Článek
Tehdy jsem ještě pracovala v jedné prosperující fabrice jako administrativní pracovnice a byla jsem tam spokojená. Jednoho dne mně ale personalista nabídnul zajímavější a lépe placenou práci. Podmínkou bylo, že si dodělám středoškolské vzdělání s maturitou. Nabídka byla natolik lákavá, že jsem neváhala ani vteřinu a šla si hned vyzvednout přihlášku k dálkovému studiu. K mé smůle jsem ale zjistila, že nástavbové studium na dvouletou ekonomku bylo před časem zrušeno. Nezbylo tedy nic jiného než začít úplně od začátku, dlouhé čtyři roky. Práce mě bavila, časově to skloubit s domácností a péčí o syna bylo zpočátku trochu náročnější, ale zvykla jsem si a zvládala to celkem bez problémů.
Právě jsem dokončila třetí ročník, když fabrika, ve které jsem pracovala, zkrachovala. Zůstala jsem bez práce, s pětiměsíčním odstupným, ale ve studiu jsem pokračovala. Doma jsem se svědomitě připravovala na maturitu a při tom si hledala nové zaměstnání. S tou prací by to zas až tak velký problém nebyl, měla jsem slušný životopis, jenže háček byl v tom, že jsem na těch pár měsíců potřebovala studijní volno a do toho se evidentně nikomu nechtělo. Nakonec jsem ale měla štěstí, v jedné bance mě přijali i s tím, že vždy jeden den v týdnu můžu na konzultace docházet, ale s podmínkou, že vyčerpané volno si hned napracuju. Jinou možnost jsem neměla, takže jsem souhlasila.
Jenže to jsem ještě netušila, co mě čeká! Dlouhý úřední den do 19 hodin se střídal s krátkým, kdy se z pracoviště odcházelo v 15 hodin, jen v pátek se končilo ve 14 hodin. Tato pracovní doba platila pro všechny mé kolegy, ale pro mě ne, jelikož krátký úřední den se mně změnil na dlouhý, protože jsem nadělávala studijní volno. K tomu jsem se učila novou práci, která byla každý měsíc nová, když jsem procházela celým kolečkem. No a k tomu škola, domácnost a jedenáctiletý syn. Někdy jsem byla úplně vyřízená, ale sílu a energii mně dodávala vidina blížícího se konce.
I přes období velké zátěže, napětí a strachu jsem všechny závěrečné zkoušky posledního ročníku bez problému zvládla, ale místo zaslouženého odpočinku mě čekalo další kolo učení, tentokrát na písemné maturitní zkoušky. Ale i v tomto případě jsem sebrala zbytek svých sil a první dvě písemky dopadly dobře. Na tu třetí, praktickou, jsem se sice taky učila, ale byla jsem už na konci svých sil, nedokázala jsem se soustředit a několikrát jsem u učení usnula. A podle toho to tak i dopadlo. Při vyhlašování výsledků mně bylo sděleno, že zkoušky ze čtyř předmětů mám úspěšně za sebou, ale praktickou bohužel, takže v září na shledanou.
Tak a co teď? V tu chvíli jsem myslela, že omdlím, celá jsem se rozklepala, nohy se mně podlamovaly, mžitky před očima, že jsem skoro neviděla. Sice jsem se za to styděla, ale to bych i nějak přežila, na co jsem ale nejvíc myslela, bylo to, jak to řeknu v práci, až budou chtít vysvědčení. Měla jsem strach, abych ve zkušební době nepřišla o práci, protože maturita byla podmínkou pro mé přijetí. Nakonec to dopadlo tak, že jsem o tomto mém fiasku řekla jen svým nejbližším. V práci jsem o tom s nikým nemluvila, naštěstí se nikdo neptal, dokonce ani vysvědčení nikdo vidět nechtěl. Modlila jsem se, aby to tak zůstalo až do září, kdy budu mít po opravné maturitní zkoušce a vysvědčení přinesu s omluvou, jako že jsem na to zapomněla. To, že na vysvědčení bude uveden měsíc září, jsem v tu chvíli vůbec neřešila.
Pár dnů na to jsem potkala kamarádku s jejím manželem. Jen co jsme se pozdravili, tak se mě jízlivě, s úsměvem od ucha k uchu, zeptali na maturitu. Hned jsem pochopila, že jsou o mém neúspěchu oba informováni. Rozhovor s nimi nebyl vůbec příjemný, rychle jsem se rozloučila a odešla. S odstupem času musím poznamenat, že ani jeden z nich dokončené středoškolské vzdělání s maturitou neměl a dodnes nemá a jejich tehdy šestiletého syna nástup do školy teprve čekal.
Během prázdnin jsem se pilně učila, nechodila jsem už na konzultace, ani na zkoušky, takže jsem nemusela nic nadělávat, a tím pádem jsem měla na všechno mnohem víc času. Učila jsem se jen na jeden předmět, a navíc jsem už věděla, co mě čeká a na co se mám připravit. Zhruba za měsíc jsem zjistila, že to všechno umím odříkat nazpaměť jako básničku. Hodně mě to zklidnilo, vystresovaná jsem byla jen ve chvíli, kdy jsem potkala někoho z personálního, nebo z vedení, protože jsem měla strach, že budou chtít vidět maturitní vysvědčení.
Na opravnou zkoušku jsem tedy šla v klidu, byla jsem si jistá tím, že se nemám čeho bát, protože jsem dobře připravená. A jak jsem předpokládala, tak to i dopadlo. S předávaným vysvědčením jsem od profesorky obdržela i pochvalu za to, že písemnou práci jsem měla bez chyb, takže za jedna a na základě toho se komise rozhodla dát mně výslednou známku trojku. Sice mě to potěšilo, ale přiznám se, že v tu chvíli bych brala cokoliv od pětky vejš, hlavně abych to už měla za sebou. Opravdové překvapení mě ale teprve čekalo. Přesně podle plánu jsem ještě s mokrým vysvědčením šla rovnou na personální. Nestačila jsem ani odříkat naučenou formulku o doručeném vysvědčení se zpožděním z důvodu ztráty paměti a personalistka mně už gratulovala k úspěchu s tím, že to ví od samého začátku, ale že o tom se mnou nikdo nemluvil, abych se nestresovala a mohla jsem se v klidu učit.
Tady by celý příběh mohl skončit, kdybych po dvanácti letech nepotkala zde jmenovanou kamarádku. Dala se se mnou do řeči a po chvilce vyšlo najevo, jak složitým obdobím právě prošla. Jejího syna nepustili k maturitě, jelikož dělal reparát a tím pádem měl celou maturitu posunutou až na září, kdy známku z jednoho předmětu měl opět za pět, takže horkotěžko odmaturoval až v lednu. V duchu jsem si říkala, že teď mám šanci vrátit jí to i s úrokem, protože v jejím případě šlo o mladého, svobodného studenta, který neměl nic jiného na práci než se učit, a přesto zkoušku neudělal. Ale jak lidová moudrost praví - boží mlýny melou pomalu, ale jistě. A stačí si jen počkat.
