Článek
Jak asi prožívali lásku ke svým čtyřnohým společníkům lidé před tisíci lety, ve světě antických hrdinů, filozofů a císařů? Měli pro ně také takovou slabost jako my dnes? Odpověď, ukrytá v chladném kameni náhrobků, je nečekaně dojemná. Právě tyto nápisy, epitafy věnované zesnulým psům, odhalují, že pouto mezi člověkem a psem je skutečně nadčasové a univerzální. Již ve starověkém Římě platilo, že „domácí mazlíčci nade vše“, a city vryté do kamene to jen potvrzují.
Věrní přátelé, stateční lovci i členové rodiny: Jak žili psi ve starověkém Řecku a Římě
Psi ve starověkém světě nebyli jen pasivními objekty citů svých pánů, jak dokládají dojemné epitafy. Byli aktivní a často nepostradatelnou součástí každodenního života, plnící rozmanité role, které dalece přesahovaly pouhé mazlení.
Ve starověkém Řecku byli psi vysoce ceněni. Sloužili jako věrní společníci, což dokládají četná vyobrazení v umění a literatuře. Byli nepostradatelnými partnery při lovu; existovala dokonce specializovaná plemena, jako byl proslulý spartský chrt, známý svou rychlostí a obratností. Slavný Xenofón, žák Sokrata, sepsal o psech a jejich výcviku rozsáhlá pojednání a dokonce se dochovaly seznamy typických řeckých jmen pro psy, jako Psyché (Duše), Pluck (Odvaha), Lurcher (Slídič) či dokonce Hebe (mládí) nebo Hilary (radostná). Psi také strážili obydlí a stáda před zloději a divou zvěří. Některé prameny naznačují i jejich využití ve válce, kde mohli sloužit jako strážci táborů nebo dokonce v přímém boji. Psi pronikli hluboko i do řecké mytologie a symboliky – vzpomeňme na Kerbera, trojhlavého strážce podsvětí, nebo na Arga, Odysseova věrného psa, který na svého pána čekal dvacet let a poznal ho i v přestrojení, načež pokojně zemřel. Bohyně lovu Artemis byla často zobrazována v doprovodu loveckých psů, zatímco bohyně Hekaté, spojovaná s magií a křižovatkami, měla psy jako své posvátné zvíře – věřilo se, že psi dokáží vycítit její příchod. Dokonce i filozof Platón přisuzoval psům přirozenou moudrost, protože dokáží rozlišit přítele od nepřítele. Důležitost psů podtrhuje i fakt, že byli někdy pohřbíváni se svými majiteli.
Také v Římě se psi těšili velké oblibě a byli považováni za zdaleka nejoblíbenější domácí mazlíčky. Výrok „Domácí mazlíčci nade vše“ dobře vystihuje jejich postavení. Římské domácnosti však neobývali jen psi. Od 1. století n. l. se začaly objevovat i kočky a běžní byli i ptáci, jako slavíci či zelení indičtí papoušci cenění pro schopnost napodobovat lidskou řeč, ale také hadi či pávi. Proslulá mozaika „Cave Canem“ (pozor pes) z Pompejí dokládá jejich roli hlídačů. Podobně jako v Řecku, i v Římě byli psi často pohřbíváni se svými pány a jejich památka byla zvěčňována v umění a poezii. Péče o psy zahrnovala například i používání obojků. V některých starověkých kulturách, jako byl Egypt, jehož kulturní vliv sahal daleko, byli psi dokonce považováni za posvátné bytosti. Jejich smrt provázely složité rituály smutku, včetně holení hlav, půstu a dokonce balzamování a ukládání do speciálních hrobek. To vše svědčí o mimořádné úctě.
Slzy vytesané do kamene: Dojemné vzkazy psím parťákům z antického světa
Představte si antického Římana či Řeka, jak se sklání nad čerstvě vytesaným náhrobkem, v srdci žal a v očích slzy. Slova, která volí pro svého zesnulého přítele, nejsou jen formální frází, ale výtryskem skutečných emocí, svědectvím o lásce a ztrátě, která bolí stejně dnes jako před dvěma tisíci lety.
Jeden z takových nápisů, který se dochoval, hovoří jazykem srozumitelným každému, kdo kdy miloval zvíře: „Pláču, když tě nesu k tvému poslednímu odpočinku, stejně jako jsem se radoval, když jsem si tě před 15 lety přinesl domů vlastníma rukama“. Patnáct let – to je kus života, doba naplněná společnými zážitky, radostmi i starostmi. Tento epitaf dokonale vystihuje hořkosladký kontrast mezi počátečním štěstím z nového společníka a drtivým smutkem z jeho odchodu.
Jiný, obzvláště srdcervoucí vzkaz, je věnován psovi jménem Patrikus: „Mé oči byly vlhké od slz, náš malý pse, když jsem tě nesl do hrobu… Takže, Patriku, už nikdy mi nedáš tisíc polibků. Nikdy už nebudeš spokojeně ležet na mém klíně. Se smutkem jsem tě pohřbil, jak si zasloužíš. Na místo odpočinku z mramoru jsem tě uložil navždy po boku mého stínu. Ve svých vlastnostech jsi byl moudrý jako lidská bytost. Ach, jakého milovaného společníka jsme ztratili!“. Použití jména „Patrikus“ dává psovi jasnou individualitu; nebyl to jen „nějaký pes“, ale konkrétní bytost s vlastním místem v srdci svého pána. Zmínka o „tisíci polibků“ a odpočinku na klíně vykresluje obraz něžného a blízkého vztahu. Označení „moudrý jako lidská bytost“ pak ukazuje, jak hluboce si majitel svého psa vážil, vnímaje ho jako rovnocenného partnera. Luxusní mramorový hrob svědčí nejen o citové investici, ale i o materiálním zajištění majitele, který chtěl pro svého přítele jen to nejlepší.
