Článek
Nedávno se na mě obrátila jedna paní učitelka mimo sezonu školních zájezdů, protože v budově jejich ZŠ je také SŠ a třeťáci ZŠ museli mimo školu, protože jejich učebna byla vybrána pro přijímací zkoušky na SŠ.
Žáci ze svého městečka, které není daleko od Prahy, dorazili ráno kolem deváté do Prahy vlakem na Hlavní nádraží. Tam jsem si s nimi dala sraz poblíž prodejny Luxor. Bylo to cca 25 dětí a paní učitelka a asistentka. Dohoda byla, že nebudeme jezdit tramvají, ani metrem a že ve 12 jim jede vlak zpátky a někde v polovině cesty chtějí, aby se děti nasvačily.
Děti jsem přivítala a dohodla, že já chodím první a paní učitelka s asistentkou jako poslední a řekla, že si budeme povídat o tom, jak Praha vypadala kdysi dávno, kdy ještě nežili jejich rodiče, ani prarodiče, ani praprarodiče, a že jim ukážu, co se nám z těch dávných dob zachovalo.
Vyrazili jsme tedy z Hlavního nádraží do Panské ulice. A z ní do pasáže Černá růže. Dál jsme pokračovali přes Příkopy k Stavovskému divadlu a kolem Havelského tržiště Melantrichovou, kde jsme průchodem zašli do Michelské ulice a Hlavsovou jsme se dostali do Řetězové ulice. Ta nás dovedla do Liliové a zde jsme Karlovou už dorazili ke Karlovu mostu.
Před Karlovým mostem jsem děti nechala určovat, kterou vědu-fakultu Karlovy univerzity představuje, která z žen na soklu pod sochou Karla IV. V té chvíli kolem šla kolegyně, která prováděla zahraniční turisty a směrem ke mně poznamenala: „Vy jste s těmi dětmi svatá.“ S dětmi jsem pokračovala přes Karlův most na dětské hřiště, které je umístěno za Pinkasovým palácem na nábřeží.
Vzhledem k tomu, že to bylo v době Velikonoc, vybírala jsem i zpět cestu tak, abychom minuli místa, kde byly trhy. Proto jsme to po opětovném projití Karlova mostu vzali kolem Pražské křižovatky na Betlémské náměstí a přes Uhelný trh a Platýz do Františkánské zahrady a pasáží Lucerna k Myslbekově soše sv. Václava a pak už nejkratší cestou k nádraží.
Děti celou cestu nezlobily, krásně jsem si s nimi povídala o tom, co viděly na cestě, kterou jsem popsala.
Až cestou domů jsem začala přemýšlet nad poznámkou kolegyně, že jsem svatá.
Jako svatá, bych měla dělat zázraky. Je zázračné mít schopnost ukázat Prahu dětem tak, aby je to bavilo? Podle mě ne. Musím jen vědět, co se děti učí ve škole a vycházet z jejich znalostí a mluvit s nimi, nezasypat je daty a pojmy, které neznají.
Osobně mám ráda školní skupiny, protože jde o víceméně homogenní skupiny, stejná věková skupina (odmítám spojovaní tříd), a odpadá mi řada organizačních prací, protože tu za mě dělají pedagogové. Počet je kolem 25 žáků a ne 50 lidí, které přivezl autobus.
A svatá vůbec nejsem. Někdy učitele a učitelky i zlobím, protože těm starším žákům říkám, jak Neruda chodil do hospody, a také že J.K Tyl žil zároveň s dvěma sestrami a podobné perličky ze života našich slavných.
