Článek
Čím déle žiji mezi mezi dvěma světy, tím méně věřím jednoduchým odpovědím.
A přitom právě jednoduché odpovědi dostávám nejčastěji.
Proč mají tolik dětí, když jsou chudí?
Proč některé děti nechodí do školy?
Proč neodejdou do města?
Proč nechtějí žít jinak?
Jsou to otázky, které dostávám pravidelně. A upřímně – kdybych Tanzanii znala jen z médií nebo z několikatýdenní dovolené, možná bych si je kladla také.
Jenže čím déle žiji mezi dvěma kulturami, tím častěji zjišťuji, že za každou z těchto otázek se skrývá mnohem složitější příběh, než jaký se vejde do jedné věty nebo internetové diskuse.
Po několika letech života mezi Českou republikou a Tanzanií už si totiž mnohem méně troufám na rychlé soudy. Za každou odpovědí bývá konkrétní člověk, rodina, tradice, životní zkušenost i podmínky, ve kterých lidé vyrůstají.
Vezměme si například vzdělávání dětí.
Často předpokládáme, že pokud dítě odejde ze školy, někdo mu v tom zabránil. Někdy je to pravda. Existují rodiny, kde vzdělání stále není prioritou. Existují tradice i ekonomické důvody, které možnosti dětí omezují.
V případě dívek se často mluví o brzkém manželství nebo očekávání, že se budou věnovat především rodině. Zároveň ale znám i dívky, které samy sní především o tom, že se vdají a budou mít rodinu. Ne proto, že by byly méně schopné. Ne proto, že by je někdo nutil. Prostě proto, že ve světě, ve kterém vyrůstají, vidí právě tuto cestu jako přirozenou a žádoucí.
A právě to mě vede k zamyšlení, jak moc naše vlastní představy o „správném životě“ vycházejí z toho, kde jsme vyrostli.
To samozřejmě neznamená, že vzdělání není důležité. Naopak. Věřím, že vzdělání může člověku otevřít dveře, i když se nakonec rozhodne zůstat ve své komunitě a věnovat se rodině.
Zároveň jsem si během života v Tanzanii uvědomila ještě jednu věc. Hodnota vzdělání nespočívá jen v tom, zda žena získá zaměstnání nebo se vydá profesní cestou.
I když její život později spojí především manželství, péče o děti a domácnost, vzdělání může výrazně ovlivnit celou další generaci. Žena, která prošla alespoň částí vzdělávacího procesu, často lépe chápe význam školy, dokáže své děti ve vzdělávání podporovat a předává jim zkušenosti, které sama získala.
Vidím to i v naší rodině. Jedna z mých švagrových dokončila střední školu. Dnes se věnuje především rodině a domácnosti, přesto je na jejím přístupu k výchově dětí i pohledu na život vzdělání jasně patrné. Právě ona spolu s mým švagrem patřila mezi iniciátory vzniku školy v jejich vesnici, aby místní děti nemusely každý den docházet několik hodin do školy v jiné obci.
Změna nemusí znamenat opustit svou kulturu nebo tradiční způsob života.
Právě příběhy jako tento mi připomínají, že přínos vzdělání nelze měřit pouze podle pracovního uplatnění. Vzdělaná žena může být oporou nejen své rodině, ale celé komunitě, ve které žije.
Zároveň se překážky ve vzdělávání netýkají pouze dívek. V naší oblasti se stává, že někteří chlapci odcházejí na dlouhé týdny nebo měsíce s dobytkem na pastvu, zejména v období sucha. Škola pak ustupuje potřebám rodiny a zajištění obživy. Také proto bývá realita vzdělávání mnohem složitější, než jak ji často popisují statistiky nebo jednoduché soudy zvenčí.
Podobně je to i s porodností.
Často slýchám jednoduché vysvětlení, že vysoký počet dětí je důsledkem nevzdělanosti nebo chudoby. Jenže realita bývá mnohem složitější. Děti zde nejsou jen číslem ve statistice. Jsou součástí rodiny, její budoucnosti, jistotou pro stáří i přirozenou součástí života komunity.
To samozřejmě neznamená, že se postoje nemění. Mění. Stejně jako se mění pohled mladé generace na vzdělání, manželství nebo budoucnost. Jen ne vždy tak rychle a jednoznačně, jak si někdy představujeme.
Stejně tak neplatí, že každý sní o životě ve městě nebo o tom, že opustí tradiční způsob života. Pro mnoho lidí má život v komunitě, blízkost rodiny a vazba na místo, kde vyrostli, hodnotu, kterou bychom neměli přehlížet jen proto, že se liší od našich představ.
Čím déle Tanzanii poznávám, tím méně si troufám na rychlé soudy.
Neznamená to, že nevidím problémy. Vidím je. Vidím překážky ve vzdělávání, chudobu, sucho i další těžkosti, se kterými se místní lidé potýkají.
Jen jsem přestala věřit, že na složité otázky existují jednoduché odpovědi.
Možná je to jedna z největších lekcí, které mi život mezi dvěma kulturami dal.
Nepřestala jsem se ptát.
Jen jsem přestala věřit, že každá otázka má jednu správnou odpověď.
A teď mě zajímá něco od vás.
Když se řekne Tanzanie, Masajové nebo život mezi dvěma kulturami, co vás opravdu zajímá?
Je nějaké téma, na které byste se chtěli zeptat nebo o něm přečíst více?
Možná právě vaše otázka bude inspirací pro některý z dalších článků. Ráda v nich přiblížím místní kulturu, tradice i každodenní život tak, jak ho poznávám během let strávených v komunitě a rodině – ne pohledem turistických průvodců, ale prostřednictvím obyčejných příběhů a zkušeností.
