, kdo ji stavěli, bylo buď líto značky osekávat a tím jednotlivé kameny zarovnat, anebo to považovali za zbytečné. Věž přece stojí i tak už téměř 800 let. (První písemná zmínka o Zvíkově pochází z roku 1234, předpokládá se však, že hrad založil už Přemysl Otakar I. možná ještě o třicet, čtyřicet let dříve. Za nejstarší část hradu je považována právě věž Markomanka.)

Nápadná hranolovitá věž římského typu vzbuzovala pozornost již dříve a svoje jméno Markomanka dostala proto, že J.W. Goethe, činný v mnoha vědních oborech, ji připsal Markomanům. I když se tato domněnka nepotvrdila, pozůstatky keltského osídlení v okolí dnešního hradu doloženy jsou a věži by tak spíše slušel přídomek Keltská. Na druhou stranu jsou však Keltové považováni za národ, který neměl literární kulturu a tedy ani písmo.

Značky na Markomance jsou proto nejčastěji vysvětlovány jako značky kamenické s tím, že podobné byly nalezeny na mostě v Písku a v třebíčské katedrále.[7]Proti tomu mluví jejich četnost na poměrně nevelkém prostoru. I tak si ale zvíkovská kamenná šachovnice o cca 17 kamenech ve 44 řadách své tajemství zatím nechává pro sebe.

Historikové bez rozpaků tvrdí, že Etruskové rozhodně patří mezi nejtajemnější starověké národy a že se toho o nich víc neví, než ví. Hrstka historických faktů mluví o národě, který byl do Itálie někdy kolem roku 700 př.n.l. vytlačen odněkud z Východu. Je možné, že jejich jazyk, jenž si dávní etruští osadníci přinesli s sebou do Itálie, má možná kořeny i v podstatně vzdálenější oblasti, než je Malá Asie. V Itálii vytvořili Etruskové prosperující volné uspořádání městských států, jejichž kolonií byl budoucí Řím. Osudným se jim stala prohraná bitva se syrakuským králem Hiéronem u Kýmy (474 př.n.l.) a dobytí etruského města Véji Římany (406 př.n.l.). A stačilo následujících 300 let, aby se etruština stala mrtvým jazykem. Zůstalo po ní na 10.000 zápisů, bohužel většinou velmi krátkých, až na tzv. Záhřebskou knihu, etruský plátěný svitek („náboženský kalendář“, kaligrafie červeným a černým inkoustem) druhotně použitý jako obal egyptské mumie[8], a tzv. stélu z Perugie, která by snad mohla být nějakým právnickým textem, a Novilarskou stélu[9], jejíž jazyk ovšem někteří odborníci označují jako severní picenštinu, ačkoliv jde zřejmě jen o formu etruského jazyka.[10]

V porovnání s Voynichovým rukopisem je v tomto případě případným luštitelům k dispozici neporovnatelně víc nápověd, indicií a informací vůbec, a přesto etruština našemu luštění odolává stejně jako vojničtina.[11]Na padesát etruských nápisů je dvojjazyčných, lingvistům to však není nic platné, protože překlad etruštiny do dalšího jazyka není doslovný. Zatím se došlo ke shodě ve čtení 26 písmen etruské abecedy, která částečně vychází, stejně jako ta naše, z  abecedy fénické (i neodborník snadno a správně pozná třeba písmena A nebo M). Poměrně jasno je také ve významu asi stovky etruských slov, to je však na úplný překlad etruských textů žalostně málo.

Hlavní problém etruštiny podle všeho spočívá v tom, že svou strukturou neodpovídá indoevropským jazykům. Za nejpravděpodobnější se považuje, že etruština je příbuzná pouze izolované rodině tyrhénských jazyků. Někteří vědci však na základě současných výzkumů gramatiky a slovní zásoby docházejí k závěru, že tyrhénská jazyková rodina je volně příbuzná s indoevropskou jazykovou rodinou.

