Článek
Je to přeci jen poprvé a první dojem se dvakrát udělat nedá.
Mezi dvěma blonďatými culíky nadskakovala školní taška Disney Princess, která s růžovou převahou zvítězila v náročném výběrovém řízení. Drobounká ramínka se co chvíli rovnala pýchou, že ten dlouho očekávaný den už je konečně tady. První školní den. Den, který už se nikdy nebude opakovat.
„Nepřijdeme pozdě?“ ujišťovala se malá princezna, která už je ale velká a bude chodit do školy. Zdravili jsme podobně pobledlé, rozechvěle nazelenalé rodiče a natěšené žáčky.
„Jen aby jim to vydrželo,“ odtušil jeden z tatínků a popotáhl z nervózní cigarety na uklidněnou.
„Umřete na rakovinu, na krabičce je to napsané,“ poučila ho dcera přísně a nedopalek cigarety skončil pod nekompromisní podrážkou naleštěných bot.
První školní den, kdy je vše jinak a role se pod tíhou vzpomínek mění.
Zbytek prvního slavnostního dne jsem strávila ořezáváním tužek a rovnáním pastelek podle odstínů do penálu. A opětovným sháněním obalů na knihy a sešity, neboť dcera z již připravených nastříhala na pláštěnky pro svůj početný plyšový ansámbl. Nemohla jsem se zlobit, protože bych to sama lépe nedovedla a pak mokré kožíšky špatně schnou. Pečlivě jsem vše naskládala do nové školní tašky, vzala si prášek na bolení hlavy a zapila ho již studenou kávou.
Podobně jako když byla dcera ještě pískle a začala chodit, nikdy jsem si nestačila vypít kávu horkou tak, jak ji mám ráda. Pozorovala jsem dceru, jak se na koberci obložila stavebnicí Lega s předtuchou, že mě čeká další doba kávy ledové.
„Mami, musí se tam chodit každý den?“ zkusila to dcera po zhruba měsíci školní otázky opatrně. Vytáhla jsem z postranní kapsy školní tašky otevřený jogurt, po prstech mi stékala pochutina s extra velikými kousky ovoce. Usmála se, jako bych právě odehrané představení zinscenovala schválně.
„Co je to?!“ Vytáhla jsem sešity s ohnutými rohy a srolované ponožky.
„Bylo mi horko,“ vysvětlila po svém fakt, že špinavé ponožky do školní tašky opravdu nepatří a k holčičkám se to vůbec nehodí.
„Podívejme se, kolik už máš jedniček,“ rukou jsem zálibně uhlazovala oslí rohy na notýsku, aby nikterak nenarušily přesvědčení o genialitě mého dítěte.
„Je celá já,“ potvrzovala jsem si s potutelným potěšením, když jsem ve školní tašce nacházela kameny, šišky, hlínu i celý mechový drn. A v této souvislosti si i vybavila, jak jsem jednou domů dotáhla pařez, protože prý na něm chutná chleba s tvarohem přímo neodolatelně. Na obyčejné židli u kuchyňského stolu byl totiž chuti obyčejné až mdlé.
„Když se nebudeš učit, tak z tebe bude svačinářka ve sklárnách,“ pokusil se dceři věštit budoucnost a zároveň motivovat pro školní docházku její otec, aniž by pozornost věnovaná zápasu AS Roma versus SS Lazio byla jakkoli ohrožena. A pak že se muži nedokážou věnovat vícero činnostem najednou!
Bláhově a krapet nespravedlivě jsem dceru podezřívala, že dobře míněné výchovné rady to u ní beztak berou zkratkou: jedním uchem tam a druhým ven. Ale u společné snídaně mě překvapila, jak to ostatně děti skvěle umí.
Rozespalé školní ráno mělo nad horním rtem roztomilý knír od mléka. Dcera k připravené školní tašce v rohu vysílala opakované nepřátelské signály.
Ty určené mně byly pak spíše prosebného charakteru a neodolatelně připomínaly kocoura v botách ze Shreka:
„Mami, nestačilo by to už na tu svačinářku?“
