Článek
Vývoj Ukrajiny vedl nejprve k rozšíření slovanského vlivu a v souvislosti s utvářením národního vědomí v Evropě v průběhu 18. a 19.století i k vytváření vztahu k jazykům státních útvarů, které vládly v té době na Ukrajině .
Od 10. století se na Kyjevské Rusi spolu s křesťanstvím šířila církevní slovanština a stávala se úředním a spisovným jazykem. Stará církevní slovanština je nejstarší slovanský spisovný jazyk. Spisovná norma vznikla na základě nářečí používaného v okolí Soluně v 9. století. S určitými změnami se používá pod názvem církevní slovanština dodnes, ne už však jako živý jazyk, nýbrž jako bohoslužebný jazyk církví byzantského obřadu (pravoslavné církve a řeckokatolická církev). Na rozdíl od praslovanštiny, která je vymřelým jazykem z rodiny indoevropských jazyků, společným prajazykem dávných Slovanů, z něhož se později vyvinuly všechny ostatní slovanské jazyky.
Po pádu Velkomoravské říše (10. století) vytlačila staroslověnštinu jako liturgický jazyk z moravského území latina. Staroslověnština se však udržela na Balkáně díky žákům Cyrila a Metoděje. Kliment Ochridský se podílel na jejím zavedení jako liturgického jazyka v nově osamostatněném Bulharsku, kde nahradila řečtinu. S pravoslavím se pak šířila do Srbska, Rumunska a Kyjevské Rusi.
Praslovanština se ve východní Evropě postupně člení do několika jazyků. Mezi živé východoslovanské jazyky patří ruština, běloruština, ukrajinština a rusínština.
Ukrajinský jazyk patří mezi jazyky východoslovanské, je si nejvíce podobný s jazykem běloruským, polským, slovenským a až poté s jazykem ruským. Dříve byla ukrajinština nazývána také jako maloruština.
Ačkoliv se ukrajinština užívá jako úřední jazyk na Ukrajině, zakořeněná je více v západní a střední části země, a to nejvíce v okolí Lvova. Ukrajinština se ve vesnicích na Zakarpatí mísí se zakarpatským dialektem – rusínštinou, někdy označovanou za samostatný jazyk, někdy pouze za nářečí ukrajinštiny. Ve východní části Ukrajiny (v Kyjevě, na Krymu, na Donbasu) a jižní části se mluví spíše rusky.
Území dnešní Ukrajiny je obydleno přibližně od roku 32 000 př. n. l. Na území dnešní Ukrajiny se v průběhu historie střídaly různé státní útvary a s nimi zde působily i různé národy. Od 16. století můžeme říct, že je území dnešní Ukrajiny více méně ovládáno Polskem, Ruskem a Osmanskou říší. V 19.století se západní část Ukrajiny dostává pod vládu Rakouska-Uherska a východní a jižní se stává součástí Ruského impéria.
Ruský vzdělávací systém byl zformován podle evropského vzoru. Do této doby stejně jako jinde v Evropě měla kontrolu a vliv na vzděláváním v Rusku především pravoslavná církev. V 18. století se jeho struktura a organizace orientovala na vzdělávání státních elit (aristokratů a vojáků). Zájem státu na vzdělávání širších vrstev byl až do druhé poloviny 19. století velmi malý, a to i přes existující legislativu z 18. století (z doby Kateřiny I. Veliké), která organizovala základní školní docházku. Organizaci, správu a financování základních škol si rozdělovaly mezi sebou tři instituce: stát, zemstva a pravoslavná církev. Přes velký nárůst základních škol během 80. a 90. let 19. století v roce 1915 navštěvovalo v evropském Rusku základní školu jen 58 % školou povinných dětí.
V části, která spadala pod Rakousko-Uhersko byla příznivější díky reformám Marie Terezie. Na nejnižší úrovni byly jedno – či dvoutřídní elementární školy, později nazvané triviální, které měly být zakládány v centrech farností i u větších filiálních kostelů tak, aby to do školy žádné dítě nemělo dále než půl rakouské míle (necelé čtyři kilometry). V krajských městech pak byly zavedeny většinou čtyřtřídní hlavní školy a v hlavních městech zemí pak normální školy, na kterých se měli vzdělávat i budoucí učitelé. V roce 1777 byl vydán výnos Ratio educationis. Položil základy velké reformy školství, umožnil vytváření škol s vyučovacím mateřským jazykem a vydávat příslušné učebnice. Vytvořil jednotnou školní soustavu od lidových škol po univerzitu.V Lidové škole se žáci učili kromě psaní, čtení, počítání i základy hospodaření a vyučovacím jazykem byl mateřský jazyk.Povinná školní docházka začínala podle říšského školského zákona (tzv. Hasnerův zákon) z roku 1869 v 6 letech a trvala po dobu 8 let jak pro chlapce, tak i pro dívky. Novela říšského zákona z roku 1883 přinesla z povinné školní docházky možnost úlev. Základní školství se dělilo na 2 stupně: školu obecnou a školu občanskou (měšťanskou). Obecné školy navštěvovaly děti v prvních pěti letech školní docházky (6–11 let) a v dalších třech letech děti, které nepokračovaly ve studiu na školách občanských nebo středních.