O pokus přeložit je na základě slovanských jazyků není v západní Evropě zájem, jelikož podle oficiální vědy Slované v době Etrusků v Evropě ještě nežili a proto překlady na základě slovanských jazyků jsou podle nich nevědecké. Ale existuje i řada východoevropských badatelů a amatérských překladatelů, kterým se překlady na bázi slovanských jazyků daří. Zde je třeba zmínit např. Antonína Horáka (1918-2004), moravského badatele a amatérského luštitele starých textů, který se věnoval několik desetiletí luštění etruských a jim podobných nápisů na základě slovanských jazyků.[12]V r. 1991 publikoval svou teorii v knize O Slovanech úplně jinak, zde identifikuje neolitické obyvatelstvo Evropy jako praslovanské, hovořící praslovanským jazykem. Vychází zde mj. i z porovnání s tzv. Velestúrským nápisem[13], jenž rovněž vyluštil.

Nutno ovšem upozornit, že „slovanská teorie“ není jen doménou pár amatérů! Představitelem hypotézy o slovanském původu Etrusků na akademické půdě je např. prof. Valerij Alexejevič Čudinov z moskevské Státní akademie slovanských kultur (předseda Komise pro historii kultury Staré Rusi, Rady pro historii při prezidiu Ruské akademie věd), jenž tvrdí že etruština je variantou běloruštiny[14].

Další dosud nerozluštěné písmo ze zhruba stejného období jako písmo elamské. Zvláštní znaky na předmětech z pohřebišť tzv. vinčanské kultury (podle naleziště Vinča u Bělehradu) v jihovýchodní Evropě pocházejí z doby přibližně 6000-4500 př.n.l. a vykazují podobnost se sikulsko-maďarským runovým písmem (viz výše) a nápisy ze Sluneční pyramidy objevené v Bosně.

-------------------------

[1]Katolický kněz Grandier, nazývaný Ďábel z Loudunu, byl v r. 1634 odsouzen a upálen jako čaroděj. Za vinu mu bylo kladeno, že způsobil masovou démonickou posedlost jeptišek místního kláštera a několika desítek dalších žen, projevující se sexuálními fantaziemi, hysterickými záchvaty a bohorouhačstvím. Jeptišky měly rovněž delší dobu rozprávět v jazyce, kterému se nikdy neučily. Pozn.editora.

[2]Zřejmě je to připomínka pohanských dob, kdy býval bílý šat symbolem smutku.

[3]Řecká “ mantra” používaná jako ochrana, při nesnázích a k překonání překážek.

[4]Zřejmě z latinského Christi nomen, tj. Kristovo jméno; označení pro grafickou invokaci (vzývání Božího jména).

[5]Cyrilice (též cyrilika) je písmo vytvořené původně pro zápis staroslověnštiny a poté používané pro zápis církevní slovanštiny, která na staroslověnštinu navázala. Přestože z názvu písma se může zdát, že jeho tvůrcem je svatý Cyril, není tomu tak. Sv. Cyril totiž vytvořil starší a složitější písmo − hlaholici− v polovině 9. století, zatímco cyrilice vznikla až koncem 9. stol. v Bulharsku. Její autorství se připisuje Metodějovu žáku Klimentovi. Různé formy cyrilice se dosud používají pro zápis 6 slovanských jazyků (bulharština, makedonština, srbština, ukrajinština, běloruština a ruština), jakož i mnoha neslovanských jazyků na území bývalého SSSR. (Původní hlaholice měla 41 znaků, z nich 24 grafémů je pravděpodobně odvozeno ze středověkých minuskulních znaků řeckého písma. Část z ostatních znaků je pravděpodobně odvozena z hebrejských a samaritánských písmen − s nimiž se Konstantin seznámil během svého předchozího pobytu mezi Chazary −, některé jsou údajně odvozeny z abecedy gruzínské a koptské.) Pozn.editora.

[6]Podle jedné teorie jde o fragment z templářského hradu v Palestině, jenž se k nám dostal s křižáky.

[7]Podrobná studie „Hlízová věž hradu Zvíkova“ Jiřího Varhaníka byla publikovaná v časopise Průzkumy památek 1/2000 – pozn.editora.

[8]Svitek je uložený v Národním muzeu v Záhřebu − odtud jeho pojmenování.

