Nevychovaní houbaři v Česku: Drancování lesa, vyhazování odpadků i zakázané projížďky autem

Jakmile začnou růst houby, čelí naše lesy každoročně „nájezdům“ náruživých houbařů. Sociální sítě následně zaplaví fotografie jejich úlovků: poetické snímky lesních zákoutí s výstavními hřiby, plné košíky vzorně očištěných hub nebo fotografie houbových jídel. Ale vše není jen „zalité sluncem“, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Mezi houbaři se bohužel najdou i tací, kteří si autem pohodlně odvezou své pozadí klidně doprostřed lesa, bezdůvodně rozkopou houby, co nesbírají, řvou jako paviáni nebo nechávají v lese odpadky. Další zjevně nepoučení mykologové - amatéři si klidně narvou košíky červivými či plesnivými houbami. Zřejmě zažívají bezmezný pocit štěstí s každou další okousanou, nahnilou, případně červy prolezlou houbou, která se stane jejich kořistí. Jelikož žiji v oblasti, která je doslova houbařským rájem, dovolím si podělit se s vámi o své vlastní zkušenosti.

Když chodím lesem, potkávám spoustu houbařů. Občas se nestačím divit, co všechno seberou. V košíku totiž mívají staré, červivé nebo ohryzané plodnice hub, někdy i plísní napadené houby. Jaké dobroty si pak z nich asi doma připraví? Před časem jsem zaznamenala povyk kolem přidávání hmyzu do potravin, a přitom je vidět, že konzumace „červíků“ v houbách mnohým vůbec nevadí. Připomeňme si ještě, že plesnivé houby jsou zdravotně závadné a nestačí plísní zasažený kousek pouze vykrojit. Staré houby pro změnu pomáhají dalšímu množení a měli bychom je ponechat v lese.

Samostatnou kapitolu pak tvoří ti, kteří sbírají hořčáky místo hřibů. Jednou jsem šla na houby a kousek dál vyskákala z auta šťastná rodinka s dvěma ratolestmi. Její příslušníci pobíhali po lese a radostně na sebe pokřikovali. S každým jejich novým nálezem ve mně rostla tichá závist, protože jsem tenkrát příliš úspěšná nebyla. Říkala jsem si, jak můžu být jako místní na rozdíl od „lufťáků“ tak neschopná. Vrtalo mi hlavou, že slaví takové úspěchy, zatímco já mám v košíku zaplněné pouze dno. K rozluštění záhady došlo, když jsem rodinu potkala na lesní cestě. Pán se mi hrdě s úsměvem od ucha k uchu chlubil dvěma koši plnými hořčáků. Vyndala jsem ze svého košíku „praváka“ a snažila se mu marně vysvětlit, že si na houbách, co našli, moc nepochutnají. Trval na svém, že jde o pravé hřiby, a úlovek si vítězoslavně nesl k autu.

Jednou z věcí, která je v naší společnosti také často diskutována, je „drancování“ lesů. Když vidím, kolik hub si lidé z lesa odnášejí, tak si říkám, jestli by přece jen nějaká regulace sběru hub nebyla na místě. Vždyť takové množství snad lidé ani nemohou sami spotřebovat. Napadá mě, že někdo si sběrem hub třeba přivydělává nebo je sbírá pro přátele, širokou rodinu či sousedy. Přesto by bylo podle mě vůči ostatním houbařům zdvořilejší přestat takto plenit lesy.

Možná v tomto hamižném počínání hraje určitou roli i nekontrolovaná houbařská vášeň, kdy někteří zkrátka nedokážou se sběrem přestat. V tomto směru mám pro ně jistou míru pochopení. Houby sice sama vůbec nejím, ale ráda na ně chodím, a když rostou, jsem v lese denně. Z každého nálezu se raduji jako malé dítě a dostat mě z lesa je těžké. Vše co najdu, pak rozdám těm, kteří se houbaření například ze zdravotních důvodů věnovat nemohou. A to mě těší rovněž.

Podle mykologů nadměrný sběr hub nemá vliv na to, zda v dané lokalitě do budoucna dále porostou, pokud lidé neničí samotné podhoubí. Není se dle nich ani potřeba obávat, že lesní zvěř nebude mít dostatek potravy. Houby totiž netvoří podstatnou část jejího jídelníčku, a lidé navíc sbírají jen pár druhů. Důvod, proč si myslím, že by lidé neměli tolik hub z lesa odnášet, je jiný. Osobně chápu možnost zavedení nějaké, byť částečné formy regulace sběru hub jako jedno z možných opatření, které by se dalo udělat pro zlepšení ochrany přírody. Jde jen o můj pohled na věc a chápu, že mnozí mohou mít na tuto problematiku jiný názor.

