Článek
A nikdy nelituje malé zacházky.
Chorvatská kuchyně je barevná, voňavá, hravá a léčivá. Můžete si na ni vymyslet cokoliv, vždycky vás z hladu dovede k blahu.
Do svých kulinářských začátků jsem od sousedky, která platila za vyvařenou, dostala obrázkovou kuchařku. Měla tvar čumkarty a spoustu zažloutlých listů a voněla vanilkou, rozmarýnem a v pravém horním rohu, na stránce třicet pět nesla zřejmé stopy po olivovém oleji Meloto. Ten se sice v lahvi oblých tvarů tvářil skromně, domácky, ale klidně si patří k světové olivové špičce. A to pak zkrátka nejde s takovým parťákem vařit druhou ligu. Jedině první.
Chorvaté si nepotrpí na laciné lichotky typu – Jako od maminky! Vaříš líp než moje žena!
„Není to špatné,“ Igor odstrčil talíř s mým pokusem ze strany padesát sedm, sarmou, kdy se jemně mleté maso zabalené v zelných listech, chystá pohladit žaludek, tvrdě zkoušený novoročním hýřením.
„Sarma není jenom jídlo, sarma je lék,“ dodal tajemně. Sedli jsme si do auta a bylo nás tam víc než sedaček. Rozvernými serpentinami jsme se vlnili vysoko do hor, odkud naše město zářilo jako svátečně prostřený stůl.
Z všudypřítomného lesa, který se tvářil ochranářsky, se vyloupla malá kamenná hospůdka a z ní zněl naprosto šílený smích. Došlo mi, že určitě nepůjde o úplně normální a obyčejné místo. Zvědavost předběhla obavy a vzala za kliku. Uvnitř bylo hřejivě útulno. A smích, který s naším příchodem utichl, aby nabral síly na další salvy, se svůdně leskl v očích přítomných.
Na první zvědavé rozhlédnutí jsem si všimla obrovských železných poklic hovících si na rozžhavených uhlících.
„To je peka,“ seznámil nás Igor a já se lehce uklonila na znamení, že je mi ctí, poznat dámu, o které jsem slyšela samou chválu, konečně osobně.
„Kdepak, peka ještě potřebuje chvilku času, mám pro vás něco lepšího!“ Sám majitel nás přišel přivítat a doprovodit k jedinému volnému stolu. Byl masivní a hrany měl zaoblené.
Určitě voní, napadlo mě. Tu očichávací zkoušku jsem se rozhodla odložit na později, až spolu budeme sami, a tak jsem ho aspoň zatím pohladila. Majitel si toho všiml a usmál se:
„Pro speciální hosty naše dnešní specialita – medvědí guláš.“ Můj útlocit se vzbudil a zaprotestoval. A fantazie honící roztomilého medvídka po lese se přidala.
„Možná později,“ tišila jsem ty dva protestanty uvnitř.
„Na začátek bych si dala něco lehčího,“ odtušila jsem opatrně a hledala, co vhodného by mi do oka padlo a zachránilo medvěda.
„Můj medvědí guláš je lehký jako dech,“ oponoval pán toho všeho kolem, evidentně překvapený, že je jeho doporučení předmětem diskuze, navíc s ženou, v chorvatské kuchyni nezkušenou.
Těkající oka dva se vděčně zachytila o obrovskou nádobu plnou čiré tekutiny, v níž plavaly jahody! Zajásala jsem! Jahody uprostřed zimy! Tušila jsem pohádku:
„Jahody si dám!“ Upřela jsem prst k vítězi voleb.
„Ale ty mají nesmírnou sílu!“ Rozchechtal se Bruno, který byl široko daleko znám nejen svou kuchyní, ale i osobitým smíchem.
Za chvilku na našem stole přistál obrovský kotlík plný guláše, který voněl na všechny strany. A pochopitelně i do mého koutku, kde jsem trochu trucovitě ucucávala svou jahodovou „šťávičku,“ o které jsem se domnívala, že je zcela neškodná. Za tím krásným stolem z masivního dřeva se odehrával litý souboj o větší lehkost mezi medvědem a jahodami, který jsem za žádnou cenu nemínila prohrát! Podcenila jsem však sílu místní pálenky, odmítla medvěda, a nakonec skončila s pořádnou opicí!
A z té mě pak překvapivě dostal medvěd, kterého mi Bruno prozřetelně přibalil na doma. S ním jsem odhalila i podstatu chorvatské kuchyně:
Lehkost má sílu medvědí.
