Článek
To, že je škola základ života, jsem stejnojmennému českému filmu z roku 1938 věřila. A těšila se, že má školní léta budou podobně protkána humorem, radostným jiskřením ze samotného bytí, obyčejného jen ze své zdánlivé podstaty, obohacena o nová přátelství, sebevědomá díky nabytým vědomostem, jež dávají křídla, hýčkaná laskavostí a respektem, který nebude vydupán, ale vyplyne sám od sebe.
Předškolní dítě a černobílé filmy pro pamětníky?! Vím, užuž se zvedá ruka k nedůvěřivému odmávnutí a koutky úst k úšklebku na znamení, že tahle rovnice o dvou neznámých nemá uspokojivé řešení. Možná z pohledu první mocniny a dvou chladných nul, ne však z pravidelných hřejivých nedělních obědů u babičky, které měly sladkou tečku v podobě „dobrovolného“ zmrzlinového poháru se šlehačkou a „povinného“ filmu pro pamětníky. Stočená v květovaném babiččině ušáku jsem hltala ten černobílý svět, který byl ve skutečnosti krásně barevný. Lidem se usmívaly oči, nahlas se zdravilo, otáčelo za hlasem a naslouchalo.
Věděla jsem dobře, celou svou dětskou duší, že realita skutečného světa je diametrálně odlišná od toho, který se odvíjí na filmovém plátně. Ale tušila, že to byla znalost prostředí a nepředstíraná člověčina, která později pomohla překonat těžké válečné roky.
Polož kámen, začni psát
Do školy jsem se těšila. Nebavilo mě sedět nad studenou krupicovou kaší, kdy zamračené paní školkové učitelce stále nedocházelo, že tahle její výchovná lekce asi nedopadne, když jsem kaši nesnědla ani teplou. A také jsem nerada předstírala, že je spaní „po o“, s na povel zavřenými víčky, přínosné pro můj zdárný vývoj.
Nemohla jsem se dočkat, až listováním oživne obsah knížky a interview, kdy jsem zpovídala plyšové hračky v bunkru, vybudovaném z deky přehozené přes kuchyňský stůl, zaplní velký bílý list papíru z obou stran. A že jen jeden nikdy nebude stačit.
Zkrátka považovala jsem školu za takový bytelný základní kámen, jako když stavíte dům. Vyberete si krásné místo, kde je vám dobře a začnete stavět. A jak jde čas, dům roste. Stejně jako školní kámen. Můžete se o něj opřít, případně vystoupat a rozhlédnout se, jaké úžasné možnosti se vám v životě nabízejí.
Nebyla to jen má naivní představa, ale především jeden ze stěžejních úkolů školy: Měla by „žákům pomáhat poznávat a rozvíjet vlastní schopnosti a společně s osvojenými dovednostmi je uplatňovat v reálném životě. A měla by napomáhat při rozhodování o tom, kam se v životě vrtneme a čím budeme.“ Měla by, ale to rozhodně nedělá, což je kámen úrazu.
Šťouchá do spolužáka mávátkem a nemává
Zatímco dítě školou povinné může přijít o sebevědomí, chuť v životě něčím, či vůbec být, sny, úsměv, své výlučné postavení, škola je, jakoukoliv poznámkou, vznesenou ze strany dítěte, nedotknutelná. Nikdy to není její vina, když se dítě školy bojí, má nízké sebevědomí, nemá nadání nejen na matematiku, ale vlastně na nic dalšího, je nezralé, problémové, neoblíbené mezi spolužáky, chodí za školu… Může za to snad rodina, že z dítěte nikdy nic kloudného nebude? A ví se to s jistotou jistot už teď, když je mu deset, dvanáct let. Zodpovědnost za budoucnost dítěte lítá z jedné strany na druhou, jako bláto. Zašpiní se všichni a je tak úplně jedno, kdo hodil první.
Ale nikdo se malého člověk nezeptá: Jaký jsi měl den? Jaký by sis přál, aby byl tvůj den?
Mravenec versus šnek
„Z listu vyrazí šnek rychlostí 1 cm/min. Z kamene ve stejné chvíli vyrazí proti němu mravenec rychlostí 5 cm/min. Vzdálenost mezi listem a kamenem je 1,2 m. Za jak dlouho se setkají a v jaké vzdálenosti?“
Pro žáka šesté třídy základní školy by řešení této úlohy mělo být hračkou. Jenže pro některé není, opakovaně selhávají a ztrácí sebedůvěru. Sice možná dokážou vypočítat objem a povrch kvádru či hustotu medu v případě, že pětilitrová sklenice váží 7000 g, ale nerozumí tomu, k čemu jim pak v životě tato dovednost bude.
Možná by uměli namalovat tu obří sklenici se sladkou tekutinou, s kostičkovanou látkovou košilkou kolem hrdla. A roj včel, který hodlá nemilosrdně uplatňovat svá vlastnická práva. Jiní by dokázali vymyslet a na papír sepsat příběh, další vyrobit loutky a vdechnout jim život. Těžko lze věřit, že by obdobná iniciativa (natož ryze vlastní), byla v úzkoprsém svěráku přísně daných osnov, vítána. A tak svůj kámen odvalí někde stranou, kde se časem stane nedobytnou skalou.
Lék na všechno = dostatek lásky
Touze být svůj, originální, zdravě sebevědomý se v našich krajích nefandí. Je odsuzována jako něco neznámého, nepoznaného, tudíž obecně jako těžko manipulovatelného.
Časem by snad každý jedinec měl tendenci rezignovat a přizpůsobit se daným pravidlům. Ne však ten, kterému se dostane pohledu života za hranicemi země zdejší. Najednou zjistí, že to jde žít šťastný a naplněný život, bez ohledu na aktuální stav majetkových nedostatků, sebevědomě a s chutí jen děláš to, co máš rád. Jiskřičky v očích jsou samozřejmým bonusem. A lehce přeskočí, když je potkáš.
