Článek
Ty nejzajímavější příběhy píše sám život. Jeden takový zažila počátkem 70. let rodina Robertsonových z Staffordshire, která ztroskotala v Pacifiku a byla nucena na nafukovacím člunu a malé jole strávit více než měsíc. Trosečníci neměli téměř žádné zásoby, lovili želvy a chytali dešťovou vodu. Jejich odhodlání přežít, vzájemná láska a pozoruhodná vynalézavost je nakonec přivedly zpět domů.
Cesta kolem světa
Manželé Lyn a Dougal Robertsonovi dlouhá léta žili a hospodařili se svou dcerou Anne, synem Douglasem a syny dvojčaty Neilem a Sandym na farmě v malé vesničce Meerbrook ležící v malebné krajině a krásné přírodě v anglickém hrabství Staffordshire. Poklidný život rodiny se změnil v okamžiku, kdy jednoho dne devítiletý Neil pronesl: „Táta je námořník. Proč nepoplujeme kolem světa?“
Tato zdánlivě nevinná otázka upoutala pozornost jeho otce natolik, že se po domluvě s ostatními členy rodiny rozhodl pro zásadní životní změnu. Aby Robertsonovi mohli realizovat svůj odvážný plán, prodali v roce 1970 svou farmu zaměřenou na produkci mléka, vybrali celoživotní úspory a na Maltě si zakoupili padesát let starou dřevěnou loď jménem Lucette. Dne 27. ledna 1971 se pak z přístavu Falmouth vydali vstříc největšímu dobrodružství svého života.
Hlava rodiny Dougal, bývalý důstojník obchodního námořnictva, byl sice zkušený námořník, ale totéž se bohužel nedalo říci o ostatních členech posádky. Jeho žena Lyn, vystudovaná zdravotní sestra, se věnovala práci porodní asistentky. Anne, které v té době bylo sedmnáct let, ovládala jen základy plachtění a dlouhá plavba po moři tak pro ni i její sourozence, osmnáctiletého Douglase a devítiletá dvojčata, představovala velkou výzvu. Jejich otec však dospěl k závěru, že toto velké rodinné dobrodružství bude pro děti tou nejlepší školou života. A ani později nikdy nelitoval, že se společně vypravili na plavbu, ze které se také nikdy nemuseli vrátit.
Otcovo plánování této cesty bylo nulové. Než jsme vyrazili kolem světa, neměli jsme ani cvičnou plavbu kolem zálivu.
Loď potopily kosatky
Prvních osmnáct měsíců se Robertsonovi plavili přes Atlantik a průběžně dělali zastávky v různých karibských přístavech. Na Bahamách se Anne rozhodla, že již nebude v cestě dál pokračovat a rodina místo ní během průjezdu Panamským průplavem přibrala na palubu Robina Williamse, 22letého velšského absolventa ekonomie, který též nepatřil ke zkušeným mořeplavcům. V tomto složení se pak posádka vydala na další plavbu přes Panamský průplav a ostrovy Galapágy na Nový Zéland.
Poklidná plavba se změnila v boj o holý život 15. června 1972, kdy se plavili ve vodách Tichého oceánu. V onen osudný den loď Lucette proplouvala mezi hejnem kosatek dravých, z nichž tři na škuner zaútočily. Jedna z kosatek si při útoku na loď vážně poranila hlavu. Proč loď tehdy napadly, není zcela jasné. Odborníci na mořskou biologii se domnívají, že útoky kosatek na lodi si lze vysvětlovat hned několika způsoby. Tito mořští predátoři si plavidla mohou splést s kořistí nebo jde možná o nějakou jejich „hru“ či formu naučeného chování. V tomto konkrétním případě se kosatky zrovna tou dobou zřejmě chtěly pářit a přítomnost „vetřelců“ je rozzuřila.
Třináctimetrové lodi vážící devatenáct tun kosatky vážně poškodily trup, do kterého udělaly velké díry. Kvůli tomu se přibližně 290 mil západně od Galapágských ostrovů pak Lucette během tří až pěti minut potopila.
Celá loď se otřásla a kýl se rozlomil. Ozval se tříštivý zvuk praskání dřeva, zkuste si představit zvuk praskání kmene stromu, když se rozlomí na dvě části.
Přes měsíc bojovali o život v záchranném člunu
Všem šesti lidem na palubě se podařilo dostat se ve zdraví z potápějící se lodi. Douglas se později vyjádřil, že měl tenkrát největší strach z toho, že budou kosatkami sežráni zaživa. Trosečníci spustili nafukovací záchranný člun, naskákali do něj a připojili k němu i laminátovou jolu (malý člun poháněný vesly či plachtou) zvanou Ednamair. Navíc se všichni zachovali nanejvýš duchapřítomně, protože stačili v nastalé panice „popadnout“ i nějaké zásoby jídla, pár plechovek s pitnou vodou a další věci. K dispozici tak měli například pytel cibule, několik pomerančů, suchý chléb, sušenky a kuchyňský nůž.
