Věci, které z domovů tiše zmizely: Pamatujete si, co musela mít každá rodina?

Některé věci z našich životů nezmizely ze dne na den. Nebyly kvůli tomu žádné palcové titulky v novinách ani velká rodinná loučení. Tyto předměty se prostě jednoho dne v tichosti přestaly používat. Nejdřív se tak stalo v několika málo domácnostech, potom postupně ve většině z nich, až jsme si po mnoha letech s překvapením uvědomili, že jsme je vlastně neviděli celé roky.

Přitom kdysi byly naprosto samozřejmou, neodmyslitelnou součástí našich domovů a tvořily jejich jedinečné kouzlo. Stačí na malý okamžik zavřít oči a přenést se v mysli zpátky do časů, kdy rodinné zázemí mělo zcela jinou vůni, zvukovou kulisu i vizuální podobu.

Klasický telefon tehdy rozhodně nestál v kapse našich kalhot ani se neschovával v dámské kabelce. Měl své hrdé a stabilní místo na stolku v předsíni nebo v obývacím pokoji a jeho dlouhá, složitě zatočená šňůra dovolovala člověku odejít během hovoru jen pár skromných kroků od samotného přístroje.

Když někdo v rodině telefonoval, ostatní členové domácnosti většinou chtěte nechtěte slyšeli alespoň polovinu celého rozhovoru. A pokud jste chtěli zavolat svému kamarádovi ze školy, velmi často telefon na druhé straně zvedla jeho maminka nebo tatínek s obligátní větou: „Prosím? Koho si přejete k telefonu?“ Byla to zkrátka úplně jiná, v mnoha ohledech ohleduplnější a trpělivější doba.

Dnes máme sice tisíce digitálních fotografií neustále uložených v paměti telefonu, ale ruku na srdce – kdy naposledy jste si je opravdu s rodinou sedli a prohlédli? Kdysi se vyvolané fotografie pečlivě a s láskou lepily do masivních alb. Každá momentka měla v knize své pevné místo, přesné datum i krátký, ručně psaný popisek.

Při nedělních návštěvách se album slavnostně vytahovalo ze skříně a celé rodiny společně hodiny vzpomínaly. Listování mělo své neopakovatelné kouzlo, které doprovázelo šustění průhledných stránek, pohled na mírně zažloutlé momentky a upřímný smích nad účesy, které byly tehdy považovány za vrchol módy.

K tomuto útulnému domovu patřily také vyšívané dečky, které se nacházely téměř na všem. Byly k vidění na televizích, komodách, konferenčních stolcích i pod skleněnými vázami. Někdo je s obrovskou trpělivostí háčkoval po dlouhé zimní večery, jiný je dostal jako svatební dar od milované babičky. Dnes je sice mnozí mladí lidé považují za poněkud staromódní nebo lapače prachu, ale tehdy byly jasným symbolem hřejivého domova a snad každá z nich v sobě nesla svůj vlastní jedinečný příběh.

Na stole v obývacím pokoji pak nikdy nechyběla těžká skleněná cukřenka s kostkovým cukrem a hned vedle ní barevná bonboniéra. Uvnitř babičky schovávaly karamely, hašlerky nebo sladké ovocné bonbony, které byly vždy připravené pro vzácnou návštěvu. Dnes se sladkosti schovávají spíše do hlubokých kuchyňských skříněk, ale tehdy byly hrdou součástí obývacího pokoje.

Ve starých, mohutných dřevěných kredencích se nacházelo prakticky všechno důležité. Odpočíval v nich slavnostní porcelán po předcích, broušené skleničky určené výhradně na svátky, vyžehlené sváteční ubrusy, vázy i křehké vánoční ozdoby. V těchto kusech nábytku existovala tajemná místa a poličky, kam se děti směly podívat jen zcela výjimečně, a právě proto nás jako malé tolika lákala.

Život rodiny pak spolehlivě řídil papírový kalendář na stěně s obyčejnou tužkou, která byla vždy po ruce. Do malých políček se pečlivě zapisovaly narozeniny příbuzných, návštěvy lékaře, termín výplaty nebo velké rodinné oslavy. Každý měsíc přinesl nový tištěný obrázek s krajinou a na konci roku se kalendář jednoduše vyměnil za nový. Neexistovala žádná otravná upozornění ani digitální notifikace, pouze klidný papír a tužka.

