Hříšné ženy města pražského: Z historie nevěstinců na přelomu 19. a 20. století

Zlatou érou pražských nevěstinců je označováno období na přelomu 19. a 20. století. Veřejné domy tehdy nesloužily jen jako místa určená k provozování erotických hrátek, ale pánové je navštěvovali také za účelem příjemné relaxace či odpočinku, případně zde navazovali společenské a obchodní kontakty nebo hledali inspiraci pro svou tvorbu. Prostituci se v Praze dařilo, z dochovaných úředních záznamů tady v letech 1911-1918 provozovalo nejstarší řemeslo na světě 2100 cajdrnožek, poběhlic a lehkých holek. Většina z těchto hříšných žen pocházela z chudších společenských vrstev a do Prahy přišla z venkova. Na dráhu prostitutky se vydávaly nejčastěji služebné, švadleny, kuchařky, servírky nebo dělnice.

Nejčastějším důvodem, proč se z počestných dívek a žen stávaly poběhlice, byla uváděna takzvaná lehkost zaměstnání oproti těžké práci například v dělnických profesích. Šikovná „obchodnice s chlupatou kapustou“, jak se tehdy také prostitutkám říkalo, si byla schopna v luxusním podniku vydělat stejně peněz jako profesor na univerzitě. K tomu řada kněžek lásky dostávala drahé dárky, ošacení a občas si některá v hambinci našla třeba i bohatého manžela. K dalším zdrojům jejich příjmů patřila i pornografie. Právě nevěstky totiž stávaly fotografům pornografických snímků modelem.

O rozmach nejstaršího řemesla v Praze se postaral v roce 1852 nový trestní zákon. Podle něj sice prostituce zůstávala nadále nelegální a její trestání bylo v kompetenci obcí, ale ve skutečnosti fungovalo vše jinak. Tehdejší pražští představitelé veřejné domy a prostituci tolerovaly pod podmínkou, že budou dodržována určitá pravidla. Pražské policejní prezidium nastolilo krátce po vydání výše zmíněného zákona povinnou úřední registraci prostitutek.

Od roku 1860 měly prostitutky z Prahy podle Živnostenského řádu také zdravotní knížky, které představovaly jakousi variantu pracovních knížek a lehkým ženám sloužily rovněž jako cestovní doklad. Tyto nevěstky tak byly na rozdíl od neregistrovaných prostitutek provozujících ilegálně své řemeslo pečlivě evidovány. Navíc povinně chodily dvakrát týdně na lékařské prohlídky, což mělo být preventivní opatření proti šíření pohlavních chorob, zejména pak onemocnění syfilis.

Tímto způsobem byl pro prostituci v Praze vytvořen určitý zákonný rámec, v němž na jedné straně došlo částečně k její legalizaci, ale na straně druhé byla přísně kontrolována, a v případě nedodržování nastavených pravidel i postihována. Byly zavedeny kupříkladu povinnosti, k nimž patřily zejména registrace nevěstek, podstupování lékařských kontrol a placení daní. Právní normy současně stanovily sankce za nedodržování stanovených podmínek provozování prostituce. Při zavádění těchto pravidel se v té době vycházelo ze skutečnosti, že prostituci se nikdy v minulosti lidstvu nepodařilo vymýtit. Takto byla tiše tolerována a považována za nutné zlo, jenž je potřeba strpět.

K rozšíření provozování prostituce přispěly i další faktory. Jedním z nich byl požadavek tehdejší společnosti na sexuální praxi u ženicha. Zatímco u dívky vstupující do manželství se ctila její neposkvrněnost a panenství, muž měl mít v oblasti sexu dostatek zkušeností. V Praze přibývalo v té době též mnoho studentů a tito mladí muži často získávali potřebné sexuální dovednosti právě ve vykřičených domech, které byly tenkrát téměř „na každém rohu“.