[9]Pískovcová náhrobní stéla (datovaná do 6.stol. př.n.l.) byla nalezena u severoitalského městečka Novilara, nedaleko Pescary na adriatickém pobřeží. Nápis má 12 řádků. Horák dělí text na 66 slov, z nichž 9 se opakuje. Z 57 odlišných slov lze 51 (89%) nalézt v různé podobě ve slovní zásobě slovanských jazyků. Pozn.editora.

[10] K tomu se nám nebyl schopen vyjádřit na přímý dotaz ani jeden z českých odborníků na Etrusky!

[11] Podobným případem je i severosúdánská merojština (200 př.n.l. - 400 n.l.), zachycená dvěma druhy písma odvozeného z kulturně blízkého egyptského písma. Již roku 1909 se je proto podařilo merojské zápisy L. Griffithovi přečíst, ale nerozumíme jim dodnes.

[12] Renomovaní západoevropští lingvisté sice Horákovy práce dehonestují, ale faktem je, že např. Novilarskou stélu, jakožto jeden z nejdelších textů z etruské doby, se pokoušela luštit řada profesionálů s nulovým výsledkem, zatímco Horákův překlad na bázi slovanských jazyků je nejen smysluplný, ale navíc se i shoduje s obrázkem na zadní straně stély. Pozn.editora.

[13] Skalní nápis na Velestúru (vrch Kremnického pohoří, pojmenovaný podle staroslovanského boha Velesa) objevil známý slovenský historik Pavol Križko (1841-1902) v r. 1865. Horák zjistil, že nápis není složen z runových znaků, nýbrž napsán staroslovanskými znaky. Nápisy stejným písmem se našly i na Moravě, na Ukrajině a na Balkáně, což podle Horáka zpochybňuje celou legendu, že Cyril a Metod přinesli Slovanům písmo, jelikož je zřejmé, že Staroslované měli vlastní znakové písmo dávno předtím. Říká, že právě proto je jeho teorie zpochybňována německou a maďarskou oficiální historiografií i katolickou církví, která se snaží ututlat, že Slované žijí v Evropě již více než 8 000 let.

[14] Poslední monografie prof. Čudinova: Záhady slovanského písemnictví(2002), Runice a tajemství archeologie Rusi (2003) a Svaté kameny a pohanské chrámy starých Slovanů (2004). Dokázal přítomnost 3 imanentních druhů písemnictví u slovanských národů - cyrilice, hlaholice a runice. Dešifroval slovanské předcyrilovské písmo - runici (t.j. runovou fonetickou abecedu) a přeložil k dnešnímu dni více než 2 000 nápisů.

Knižní publikace české a slovenské

ADAMS Simon: Kódy (Od hieroglyfov k hackerom). Slovart, Bratislava 2003.

ANTONIO DI FIRENZE: Mistra Antonia z Florencie Cesta spravedlivá v alchymii (L.1457).Otakar Zachar / F. Šimáček, Praha 1899

ČORNEJOVÁ Ivana et al: Jan Marek Marci (1595-1667) − život, dílo, doba. Rosa, Lanškroun 1995.

DOSTÁL Lukáš: Voynichův rukopis (seminární práce).

EVANS R.J.W.: Rudolf II. a jeho svět, Mladá fronta, Praha 1997

FLAJŠHANS Václav: Knihy české v knihovnách švédských a ruských. Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Praha 1897

HAAGE B. D.: Středověká alchymie. Vyšehrad, Praha 1996, 2001.

HEJNOVÁ Miroslava: Pietro Andrea Mattioli (1501-1578), u příležitosti 500. výročí narození. Národní knihovna ČR / Istituto italiano di cultura di Praga. Praha 2001.

CHOUROVÁ Petra: Alchymisté nebo šarlatáni − John Dee a Edward Kelley. Libri, Praha 2010.

JAN Z LAZU: Cesta spravedlivá v alchymii, Praha 1457. Dep. Knihovna Národního muzea v Praze, sign. VH 21.

JESENSKÝ Miloš: História alchýmie na Slovensku. Balneotherma, Bratislava 2010.

