Článek
Boyowané, domorodí obyvatelé žijící na malebných Trobriandových ostrovech, které jsou někdy označovány též jako „ostrovy lásky“, mají velmi otevřený vztah k sexualitě a ve stejném duchu vychovávají v tomto směru i své potomky. V současné době žije většina z dvanácti tisíc původních obyvatel na největším ostrově Kiriwina. Ve zdejší společnosti nejsou žádná tabu a dívky a hoši se postupně formou nejrůznějších her, při nichž napodobují své starší kamarády nebo rodiče, přirozenou cestou seznámí se sexuálními praktikami. Podle zdejší tradice si tu děti v chatrčích například hrají „na maminku a na tatínka“.
Sexuální výchova hrou
Tak by se zjednodušeně dal nazvat zdejší systém „vzdělávání“ v oblasti lidské sexuality. Dívky začínají sbírat první zkušenosti již mezi 6-8 rokem, chlapci o dva roky později (některé zdroje uvádí o něco málo pozdější věk). Na tomto místě je potřeba ale zdůraznit, že pohlavní zralosti zde jedinci dosahují dříve a zpočátku si na „maminku a tatínka“ děti jen hrají, aniž by mezi nimi docházelo k pohlavnímu styku. Většinou odejdou do džungle, kde si postaví provizorní příbytek z klacků a větví, jakousi chatrč, kam si zalezou a předstírají, že jsou manžel a manželka. Společně shání jídlo, rozdělávají oheň, vaří, uklízí. Zkrátka mají svou domácnost. Kromě domácích povinností si také několikrát denně hrají na to, že spolu mají pohlavní akt.
Jindy se jedná o skupinové erotické hrátky, při nichž se skupina dětí vydá na piknik na pláž nebo do džungle (je zakázáno provozovat je doma). Zábava začíná společnou hostinou, pokračuje tancem, souboji mezi hochy a končí sexuálními aktivitami, při nichž starší zaučují ty mladší. Skutečnost, zda nakonec dojde k pohlavnímu styku, či nikoliv, není pro účastníky takového „školení“ podstatná. Nejdůležitější je pro ně radost z dobře promyšlené hry, která by měla být zajímavá a nápaditá.
Rodiče a ostatní obyvatelé je v jejich počínání podporují, vyprávějí si o tom, jak si jejich děti vedou a případně jim radí, jak správně postupovat. Nikdo nikoho přitom do ničeho nenutí, vše probíhá formou názorných ukázek, které se děti snaží co nejvěrněji napodobit. Nahota je u ostrovanů naprosto běžná a nikdo se nad ní nepozastavuje. Neexistují zde ani žádné zasvěcující rituály spojené s prvním sexuálním stykem, jak tomu mnohdy bývá v jiných částech světa.
Dívky a chlapci jsou si rovni a iniciovat „hru na manželství“ může kdokoliv z nich. Pokud by někdy mezi dětmi skutečně došlo k pohlavnímu styku, je to považováno za nevinnou záležitost, kterou domorodci označují jako „kopulační zábavu“ zvanou mwaygini kwayta. Děti se učí sexuálnímu chování od svých starších kamarádů, rodičů i ostatních dospělých, tím, že je pozorují při pohlavním styku. Avšak není žádoucí, aby dospělí měli pohlavní styk s dětmi. Není to sice zakázané, ale většinou k tomu nedochází.
S přibývajícím věkem se vše mění
Jakmile dívky a chlapci dosáhnou věku kolem čtrnácti let, povaha sexuálních aktivit se mění. Mladí lidé jsou rodiči povzbuzováni, aby vystřídali více sexuálních partnerů. K tomuto účelu mají chlapci postavené své vlastní chatky zvané bakumatula, kam si zvou dívky. Tentokrát se již nejedná o pouhou „nevinnou hru“, ale mezi páry vznikají i vášnivé milostné vztahy. V dospělosti pak ve střídání partnerů muži a ženy obvykle pokračují, a někdy pak vznikají i „skupinová manželství“. Toto sexuální chování však s sebou přináší i zvýšený počet nákaz virem HIV a dalších pohlavně přenosných nemocí.
Antropologický výzkum a sexuální turistika
Pozorováním života původních obyvatel Trobriandových ostrovů se dlouhou dobu zabýval přední antropolog Bronisław Malinowski (1884-1942), který během svého terénního výzkumu shromáždil velké množství zajímavých poznatků. Objevy Malinowského způsobily svého času obrovskou vlnu zájmu o život Boyowanů. Z jeho knih a vědeckých prací věnovaných zkoumání sexuality obyvatel Trobriandových ostrovů vychází odborná veřejnost dodnes a později na ni navázali i další vědci nejen z řad antropologů.
Od doby, kdy Malinowski psal o sexuálních zvycích trobriandských ostrovanů, tyto končiny pak navštěvovali evropští muži, kteří tajně doufali, že budou polonahými dívkami „zavlečeni“ do křoví a zažijí s nimi okamžiky rozkoše. Jejich počínání bylo však poněkud naivní, neboť Malinowski mimo jiné dospěl k závěru, že Boyowané sice mají velmi benevolentní vztah k sexu, ale volnou lásku provozují pouze v rámci svého etnika. Pokud tedy měly místní dívky a ženy sex s cizincem, šlo o naprosto výjimečnou záležitost.
Dnes již na „ostrovech lásky“ nepanuje tak čilý cestovní ruch jako dříve, protože došlo k výraznému omezení leteckých služeb a turisté sem míří za úplně jiným účelem. Chtějí poznat nejen zdejší osobitou kulturu a nádhernou přírodu, ale i ochutnat místní speciality nebo vidět originální trobriandský kriket, který tu mohou hrát i dívky.
Závěrem
Otevřenost a přirozenost s jakou obyvatelé Trobriandových ostrovů přistupují k sexuální výchově silně kontrastuje s jejím pojetím v západním kultuře, kde někdy tato tradiční forma seznamování s lidskou sexualitou vzbuzuje rozpaky a bývá i vnímána negativně. Je ale potřeba si uvědomit, že jde o dva zcela rozdílné světy, které nelze poměřovat a srovnávat. Život zdejších domorodců není doposud zásadním způsobem ovlivněn moderní civilizací a po celá staletí probíhá v souladu s přírodou a jejich zvyky. Sex je pro ně základní lidskou potřebou, stejně jako třeba jídlo a většina z nich si ani neuvědomuje, že jejich sexuální chování je vysoce rizikové.
Na jejich postoji k častému střídání partnerů, kvůli kterému se šíří venerické choroby, téměř nic nezměnil ani nový způsob vzdělávání. Ani osvěta ohledně používání kondomů se příliš neosvědčila. Místní lidé se prozatím odmítají přizpůsobit a drží se svých tradic, často i na úkor svého zdraví.
MALINOWSKI, Bronisław. Sex a represe v divošské společnosti. Most (Sociologické nakladatelství). Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. ISBN 978-80-86429-76-2.