Takzvané bordelní prostitutky obsluhovaly zákazníky jak v obyčejných hampejzech, tak i v prvotřídních podnicích s vybranou klientelou. Jako ochranu před početím a pohlavními chorobami měly nevěstky pro své klienty nachystané kondomy vyrobené z ovčích střev, které na konci 19. století nahradily gumové prezervativy. Pro prostitutky bylo charakteristické výrazné líčení a vyzývavé odívání, tím se na první pohled lišily od počestných dívek a žen. Spisovatelka a historička Milena Lenderová k tomu uvedla: „Charakteristické pro ně bylo, že točily kabelkou a snažily se komunikovat s potenciálními zákazníky. Měly prý i specifický typ chůze – houpaly se v bocích a vrtěly pozadím.“

V tehdejší literární tvorbě najdeme pro prostitutky mnoho názvů, z nichž si zde uveďme pro zajímavost alespoň některé: Kurvice, kurvinka, kurvisko, anka s čárkou, debla, vábenka, zběhlice, zebra, amazonka veselosti, animírka, cajdrnožka, frcínka, harapanna, helmbrechtice, jamora, kočinda, rozára, sajtka, saze, škeble.

Bordely byly provozovány na základě veřejně udělované koncese a jejich majitelé pocházející často z řad bývalých policejních detektivů nebo státních konfidentů museli řádně platit daně. Zatímco vyhlášené drahé podniky doslova vzkvétaly, levné nevěstince naopak často krachovaly. Prostituce se tenkrát oficiálně nesměla provozovat v rámci hostinské činnosti. Přesto se v putykách a krčmách lehké ženy vyskytovaly, a právě tady nebo i na ulicích k obchodu se sexem docházelo nejčastěji. Do těchto míst se kromě neregistrovaných prostitutek stahovaly i různé kriminální živly pražského podsvětí. Navíc tím, že zdejší laciné animírky nechodily na zdravotní kontroly, docházelo též k šíření pohlavních nemocí. V tomto případě šlo o nelegálně provozovanou prostituci, která byla postihována jako cizoložství či kuplířství.

K jedněm z nechvalně známých pajzlů patřil hampejz Batalion na Staroměstském náměstí, jenž provozoval ve sklepní nálevně bývalý právník Uher. Poté, co zkrachovala jeho právní kancelář, od něj odešla manželka, a tak si našel nový způsob obživy. V jeho temném doupěti se scházela městská lůza, kriminálníci všeho druhu a levné šlapky, které patřily k místní spodině. Situace došla tak daleko, že podnik musela policie roku 1893 uzavřít.

Z noblesních nevěstinců jmenujme vůbec nejluxusnější podnik, který se nalézal na Starém Městě v Kamzíkové uličce v domě U Červeného páva. Jeho provozovatelem byl od roku 1866 vetešník Abraham Goldschmidt. Samotní hosté tomuto vykřičenému domu přezdívali „salón Gogo“ a s oblibou říkávali, že sem chodí „lovit kamzíky“. Podnik byl perfektně zařízen, prý tu nechyběla ani ordinace lékaře nebo pracovna kadeřníka. V přízemí domu se nacházel prostorný vkusně zařízený salón se zrcadly.

Po schodech se vystoupalo do patra, kde nevěstky provozovaly nejrůznější sexuální praktiky dle preferencí návštěvníků. Pokoje byly zařízeny v různém stylu, čemuž odpovídala jejich jména: doktorský, turecký, japonský, perská komnata, a nechybělo dokonce ani královské apartmá. Zdejší dámy byly vždy dokonale učesané a nalíčené, měly drahé ošacení a svůdné spodní prádlo. Po salónu chodily v rozevlátých košilkách či negližé, některé na sobě mívaly plesové šaty. Uměly se chovat ve vybrané společnosti a ovládaly umění nenucené konverzace.

K úspěšným lovcům zdejších „kamzíků“ měl patřit kupříkladu německý kancléř Otto von Bismarck a údajně sem zavítal i následník rakousko-uherského trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este. Mezi významné hosty „Královského bordelu“, jak se domu U Červeného páva taktéž říkalo pro jeho urozenou klientelu, prý patřil i arcivévoda Otto František Josef Rakouský, kterému se říkávalo Krásný Otto. Ten proslul tím, že svou choť nazýval „jeptiškou“ a neuspokojivý manželský sex si zpestřoval četnými milostnými aférami. Nakazil se pohlavní chorobou a zemřel v pouhých 41 letech ve Vídni na syfilis.

