Článek
Pasivní chodítko jsme nikdy neměli, nosila jsem vždy ergonomicky, ale ten Estivill…Ten mi dramaticky snižuje mateřské skóre. A mým dětem šanci na nepoznamenaný život. Kyčle sice mají v pořádku, ale co s pošramocenou psychikou, že…
Kdo neví, tak ve zkratce, pan Eduard Estivill vymyslel metodu, jak naučit dítě usínat samo. To znamená bez flašky, bez dudlíku, bez prsa, bez matky. Na internetu je tato metoda označována také jako metoda vyřvání. Protože to tak bohužel prostě je.
Vymyslíte dítěti uspávací rituál (např. knížka, ukolébavka, pusinka) a jdete pryč. Dítě samozřejmě řve, protože je zvyklé na to, že tam s ním někdo nebo něco je. A tak dítě vesele ječí a vy se za ním vesele vracíte v intervalech, které postupně prodlužujete, pohladíte ho, abyste ho ujistili, že jste ho neopustili, a následně odcházíte.
Já bych to radši zvládla bez Estivilla, jako fakt. Jenže kromě prostředního dítěte jsem u obou dalších prostě došla do bodu, kdy jsem chtěla dobrý spánek nejen pro sebe (je mi jasné, že má touha se vyspat je zcela sobecká, až hříšná, jednou jsem matka, tak už nemusím spát nikdy), ale taky pro své dítě. Protože dítě, které nedokáže samo usnout při večerním usínání, to světe div se, nezvládne ani během noci. Takže moje skoro dvouletá holčička byla 8× za noc vzhůru, ač už dávno nekojím, přičemž ani v době, kdy „spala“ nespala příliš kvalitně, protože se šíleně vrtěla a pobrekávala. Je mi jasné, že jsem mohla ještě vydržet. Že jsem ji svou přítomností mohla uspávat ještě 3-4 roky, až by se potom z vlastního uvážení rozhodla, že by se ráda vyspala do školy a že její matka s šestiletýma kruhama pod očima vypadá na třídních schůzkách ze všech nejhůř. Jenže tak dlouho to já prostě nevydržím.
Tak jsem šla do Estvilla. Už podruhé v životě, takže já vím, to je skoro na mateřské doživotí, takhle týrat děti, volejte OSPOD. A moje dcera mě totálně překvapila. Od tak tvrdohlavého dítěte, se kterým nehne ani tank, jsem čekala mnoho, mnoho probdělých a prokřičených nocí, a ono ne. Řev trval u prvního samostatného usínání 35 minut, u druhého 14 minut, u třetího 4 minuty, u čtvrtého půl minuty a u pátého 15 vteřin. A spí celou noc! A kdo ještě spí celou noc? My všichni ostatní. Teda já ne. Já se budím mezi 3. a 5. hodinou ráno zcela bdělá, čilá a vyspaná, protože na nějakých 7 hodin spánku v kuse nejsem po těch třech těhotenstvích a třech dětech už vůbec zvyklá. Se s tou přicházející třicítkou takhle rozmazlím, no vida!
Zlomila jsem své dítě? Šoupne mě za to do domova důchodců? Nebude už nikdy nikomu věřit? Nemyslím si. Znáte to z letadla. Nejdřív dejte masku sobě, pak až děcku. Mimochodem kdyby si jedna z nás měla proti té druhé držet a střádat křivdy, jsem jednoznačně v právu já, protože naše „Benjamína“ je poklad největší. A tu nějaký Eduard fakt jako nezničí.