KARPENKO V., PURŠ I. (eds.): Alchymie a Rudolf II. Hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století. Artefactum, Praha 2011.

KARPENKO Vladimír: Alchymie − Nauka mezi snem a skutečností. Academia, Praha 2007.

KARPENKO Vladimír: Alchymie − Svět pohádek a legend Academia, Praha 2008.

KAŠPAR Jaroslav: Úvod do novověké latinské paleografie se zvláštním zřetelem k českým zemím. SPN, Praha 1987, 1989.

KONDRATOV A.: Kniha o písme, Smena, Bratislava 1981.

KRUPA Viktor, GENZOR Jozef: Písma sveta, Obzor, Bratislava 1989.

MÍŠOVSKÝ Rafael: Soběhrda Mnišovského Trithemus. [Rukopis z r. 1628; sign. MS. Slav. 60; Upsalská universitní knihovna].

PÁTKOVÁ Hana: Česká středověká paleografie. České Budějovice 2008.

PETRÁSEK Jan: Dějiny těsnopisu, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1973.

POSTEL Claude, HÁNOVÁ Anna: John Dee − mág ze Zlaté uličky. NLN, Praha 1996

PRIESNER Claus, FIGALA Karin: Lexikon alchymie a hermetických věd. Vyšehrad, Praha 2006.

PUTÍK Alexandr: Cesta života. Rabi Jehuda Leva Ben Becalel 1525-1609. Academia, Praha 2009.

ŘÍMAN E.: Úvod do kryptografie. Důvtip, Praha 1932.

SENDIVOGIUS Michael, DE SAINT DIDIER Limoyon, PHILALETHA-IRENEUS, PRINKE Rafał T.: Michal Sendivogius a jeho následníci. Trigon, Praha 2004.

SVITÁK Ivan: Sir Edward Kelley − český rytíř, 1555-1598. Samizdat ISIS, Praha 1994.

VESELÝ Josef: Slavné grimoáry minulosti, Nakladatelství Vodnář, Praha 2000.

VONDRUŠKA P.: Kryptologie, šifrování a tajná písma, Albatros, Praha. 2006

ZACHAR Otakar: Alchymista Bavor Rodovský z Hustiřan a jeho rukopis nyní Leydenský. Královská česká společnost nauk, Praha 1902.

ZACHAR Otakar: O alchymii a českých alchymistech: dle staročeských pramenů a rukopisů alchymických. Otakar Zachar, Kladno 1911.

Zdroj:

VOYNICHŮV RUKOPIS aneb NEJZÁHADNĚJŠÍ KNIHA SVĚTA (CAD Press; ISBN 978-80-88969-60-0.)

PODROBNOSTI A DALŠÍ UKÁZKY z knihy:

http://www.cadpress.sk/voynichuv_rukopis.htm

Doplňující zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Voynich%C5%AFv_rukopis

http://voynich.free.fr/a_casanova_these_19mars1999.pdf

http://voynich.naobum.de/

http://voynichattacks.wordpress.com/category/people/nick-pelling/

http://voynichnews.blogspot.com/

http://voynichthoughts.wordpress.com

http://www.bbc.co.uk/stoke/features/2004/02/voynich.shtml

http://www.ciphermysteries.com/category/historical-ciphers/voynich-manuscript/voynich-theories

http://www.ciphermysteries.com/2012/03/18/2012-arabic-voynich-theory

http://www.crystalinks.com/voynich.html

http://www.csicop.org/si/show/the_voynich_manuscript_the_book_nobody_can_read/

http://www.dcc.unicamp.br/~stolfi/voynich/

http://www.dmoz.org/science/anomalies_and_alternative_science/voynich_manuscript/

http://www.edithsherwood.com/site_map.php

http://www.foxnews.com/scitech/2011/12/02/prophet-god-claims-solved-mystery-voynich-manuscript/

http://www.heise.de/tp/artikel/36/36307/1.html

http://www.ic.unicamp.br/~stolfi/voynich/mirror/reeds/bib.html

http://www.infra.org.pl/historia-/archeologia-i-dzieje/1062-manuskrypt-wojnicza-nowe-fakty