Když se doma utrhl knoflík nebo bylo potřeba dětem narychlo zkrátit kalhoty, nikdo hned nespěchal do profesionálního krejčovství. Ve skříni nebo v rohu místnosti věrně čekal těžký šicí stroj. Maminky i babičky na něm dokázaly mistrně opravovat oblečení, šít záclony do oken nebo vlastní ložní povlečení.

Mnohé z těchto poctivých strojů fungují bez jediné chyby dodnes, jen už se v dnešní době rychlé módy používají podstatně méně. Podobně na tom byla polička s encyklopediemi. Když jsme jako žáci něco nevěděli, neotevřeli jsme během vteřiny internetový vyhledávač, ale otevřeli jsme knihu.

Velké encyklopedie, atlasy světa nebo naučné slovníky měly v knihovně čestné místo. Samotné hledání informací sice trvalo o poznání déle, ale možná jsme si je díky té vynaložené námaze také mnohem lépe a trvaleji pamatovali.

Kdysi vyprané prádlo vonělo skutečným sluncem a čerstvým větrem. Sušilo se venku na zahradě nebo na balkonech a dřevěné kolíčky spolehlivě držely těžká prostěradla i ručníky. Když začal foukat silnější vítr, bylo potřeba nechat všeho doma a běžet prádlo rychle zachraňovat, což byla zcela běžná součást tehdejšího života.

Dnes už většina moderních domácností spoléhá na automatické sušičky. K té správné atmosféře patřily také hodiny, které hlasitě odbíjely každou celou hodinu. Některé byly nástěnné, jiné hrdě stály na vrcholu kredence. Každou hodinu se ozvalo mechanické odbíjení, které patřilo ke zvukům domova stejně přirozeně jako tikání budíku na nočním stolku.

Večer, když se dům ponořil do absolutního ticha, právě tento pravidelný tikot hodin lidem připomínal, jak klidně a pomalu plyne čas. Dnes náš čas úzkostlivě hlídají tiché digitální displeje, které jsou sice přesnější, ale chybí jim duše.

Možná však v dnešní uspěchané době nejde jen o samotné materiální předměty, které z našich životů pozvolna vyprchaly. Spolu s nimi totiž bohužel zmizel i způsob, jakým jsme se k věcem kolem sebe chovali. Starší nábytek se nevyhazoval, ale s úctou opravoval. Boty se nenesly do popelnice, ale dávaly se ševci znovu podrazit.

Pokažené rádio putovalo do opravny a oblíbený hrníček se nevyhodil jen kvůli malému odštípnutí na okraji. Věci zkrátka nebyly vyráběny na pouhých pár let, ale velmi často spolehlivě sloužily několika po sobě jdoucím generacím.

Možná někde na vaší půdě nebo ve starém sklepě ještě dodnes leží zapomenutá skleněná cukřenka, vyšívaná dečka nebo těžký telefon s otočným číselníkem. Nejsou to jen staré a bezcenné věci. Jsou to tiché a věrné svědky doby, kdy domácnosti o víkendu voněly po poctivém nedělním obědě, kdy se návštěvy neohlašovaly textovou zprávou, ale domovním zvonkem, a kdy většina předmětů měla nejen svůj jasný účel, ale i svůj vlastní, hluboký příběh.

A možná právě proto na ně dnes s takovou silnou nostalgií vzpomínáme. Nepřipomínají nám totiž jen samotnou minulost, ale připomínají nám skutečné teplo domova.

Děkuji vám za přečtení tohoto nostalgického ohlédnutí za předměty, které tvořily kulisy našeho dětství a mládí. Pokud rádi s láskou vzpomínáte na časy minulé a nechcete přijít o další atmosférická vyprávění plná vzpomínek, klikněte na tlačítko Sledovat na mém profilu.

Pokud vás toto putování časem zahřálo u srdce a rádi byste podpořili moji spisovatelskou práci a vyhledávání těchto retro témat, můžete mi poslat dobrovolný příspěvek na kafe.. Každého vašeho milého gesta si nesmírně vážím!

Zdroje: