Článek
„Rodina to je vždycky chlap, ženská a děti. Žádné jiné kombinace neexistují!“
V diskusích, pod rouškou anonymity, jsou si autoři nemilosrdných komentářů jisti v kramflecích a na tuty vědí, jak by taková normální rodina měla vypadat a fungovat. Tváří tvář, z oka do oka, už by bylo každopádně těžší kázat druhým o morálce:
Zvlášť, když se jejich vlastní rodiny rozpadají na jednotky přítomných mobilních telefonů v jedné domácnosti.
Je běžné všední odpoledne a děti z blízké sídlištní školky se vracejí domů, ke svým rodičům.
Přede mnou jde mladá maminka s hlavou zabořenou do mobilního telefonu. Z vytahaných teplákových kraťasů vykukují silné, potetované nohy.
Holčička, která strávila ve školce, bez své maminky (ale s druhými dětmi) celý den, se chce se pochopitelně se vším, co zažila, svěřit a také pochlubit vlastnoručně nakresleným obrázkem:
„Mami, podívej, co jsem ti namalovala.“
„Dej mi pokoj, jsi děsně otravná,“ odsekne ta větší, co by už měla mít rozum, aniž by zvedla hlavu od displeje a jeden jediný pohled věnovala své kouzelné holčičce.
Okamžitě vyskákaly moje vzpomínky na dceřino dětství, jak jsme si ho náramně užily. Na milión otázek, které mě dostávaly z komfortní zóny rovnou do rozpaků, na kafe, které jsem si nikdy nestačila vypít horké, protože jsem právě musela vidět něco naprosto úžasného z výšky a úhlu dětských očí.
A na to, jak strašně rychle to uteklo.
Před celkem rušnou křižovatkou ve mně hrklo, protože maminka se ji, pitomě se culící do telefonu, rozhodla přejít křížem a holčička odevzdaně cupitala vedle ní.
Doběhla jsem je, abych jednak pro dítě vytvořila alespoň pomyslný štít, a také zvednutou rukou dala vědět blížícímu se autu, že to, co se děje právě na silnici, normální rozhodně není.
V bezpečí chodníku se holčička něžně dotkla první kvítků, rašících na keři, který mohl spočítat na ještě slabých větvičkách, kdo všechno si nevšiml prvních pozdravů jara.
„Mami, tady na tom obrázku jsi ty s tátou,“ maličká se rozhodla pro ještě jeden pokus o kontakt s tou, jež ji nosila pod srdcem. Ale se zlou se potázala:
„Toho vola mi ani nepřipomínej! Od rána se válí na gauči. Můžeš pro změnu otravovat jeho!“
Z „rozhovoru,“ jehož jsem byla svědkem, mi ještě dlouho poté bylo smutno.
Tolik dětí vyrůstá v rodinách, které by mohly stát modelem, protože jsou tesané podle ideální předložky „otec-matka-dítě,“ ale nejsou šťastné.
Souží se pak i dospělým životem a hledají lásku. Nejhorší na tom je, že ani neví, jak taková láska vypadá.
A láska je základ. Je ostatně silnější než smrt, jak už říkala moudrá babička v jedné české pohádce, kterou mám moc ráda.
Ve skvělém seriálu Děcko, o němž jsem tušila, že bude výjimečný, už po odvysílání prvního dílu (psala jsem zde Seriál Děcko je důkazem, že v seriálové tvorbě se blýská na lepší časy - Médium.cz ) se na paškál, kromě přímé adopce, dostala i výchova dítěte stejnopohlavními páry.
Představitelem jednoho ze seriálových partnerů, kteří společně vychovávají synovce, je Daniel Krejčík. Tento neuvěřitelně charismatický herec má, svému mládí navzdory, schopnost rozsvítit světlo tam, kde nikdy neslyšeli o elektřině a vrátit naději těm, co už přestali věřit.
Na Výměnu manželek a podobné reality show se podívám jen občas, ale na díl s Danielem Krejčíkem jsem se koukla i v repríze. Zmiňovat se v této souvislosti o roli náhradní manželky by bylo úsměvné, o tu ani nešlo, ale jak se rozzářily děti v Danielově péči, je zásadní:
Lásku a něžnost nikdy nemůžete zahrát, ta buď je, nebo není.
Mám ve svém okolí děti, které vyrůstají v rodinách, kde jsou dvě maminky nebo dva tatínkové. A jsou šťastné.
Štěstí a spokojenost dětí by tak mělo zásadním kritériem, jež rozhodne.
Přednastavený model „máma-táta-dítě“ zdaleka ještě není zárukou, že v životě dítěte bude všechno tak, jak být má.
Děti potřebují především lásku. A rozhodnutí, co je pro ně dobré, normální a co není, bychom měli nechat na nich.
Ač jsou to ještě děti, často to vědí lépe než my.