http://www.meta-religion.com/esoterism/alchemy/the_voynich_manuscript.htm

http://www.nature.com/nsu/031215/031215-5.html

http://www.netaxs.com/~trance/rongo.html

http://www.nickpelling.com/

http://www.nsa.gov/public_info/_files/tech_journals/voynich_manuscript_revisited.pdf

http://www.omniglot.com/

http://www.proza.ru/2011/01/26/1215

http://www.taraka.pl/wojnicza_manuskrypt

http://www.voynich.com/folios/

http://www.voynich.nu/

http://www.wired.com/wired/archive/12.09/rugg.html

http://www.world-mysteries.com/sar_13.htm

...

Videodokumenty o VOYNICHOVĚ RUKOPISU:

http://www.youtube.com/watch?v=KmLy0TQSHQU

https://www.ceskatelevize.cz/porady/12417606301-ceske-tajemno/418235100031004/

https://www.stream.cz/utajene-pribehy-ceskych-dejin/voynichuv-rukopis-tichy-svedek-revoluce-64625863

...

viz též:

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-malirku-klaru-sedlo-fascinuje-nejzahadnejsi-kniha-na-svete-voynichuv-rukopis-40468023

& https://www.facebook.com/KlaraSedloArt

======================================

Autor:

https://www.facebook.com/fero.hrabal/

fero@cadpress.sk

Regionem Idel-Ural aneb Neznámá Evropa a připomínka našich pozapomenutých tradic

https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-regionem-idel-ural-aneb-neznama-evropa-a-pripominka-nasich-pozapomenutych-tradic-121575

Okultisté z Lubjanky a bájná Šambhala a Hyperborea v hledáčku sovětských špionů: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-okultiste-z-lubjanky-a-bajna-sambhala-a-hyperborea-v-hledacku-sovetskych-spionu-112789

Marijské pohanství jako naše oživená minulost: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-marijske-pohanstvi-jako-nase-ziva-minulost-107675

Tajemné balkarské Elťjubju aneb kavkazské Město mrtvých: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-tajemne-balkarske-eltjubju-kavkazska-vesnice-stoletych-a-mesto-mrtvych-108552

Mystické sibiřské Okuněvo aneb Jiné Rusko: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-mysticke-sibirske-okunevo-aneb-jine-rusko-109933

Svět duchů, upírů a čarodějnic v mordvinské náboženské tradici: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-svet-duchu-upiru-a-carodejnic-v-mordvinske-nabozenske-tradici-107847

Pohanská oslava Novoletí 7527 aneb Slavjanský svátek Ovseň se sibiřskými starověrci:https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-pohanska-oslava-novoleti-7527-aneb-slavjansky-svatek-ovsen-se-sibirskymi-staroverci-110122

Zápisky z omského Mrtvého domu aneb Dostojevskij v Omsku: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-zapisky-z-omskeho-mrtveho-domu-aneb-dostojevskij-v-omsku-109787

Hledání kavkazské Šambhaly.Okultisté z NKVD, záhadné lebky a tajný nacistický aerodrom pod Elbrusem: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-hledani-kavkazske-sambhaly-okultiste-z-nkvd-zahadne-lebky-a-tajny-nacisticky-aerodrom-pod-elbrusem-118994

Když hinduistické mantry sibiřskou tajgou zní - mystické Okuněvo 2: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-kdyz-hinduisticke-mantry-sibirskou-tajgou-zni-mysticke-okunevo-2-140358

Admirál Kolčak - námořník, polárník, vědec a diktátor, poslední zákonný vládce Ruské říše: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-admiral-kolcak-namornik-polarnik-vedec-a-diktator-posledni-zakonny-vladce-ruske-rise-109847

Spor o Ilju Muromce, jeho souboj s ukrajinským yettim a dožívání v klášterní kobce kyjevské lávry: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-spor-o-ilju-muromce-jeho-souboj-s-ukrajinskym-yettim-a-dozivani-v-klasterni-kobce-kyjevske-lavry-117959