Ne všechny epitafy se soustředí jen na roztomilost a přítulnost. Některé oslavují i jiné kvality. Pro lovkyni Lykas její pán napsal: „Jistě, i když ležíš mrtvá v této hrobce, myslím, že divoká zvěř se stále bojí tvých bílých kostí, lovkyně Lykas; a tvou statečnost zná velký Pelion a nádherná Ossa a osamělé vrcholky Kithaironu“. Tento nápis je plný obdivu k odvaze a loveckým schopnostem fenky, přičemž zmínka o slavných horách dodává její památce až epický rozměr.
Někdy stačí jen pár slov k vyjádření hloubky ztráty. Pro psa jménem Myia čteme: „Myia nikdy neštěkala bezdůvodně, ale teď je tichá“. Krátké, ale neuvěřitelně výstižné – popisuje charakter psa, který nebyl zbytečně hlasitý, a jeho ticho nyní symbolizuje definitivní odchod.
Básník Martialis zase opěvoval fenku Issu, mazlíčka jistého Publia, velmi poeticky: „Issa je drzejší než Lesbiin vrabčák, čistší než polibky hrdličky, sladší než sto dívek v jedné, vzácnější než drahokam bohaté Indie. Je mazlíčkem Publia, drahá Issa, kňučí, zdá se, že slyšíš lidský hlas“. Zde je zdůrazněna její jedinečnost, vzácnost a téměř lidské projevy, což ukazuje na silnou antropomorfizaci a hlubokou náklonnost.
Zvláště silně působí epitaf, který obsahuje prosbu ke kolemjdoucím: „Ty, kdo procházíš touto cestou, pokud náhodou uvidíš tento pomník, nesměj se, prosím, i když je to psí hrob. Slzy pro mě padaly a prach nade mnou navršila ruka pána“. Tato slova odhalují nejen hluboký zármutek majitele, ale i jeho možnou obavu, že ne všichni jeho intenzivní žal pochopí nebo budou respektovat. Ukazuje to, že ačkoliv láska ke psům byla v antice zjevně silná, její veřejné projevy a truchlení nemusely být vždy a všemi plně akceptovány, což činí majitelovu oddanost ještě dojemnější.
Láska, která přetrvává věky: Co nám dávné náhrobky říkají dnes
Akt vytvoření náhrobku a sepsání epitafu, který vyžadoval čas, úsilí a často i nemalé finanční prostředky, nebyl jen pouhým uctěním památky. Byl to také způsob, jak se truchlící majitelé mohli vyrovnat se ztrátou, jak mohli potvrdit význam a hodnotu vztahu, který prožili. Tento proces truchlení a potřeba zvěčnit památku milovaného tvora jsou zřejmě hluboce zakořeněné lidské mechanismy, které fungovaly v minulosti velmi podobně jako dnes.
Starověké epitafy tak fungují jako most spojující generace. Lidé dneška v nich nacházejí nejen historické svědectví, ale i emocionální podporu a potvrzení vlastních citů. Tyto kamenné desky nejsou jen chladnými artefakty zaprášenými v muzejních sbírkách. Jsou tichými, ale výmluvnými svědky lásky, která je stejně živá a skutečná jako ta naše. Jsou ozvěnou štěkotu, radostného vrtění ocasů a tichého přátelství, které zní napříč staletími a připomíná nám, jak důležité je vážit si společných chvil s našimi zvířecími společníky, dokud je máme po svém boku.
Je však důležité vnímat vztah antického světa ke zvířatům v celé jeho komplexnosti. Zatímco máme silné důkazy o lásce a péči věnované domácím mazlíčkům, zejména psům, existovala i odvrácená, brutální stránka. Veřejné hry v arénách, kde byla zvířata zabíjena pro zábavu davů, byly běžnou součástí života. Například císař Elagabalus si údajně nechal připravovat koláče z pštrosích mozečků, a štvanice typu „ulov si sám“, kdy byli do arény vypuštěni méně nebezpeční živočichové a diváci je mohli lovit, byly krutou realitou. Tato koexistence něhy vůči vlastním mazlíčkům a krutosti vůči jiným zvířatům ukazuje na selektivní empatii, velmi odlišnou od moderních konceptů univerzálních práv zvířat. Láska a péče byly často omezeny na zvířata v bezprostředním okruhu člověka, což může být pro dnešního čtenáře překvapivé a podnětné k zamyšlení nad tím, jak se naše vnímání zvířecího světa proměnilo.
Zdroje
My Modern Met: Ancient Roman Epitaphs Show That Family Dogs Were Deeply Loved (dostupné na https://mymodernmet.com/ancient-roman-epitaphs-dogs/)
Váš Chovatel: Chovatelovo historické okénko: Psi ve starověku (dostupné na https://www.vaschovatel.cz/blog/96-chovatelovo-historicke-okenko-psi-ve-staroveku.html)
Epochaplus.cz: Každodenní život v antickém Římě (dostupné na https://epochaplus.cz/kazdodenni-zivot-v-antickem-rime-shnile-ryby-leky-z-krve-gladiatoru-i-fronty-na-chleba/)
Europe Facts and Details: Pets in Ancient Rome (dostupné na https://europe.factsanddetails.com/article/entry-1178.html)
Dogstar Charleston: Dogs in Ancient Greece (dostupné na https://dogstarcharleston.com/dogs-in-ancient-greece/)
World History Encyclopedia: Dogs & their Collars in Ancient Greece (dostupné na https://www.worldhistory.org/article/1604/dogs–their-collars-in-ancient-greece/)
