Článek
Pro dnešek odložím chmurná témata a trochu vás uvedu do svých všedních dnů. Mezi mé velké radosti patří setkávání s lidmi a předvádění kousků z mých sbírek. Předloni jsem vymyslela projekt na podporu zdejšího komunitního života, protože mi dva místní podnikatelé nabídli prostory při svých jednodenních akcích. Dělím tedy své výstavy na velké pro zámek v Kopaninách a na malé pro Ašské trhy.
Zámek v Kopaninách pana Fr. Hupky vstává doslova z popela po požáru v r. 2007, kdy byl už i bez toho hodně zbědovaný, ale poté zůstaly vlastně jen obvodové zdi přízemí. Dnes má jeho část i dozděné patro a podkroví a právě v patře si mohu občas, 2× do roka, „hrát“. Proti tomu den trhů pana T. Rudolfa se v Aši odehrává každou třetí sobotu od dubna po září (ten poslední mne tedy ještě čeká), převážně v Parku historie, kde je v horku příjemný stín a já vykukuji ze sklípku. I v tom má prsty požár, ale dávný, v první polovině devatenáctého století, kdy se tu v kopci vykutaly sklepy pro velké místní hotely. Skladovalo se tu víno a potraviny. Já obývám jeden malinký. Je jasné že je tu poněkud syrovo, prostor je osvětlený jen dvěma silnými světly, takže podle toho musím hodně vymýšlet, jak své exponáty umístím. Aby mi nenavlhly, musí tiskoviny ke vchodu, ze tkanin se ta syrovost vyvětrá během odpoledne.
Jiné je vystavování na Poštovním náměstí, kde vystavuji v kryté průchozí hale, mám zde jeden velký kout. Zase jiné podmínky, je totiž nutné počítat s průvanem, ale dají se zde ukázat i objemnější velké kusy. Letos jsem nadchla hodně lidí velkými přehozy, ubrusy a záclonami, doplnila jsem tím kulturní část programu - vystupovaly tu národopisné soubory z Čech a Německa. A protože jsem tím pádem ukazovala i německé ruční práce (s německými nápisy), bylo nadšení mezinárodní.
Do příprav spadá i sestavení informačních letáků, kde je vždy o pár informací víc, než stačím sdělit - a lidé je sbírají, nosí i známým, aby si početli, co tam zase bylo. Nepohrdnou jimi ani učitelé, což mne obzvláště těší. Zatím ale žádná škola ani knihovna nevyužila možnosti nějaké přednášky na jakékoliv téma. Ty zatím zůstávají vyhrazeny pro zájemce z republiky, především Chotěboře. Rozšíření tématu nebo nastudování nového je stejně prvotní právě pro přednášku s obrazovou prezentací, výstavičky jsou poté spíše jakýmsi dozvukem. (Uplatním našprtané, přiznávám.)
Z výstavy „pod sukněmi“ teď ze druhého září mám velikou radost i proto, že sem neváhaly zamířit i dvě dámy, aby mi svěřily rodinné poklady, staré záclonky (cca 30.-40. léta) a spodní košilku od babičky, narozené r. 1897. Obojí je nádherné. (Na snímku nahoře vidíte stoleté kousky, kam se košilka zařadí.) Popovídala jsem si s desítkami lidí, vyslechlo mne postupně kolem sedmdesátky návštěvníků. Několik jich vyprávělo o svých vzpomínkách na samotný zámek, na to, co bylo zdevastováno zde nebo v dalším okolí. Jsou to hodně trpké vzpomínky na zbytečná ničení jen proto, že měl nějaký, ehm (řekněme činovník), moc, nikoho se nezeptal a nařídil i nesmysl…
Pro mne je důležité, že se lidé noří do vlastních vzpomínek, proto se snažím uplatnit i cosi místního nebo retrospektivního i u vzdálenější historie. Což obohacuje hodně i mne, protože sehnat předměty a svědectví lidí není jednoduché. Zároveň je potřeba, abych neopakovala klasické rétorické pohledy dějepisářů, pokud možno našla i něco vtipného nebo osobního. Podařilo se to vloni u roku 1968, u Protektorátu, Sokolů i Učitelského chlebíčku, letos u Ašska před 75 lety a samozřejmě při panenkování a životě malých dětí na obou místech.
Ono je vzpomínání hodně důležité. Dokáže do paměti zapsat velkou část výstavy, která je okamžitě mnohem bližší, než průlet hradem nebo zámkem. Lidé si o vzpomínce popovídají, protože mají s kým, a odcházejí ozáření těmi léty, na která vzpomněli. A s tím si poté rádi vzpomenou i na ten sklípek nebo na povídání se mnou. Už mi říkají „To jsme zvědaví, co jste pro nás tenhle měsíc vymyslela“ nebo „Na trzích nic nepotřebuju, přišla jsem hlavně za vámi.“ Může být lepší odměna? Právě pro ně to vymýšlím. Záměr se tedy daří, lidé se tu setkávají a něco si řeknou i ti, co se běžně nesetkávají.
Jsem zvědavá na zakončení téhle sezóny, protože má jednoznačné a stručné téma: 1918. Pravda, budou ještě Adventní trhy, ale tam se asi mihnu jen jednou, podle toho, co zdraví a inspirace dovolí. Tam je to výzva ještě náročnější, jenom nekrytý stánek. Možná boudička, o tom se nyní rozhoduje.
Nyní tedy začalo pouhých čtrnáct dní příprav a přemýšlení, co a jak do sklípku nastrkám. Už mám půjčené trosky šavle, bodáku a dýky, vlastním dobové písemnosti a noviny… A víc neřeknu. Přátelé, držte palce, dobrodružství začíná a já se odmítám náročnosti lekat :-)