Po 1.světové válce se území Ukrajiny opět dělí mezi několik státních útvarů. Velká část se stává součástí tzv. Druhé polské republiky, kde působí silný polský nacionalismus. Část se stává součástí ČSR pod názvem Podkarpatská Rus. V období, kdy Podkarpatská Rus byla součástí Československa, došlo na Podkarpatské Rusi k významnému pokroku, a to zejména na poli školství a zdravotnictví. Byly stavěny nové školy, na Podkarpatskou Rus byli vysíláni čeští učitelé, poštovní úředníci, lékaři atd. V roce 1930 žilo na Podkarpatské Rusi 725 357 obyvatel, z toho 446 916 Rusínů, 109 472 Maďarů, 91 255 Židů, 33 961 Čechů a Slováků. 13 249 Němců, 12 641 Rumunů, zbytek obyvatel tvořili jiné národnosti a cizinci. Bylo stanoveno, že jazykem Rusínů může být prováděno podání, projednávání a vyřizování. Tímto jazykem měly být též (kromě jazyka československého, kterým se označovala jak česká, tak slovenská verze tohoto jazyka) označovány úřední budovy a vydávány úřední vyhlášky.
Východní část Ukrajiny se postupně stala jednou z republik Sovětského svazu. Bezprostředně po říjnové revoluci bolševici ustanovili základní body politiky rozvoje národnostních menšin v Rusku. Došlo tak k dočasné derusifikaci. Právo na bezplatné vzdělávání na všech úrovních, od základního vzdělání až po vyšší vzdělávání, měli všichni občané SSSR. Vzdělávací systém byl vysoce centralizovaný, obecně přístupný všem občanům a s pozitivní diskriminací pro žadatele z národů spojených s kulturní zaostalostí. Na začátku kladly sovětské úřady velký důraz na eliminaci negramotnosti. Země jako taková neměla oficiální jazyk, přesto ruština jako řeč majoritní byla mnohdy preferována a zdůrazňoval se její význam jako hlavního komunikačního jazyka. To vedlo k bilingvismu a multilingvismu, který byl mnohými národy nenáviděn (např. v pobaltských republikách, na západní Ukrajině , tedy tam, kde došlo k jejich připojení k SSSR násilnou formou). Formálně ale byly všechny jazyky na stejné úrovni.
Sčítání lidu na Ukrajině po vyhlášení nezávislosti proběhlo v roce 2001. Ke dni 5. prosince 2001 žilo podle výsledků sčítání lidu na Ukrajině celkem 48 milionů 457 tisíc osob. Většinu obyvatelstva země tvořili Ukrajinci, více než 3/4 celkového obyvatelstva. Největší národnostní menšinou byli Rusové, kteří tvořili skoro čtvrtinu všeho obyvatelstva. Distribuce národností nebyla však rovnoměrná: zatímco na západě Ukrajinci tvořili 90 %, hlásilo se k ukrajinské národnosti na východě pouze přes 50 %, na Krymu dokonce tvořili menšinu.
Snaha ukrajinských politiků vytvořit z ukrajinštiny dominantní jazyk se stává zdrojem konfliktů, které vedou k separatistickým hnutím na Krymu a v Doněcké a Luhanské oblasti. V roce 2019 se ukrajinština stává státním jazykem Ukrajiny. A zákon „O zajištění fungování ukrajinštiny jako státního jazyka“, který schválil ukrajinský parlament v dubnu 2019, stanovil, že podle zákona musejí ukrajinštinu plynně ovládat úřední osoby, například poslanci, diplomaté, soudci, učitelé nebo lékaři státních zdravotnických zařízení. Povinné je užívání ukrajinštiny v armádě, policii a soudech, stejně jako na školách všech stupňů. Tedy snaha o ukrajinizaci, která je obrácena proti předchozí rusifikaci nejen vyvolala separatistické tendence, které využila RF, ale je v rozporu s nárokem národnostních menšin na vzdělávání ve vlastním jazyce, jak ho definují Listina základních práv a svobod a zákon o právech příslušníků národnostních menšin.
Pro srovnání v ČR je úředním jazykem čeština a používá ji většina obyvatel, podle sčítání z roku 2021 85 %, ale na území Česka žije mnoho lidí, kteří používají i jiné jazyky. V oblastech, kde je větší soustředění lidí, jejichž rodným jazykem není čeština, je umožněno vytvářet školy, kde je vyučovací jazyk jiný a čeština se vyučuje jako druhý jazyk. V současné době tuto možnost uplatňuje v České republice pouze polská národnostní menšina. Podle výsledků sčítání lidu 2021 se 61,4 % obyvatel hlásících k polské národnosti na území ČR nachází na území dvou okresů – Karviná a Frýdek‑Místek a právě tam jsou soustředěny školy s polským vyučovacím jazykem. Dlouhodobé přehledy výsledků dětí ze základních škol s polským vyučovacím jazykem ukazují, že u těchto dětí není znalost češtiny horší než u dětí z této oblasti, které navštěvují školu s českým vyučovacím jazykem.
Národnostní spory znají snad všechny země, vzhledem k pohnuté historii světa. Hranice zemí se měnily a a historické konflikty jsou součástí národní paměti, ale někdy jsou zneužívány k rozpoutávání národní nenášenlivosti, která bývá obvykle tragická ne pro ty, kteří ji rozpotali, ale pro obyčejné lidi, kteří jí podlehli.