V salónu Gogo prý trávil hezké chvilky i poslední poslední císař rakousko-uherské monarchie a poslední český král Karel I. Rakouský, který měl k českým zemím vřelý vztah. Strávil u nás vojenská i studentská léta, seznámil se tu se svou chotí a v roce 1917 si koupil zámek v Brandýse nad Labem.

Ze známých umělců sem měl docházet hudební skladatel Gustav Mahler, který zde v japonském pokoji nalezl klid pro komponování svých skladeb. V podniku prý po nocích hrával na klavír, ale sladkou náruč zdejších krásných společnic nevyhledával.

Honosným podnikem byl kromě jiných také salon Emanuela Kauckého v Platnéřské ulici. Bývalý detektiv na provozování luxusního nevěstince vydělal značné jmění. Za peníze získané z prostituce pak nakupoval starožitnosti, šperky a diamanty v Antverpách na burze. Přepychové „hnízdečko neřesti“ rádi navštěvovali movití podnikatelé, významní politici i vlivní státníci té doby. Podnik se specializoval na bohatou zahraniční klientelu, a tak lehké ženy, které tady chtěly pracovat, musely být nejen pohledné, ale i na úrovni. K dalším požadavkům pro získání místa patřilo totiž i vybrané společenské chování.

Spoustu příběhů, jež se tradují o pražských nevěstincích, prostitutkách a pasácích, popsal ve svých reportážích pražský reportér, investigativní žurnalista a spisovatel Egon Erwin Kisch. Řada historiků se ale v dnešní době domnívá, že jeho pohled na tehdejší pražskou prostituci byl v mnohém idealizovaný. Ostatně i sám Kisch se netajil tím, že při sepisování těchto děl vycházel zejména z informací, které měl jen z doslechu. Sám si pak historky upravoval k obrazu svému. Z jeho reportáží později čerpalo mnoho dalších autorů, neboť se tehdy obecně vycházelo z toho, že „zuřivý reportér“ Kisch publikoval pouze fakta.

V případě jeho tvorby související s pražskými vykřičenými domy a nevěstkami tak někdy docházelo k tomu, že se spisovatel nechal unést fantazií a pozměnil příběhy, které slýchal v putykách a nevěstincích. Je potřeba dodat, že tímto způsobem vznikla celá řada mýtů, mezi něž se řadí i příběh o slavné prostitutce Antonii Havlové alias Tonce Šibenici, která prý měla splnit poslední přání vraha žen a strávit s ním noc před popravou v cele smrti.

Dnes již víme, že nejznámější pražská lehká holka Tonka Šibenice ve skutečnosti nikdy nežila a celou historku si Kisch zkrátka a jednoduše vybájil. Budiž zde ještě řečeno, že Egon Erwin Kisch nebyl v té době jediným autorem, který si ve svých dílech romantizoval představitelky pražských lehkých žen. Totéž s oblibou dělali i další spisovatelé.

Po vzniku samostatného Československa došlo v roce 1922 ke schválení zákona O potírání pohlavních nemocí. Aboliční zákon kromě jiného zakázal provozování prostituce ve veřejných domech, ovšem prostituci na ulicích žádným způsobem nereguloval, což se následně stalo velkým problémem. Navíc si nejstarší řemeslo rychle našlo „cestičku“, jak zmíněný zákon obcházet. Prostituce se přesunula do barů a vináren, kde nevěstky obsluhovaly hosty. Zákon se tedy naprosto minul účinkem, počet nakažených pohlavními chorobami se zvyšoval a lehké ženy dál sváděly k hříchu sexuchtivé muže.

Zdroje: stoplusjednicka.cz, rozhlas.cz, is.muni.cz, ceskatelevize.cz, prazskepribehy.cz, simltety.cz, brandyszamek.cz

KOPÁČ, Radim a Josef SCHWARZ. Nevěstince a nevěstky: obrázky z erotického života Pražanů. Praha: Paseka, 2013. Zmizelá Praha. ISBN 978-80-7432-316-4.

HRUBÝ, Dan. Pražské mordy. Praha: Pražské příběhy, 2021. ISBN 978-80-907295-7-5.

LENDEROVÁ, Milena. Chytila patrola, aneb, Prostituce za Rakouska i republiky. V Praze: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0379-9.