Článek
Skupina osob se zdravotním postižením je velmi různorodá a bohužel velmi početná. V populaci je přibližně 10 % osob se zdravotním postižením (v ČR tedy asi milion občanů, z toho asi 400 tisíc s těžkým zdravotním postižením). Jedná se o tělesné, zrakové, sluchové, mentální, duševní či psychické postižení, různá chronická vnitřní onemocnění. Může se jednat i o kombinaci těchto druhů postižení. Na některých lidech zdravotní postižení není vůbec patrné, jiní lidé jsou upoutáni na lůžku s potřebou prakticky celodenní péče. Ale ani fakt, že zdravotní postižení není na první pohled patrné, neznamená, že zdravotní postižení není závažné.
Zákon o sociálních službách (č. 108/2006 sb.) hodnotí zdravotně postižené podle závislosti na pomoci druhé osoby ve čtyřech stupních: lehká závislost, středně těžká závislost, těžká závislost a úplná závislost.
Zákon o zaměstnanosti (č. 435/2004 Sb.) zase z hlediska omezení schopnosti pracovat:
- osoby s těžším zdravotním postižením (TZP) – invalidita třetího stupně (pokles pracovní schopnosti o nejméně 70 %, dříve nazývaná jako plná invalidita),
- osoby se zdravotním postižením (OZP) – invalidita prvního nebo druhého stupně (pokles pracovní schopnosti o nejméně 50 % v druhém stupni, a o nejméně 35 % v prvním stupni, dříve nazývaná jako částečná invalidita).
- osoby zdravotně znevýhodněné (OZZ), kterým na základě dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu v trvání déle než jeden rok, vystaví orgány sociálního zabezpečení potvrzení (nepobírají invalidní důchod).
Co vše může způsobit pokles pracovní schopnosti?
a) neschopnost soustavné práce po určitou dobu (např. běžná 8 hod. pracovní doba),
b) omezení činností vyžadující např. fyzickou sílu, manuální zručnost, dlouhé stání či soustředění,
c) nižší pracovní tempo, potřeba více času k provedení daného pracovního úkonu,
d) neschopnost vykonávat některé části dané práce.
Z těchto důvodů osoby se zdravotním postižením obvykle
a) pracují na zkrácené úvazky, či méně dnů v pracovním týdnu,
b) zastávají lehčí nebo méně náročné práce,
c) vykonají méně práce než „zdraví“ kolegové (nižší produktivita práce),
d) pracovní činnosti musí mít upraveny,
e) k práci potřebují speciální technické pomůcky nebo postupy,
f) potřebují pomoc pracovního asistenta.
S jakými dalšími aspekty musí zaměstnavatel počítat?
a) je třeba počítat s tím, že se zdravotním postižením se pojí více bolesti, více únavy, už i cesta do práce je pro zdravotně postiženou osobu často namáhavější, než je tomu u „zdravého“ člověka,
b) je třeba počítat i s vyšší nemocností nejen v souvislosti s vlastním postižením, ale často si tak doplňují potřebu odpočinku, když jim k odpočinku nestačí běžná dovolená, někteří třeba pravidelně absolvují lázeňskou léčbu,
c) je třeba znát specifika zdravotního postižení, promluvit se zdravotně postiženým uchazečem o práci, aby on sám popsal svá omezení, vysvětlit uchazeči, že čím přesněji tyto aspekty bude zaměstnavatel znát, tím lépe budou nastaveny pracovní podmínky:
- u tělesného handicapu musíme počítat s obtížnějším pohybem a přemísťováním, i s tím, že pracovník nemusí být manuálně zručný, vozíčkáři budou potřebovat bezbariérovou úpravu pracovního prostředí včetně toalety,
- u sluchového handicapu musí zaměstnavatel s pracovníkem nastavit způsob komunikace, aby se se zaměstnancem domluvil, aby neslyšící rozuměl pokynům, které k práci potřebuje,
- u zrakového handicapu musí zaměstnavatel vyloučit nebo omezit práci s vizuálními podněty, musí počítat s tím, že se zaměstnanec musí na pracovišti naučit orientovat a pohybovat, některé věci bude potřebné vhodně umístit, aby pro zrakově postiženého nebyly překážkou, vše, co potřebuje k práci, musí mít své stálé místo, u slabozrakých to pak může být i otázka vhodného osvětlení,
- u duševních či psychických nemocí bývá nejobtížnější poznat omezení v pracovní činnosti, mohou se objevovat problémy s pamětí, soustředěním, neschopností udržet myšlenku, nutnost dohledu nad zadaným postupem práce, dodržováním pravidel …
- zdravotně postižení mohou potřebovat častější přestávky, musí dodržovat třeba nějaké diety, medikaci…
Uplatnění na běžném trhu práce - zaměstnávat osoby se zdravotním postižením je povinnost, ale i společenská odpovědnost
Alespoň určité procento osob se zdravotním postižením (4 %) jsou povinni zaměstnávat všichni zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci. A protože zaměstnávání osob se zdravotním postižením znamená pro zaměstnavatele zvýšené náklady, stát takovým zaměstnavatelům pomáhá. Kromě daňových úlev je to např. jednorázový příspěvek na zřízení pracovního místa pro osobu se zdravotním postižením nebo příspěvkem na úhradu provozních nákladů vynaložených v souvislosti se zaměstnáváním osoby se zdravotním postižením (max. 48.000 Kč ročně).
Zaměstnavatelé, kteří neplní povinný podíl zaměstnanců se zdravotním postižením, musí odvádět do státního rozpočtu poplatek nebo nakupovat zboží či služby od zaměstnavatelů, kteří naopak zaměstnávají nad 50 % osoby se zdravotním postižením (tzv. náhradní plnění).
Chráněný trh práce jako možnost uplatnění i osob s těžším zdravotním postižením, které nelze umístit na volný trh práce.
Chráněný trh práce je tvořen zaměstnavateli, kteří zaměstnávají více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců. Chráněná pracoviště nebývají příliš prosperující činností vzhledem k vysokým nákladům na provoz a k vysokému počtu zaměstnanců se sníženým výkonem.
Jejich udržení často závisí na státní podpoře nebo sponzorských darech.
Provozovat chráněné pracoviště je spíše posláním, kterého se zhostí většinou lidé s přesvědčením o smysluplnosti začlenění i těžce zdravotně postižených do pracovního procesu.
