Článek
Samozřejmě, že učitel
Za prvé je to jeho práce. Za druhé má na to celý školní rok.
Ano. To tedy má. Na nácvik čtení má dejme tomu zhruba jednu vyučovací hodinu denně. Což je 45 minut. Kdyby tedy byl co k čemu, dovedl by za těch 45 minut denně vaše dítě naučit číst jistě mnohem dříve než za 10 měsíců, že? To asi no. Až na to, že 45 minut nemá. Měl by, kdyby používal rákosku jako ve středověku nebo klíče jako za Igora Hnízda. Protože bez těchto vynucovacích prostředků frontální výuka (celá třída hledí na učitele, který na tabuli vysvětluje, jak vypadá písmeno A) příliš nefunguje a děti se na ni po delší dobu nedovedou soustředit. Proto učitel musí zadat nějakou práci, při které se žáky jednotlivě či po skupinkách pracuje. Tedy kdyby se těch 45 minut vydělilo mezi 23 dětí, nebo raději 22,5, aby se nám to dobře počítalo, má zhruba 2 minuty na každého. A to kdo ví, jestli.
2 minuty denně, 10 minut týdně. 40 Minut za měsíc, 400 minut za školní rok, což dělá něco přes 6 a půl hodiny individuálního přístupu učitele v nácviku čtení. Naučili byste se vy číst za 6,5 a hodiny?
Systém. Může za to systém.
Možná. Integrace (o utopii jménem inkluze ani nemluvím) snad (SNAD) přinesla nějaký ten sociální benefit v rámci třídy, ale rozhodně vedla ke zpomalení tempa. Takže logicky není možné stíhat to, co dřív. Tak ať mají více češtiny, ať je menší počet žáků ve třídě, ať ať ať… Dobře, nápady jsou to hezké, ale změny ve školství rozhodně nepřicházejí lusknutím prstu. Pokud se jich vůbec dočkáme, bude to trvat.
Tak komu hodíme horký brambor teď? Jasně! Rodičům.
Líní rodiče jsou problém.
Kdyby každý rodič s dítětem pár minut denně četl, tak jako se ostatně na konzultacích s učitelem dušuje, že dělá, jistě by dítě do pár měsíců četlo jako když bičem mrská. Jenže rodiče na své děti kašlou, raději jim dají telefon, tablet, televizi a hromadu bonbónů a shazují veškerou vinu na školu. Skvěle. Takže máme už třetího obžalovaného. A co z toho?
Jak jste již jistě vydedukovali, nemá smysl na nikoho ukazovat prstem. Doporučuji odklonit pozornost od vzájemného obviňování se konstruktivnějším směrem.
Otázkou totiž není, kdo za to může, ale co s tím budeme dělat.
Takže předně přestaneme házet vinu jeden na druhého a začneme se věnovat řešení problému, tedy tomu, že dítě neumí číst. Jasně. Když budeme vinit stát, ministerstvo školství, integraci, učitele nebo i ty rodiče, možná se nám uleví, ale k zdokonalení čtenářských dovedností dítěte to nepovede.
I když by sypání vědomostí dětem do hlavy mělo být úkolem učitelů (a věřte, že oni si ve škole nohy na stůl nevyloží, fakt se snaží) vždy je třeba upevňovat doma. Znáte ty statistiky, ne? Konkrétně křivku zapomínání. Po 20 minutách ve vás zůstane 60 % toho, co jste se naučili. Po hodině je to 45-50 %, po jednom dni 30-35 %. Takže když po příchodu ze školy rychle a ideálně hravě upevníte to, co se dítě naučilo, usnadníte život svému dítěti, jeho učiteli, a nakonec i vám samým. Takže uzavřeme mír, přestaňme se rozčilovat a dělejme to jediné, co naučí dítě číst. Čtěme s ním. Když se mu bude věnovat učitel ve škole a rodič doma, není možné, aby děťátko nečetlo. Voila.