Dalších pět a půl týdne posádka zápasila s přírodou, snažila se lovit želvy, ryby a chytat dešťovou vodu do nádob. Jednou se jim podařilo zabít dokonce i menšího žraloka Mako. Část jídla si vždy odkládali do zásoby, maso sušili a tuk nechávali roztavit na slunci a získávali z něj cenný olej. Tím si pak mazali bolavá místa na kůži, rovněž ho pili jako zahřívací tonikum nebo jej používali na klystýr.
Dalším důležitým úkolem trosečníků bylo neustále pracovat na tom, aby člun opatřený provizorní plachtou nenabíral vodu a držel se dobře na hladině. Nafukovali ho pomocí měchů, ale když se rozbily, tak jim nezbylo než používat ústa. To bylo velmi namáhavé, neboť byli hladoví a značně vyčerpaní. Trpěli také velkou žízní, protože se jim pokaždé nedařilo získat dostatek vody z dešťových srážek. Začali proto pít i želví krev. Po šestnácti dnech se stal nafukovací člun kvůli trhlinám a poškozené podlaze nepoužitelným, a tak se všichni museli přesunout a vtěsnat do třímetrové joly. Poté pokračovali v plavbě severovýchodním směrem a zamířili ke Střední Americe.
Čekalo je ještě 21 náročných dní na širém moři, kdy se museli vyrovnat s drsným počasím, silnými bouřemi, spalujícím sluncem i dusivým horkem. Měli potrhané šaty, jejich kůže byla místy spálená sluncem a pokryta vředy, které vznikly působením slané vody. Sužoval je hlad a trýznila je žízeň. Trápily je také bolestivé křeče od toho, jak byli namačkáni ve člunu. Uvědomovali si, že je nikdo nebude hledat. Pluli kolem světa, nikdo je v brzké době neočekával a ani nevěděl, že mají potíže. Přes všechna tato úskalí členové posádky zůstávali relativně klidní, nepanikařili a pevně věřili ve šťastný konec.
Dougal Robertson se choval velmi racionálně a po celou dobu od potopení lodi si nadále vedl deník, kde podrobně zachytil také mnoho zajímavých detailů jako byl třeba náraz obrovského žraloka do člunu. Na jeho základě napsal a v roce 1973 vydal knihu s názvem Survive the Savage Sea, v níž popsal dobrodružnou výpravu rodiny Robertsonových, která se stala bestsellerem a byl podle ní o devatenáct let později natočen i stejnojmenný film.
Zachránila je japonská rybářská loď
Dne 23. července 1972, 38 dní po jejich ztroskotání, byli konečně zachráněni. Dougal spatřil blížící se loď a začal na ni mávat červenou světlicí. Japonská rybářská loď Toka Maru II, která mířila do Panamského průplavu dlouze zahvízdala na píšťalu a dala jim tak znamení, že je vidí. Japonští námořníci naložili posádku na palubu a na přání trosečníků s sebou vzali i člun Ednamair.
O pět dní později dorazili do Panamy, kde na ně již čekali novináři, díky kterým příběh o jejich odvážné i nebezpečné cestě a ztroskotání v Tichém oceánu obletěl celý svět. Robin Williams odletěl zpět do Anglie a rodina Robertsonových se do rodné vlasti vrátila lodí M.V. Port Auckland. Doma na ně již netrpělivě čekala jejich dcera Anne.
Dougal si za peníze získané prodejem knihy koupil další loď a brázdil s ní vody Středozemního moře. Jeho manželka Lyn se naopak vrátila k farmaření a zůstala v Anglii. Syn Douglas sloužil nějaký čas u námořnictva a později i on napsal knihu o jejich dobrodružství v Pacifiku, která se jmenuje The Last Voyage of the Lucette. Douglas stejně jako jeho otec uvedl, že ani v nejtemnějších hodinách této cesty nikdy nelitoval. Tehdy si totiž naplno uvědomil, jakou cenu má lidský život a také to, že je možné radovat se třeba „jen“ z východu slunce. Přežít další den, to byl tenkrát jejich jediný cíl.
V roce 2008 rodina Robertsonových věnovala svůj záchranný člun Ednamair Národnímu námořnímu muzeu (National Maritime Museum Cornwall) ve Falmouthu v Cornwallu, kde jsou dnes k vidění i další artefakty připomínající tuto dobrodružnou výpravu.
ROBERTSON, Dougal. Přežili jsme v Pacifiku. Praha: Dekon, 1993. ISBN 8090128262.