Pro úplnost bych ještě chtěla zmínit, že omezení sběru hub platí například ve Francii, Itálii a také v Nizozemsku, kde je porušování pravidel považováno dokonce za pytláctví. K dalším zemím, kde jsou v platnosti určitá omezení, patří také Švýcarsko, které je chápe jako součást ochrany přírody. V některých lokalitách se do lesa nesmí vůbec, v jiných je možné houby sbírat jen v konkrétní dny. Za porušení nařízení jsou udělovány vysoké pokuty. V sousedním Rakousku si lze bez povolení úřadů nasbírat maximálně dva kilogramy hub denně. Při nedodržení tohoto pravidla hrozí nenasytným houbařům nejen pokuta, ale v krajním případě i krátký pobyt ve vězení.

U nás něco takového prozatím nejspíše nehrozí. „Houbaření je u nás tradicí a nevidíme jediný důvod, proč sběr hub zakazovat,“ vyjádřila se k tomuto tématu mluvčí Lesů České republiky Eva Jouklová. Avšak něco jiného je sběr hub zcela zakazovat a druhá věc je ho nějakým způsobem regulovat, ale to by u nás asi vypukla „houbařská vzpoura“. Některé lesy jsou navíc soukromé a názor jednotlivých vlastníků se tak od výše uvedeného vyjádření může lišit.

Cesty vedoucí do lesů jsou v houbařské sezóně lemovány automobily stojícími před závorou. Přítomnost aut u lesních cest je pro ostatní kolem projíždějící potenciální houbaře jasným signálem, že houby rostou, což má za následek „řetězovou reakci“. U lesa zastavují další a další auta, která z pochopitelných důvodů nemají kde zaparkovat. Občas je opravdu úsměvné pozorovat některé účastníky houbového „šílenství“. Pobavilo mě kupříkladu to, když z luxusního vozu vyskočil muž v obleku a začal běhat s igelitkou po lese. Zřejmě si tak chtěl zpříjemnit služební cestu. Naopak příliš veselá nebyla příhoda dvou postarších pánů, kteří si schovali klíče od auta pod stromem, aby je v lese neztratili, ale bohužel pak zapomněli pod kterým.

Je vidět, že většinu aut se řidiči snaží zaparkovat tak, aby nebránili případně vjezdu lesákům, ale najdou se i tací, kteří neváhají a vydají se na projížďku lesem. Někdy totiž nastane situace, že je závora otevřená. To představuje pro mnohé nejspíš silné pokušení. Představa, že se pohodlně odvezou kamsi do hlubokého lesa a tam na ně budou čekat ty největší úlovky, je pro některé zřejmě natolik lákavá, že neodolají a riskují cestu lesem.

Avšak domnívám se, že u mnohých lze za tímto chováním hledat jen obyčejnou lidskou lenost. Přitom i lékaři doporučují procházku jako jeden ze způsobů, jak si zlepšit zdraví. Nožičky by jim zajisté z pěší chůze neupadly. Navíc na podobné „odvážlivce“ pamatují naše zákony a mohou dostat tučnou pokutu. Ta může být v lepším případě udělena ve výši pěti tisíc korun, pokud se houbař-motorista projíždí po národním parku nebo zvláště chráněných krajinných oblastech, pak si může „vykoledovat“ postih 10 tisíc korun. Částka se ve výjimečných případech může ovšem vyšplhat až na sto tisíc korun.

Tyto pokuty neplatí jen pro, ty co si po lese dělají vyhlídkovou jízdu, ale i pro motoristy, kteří v lese parkují. Stačí přitom autem stát i jen na kraji lesa. V lesním zákoně stojí jasně a srozumitelně: „V lese je zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly, jestliže vlastník lesa neudělí výjimku.“ Neukázněným motoristům hrozí také, že mezitím než se v lese vydovádí, někdo závoru zamkne, a až se budou vracet, tak se nedostanou ven. Takovou situaci si pamatuji a přiznám se, že jsem v tomto případě cítila jistou míru škodolibosti, když dotyčný řidič musel shánět někoho, kdo ho pustí z lesa ven.

Jestli mě něco dokáže opravdu naštvat, tak je to nepořádek v lese. Prázdné plastové lahve, krabičky od dětského pití, plechovky od piva, dětské pleny a nebo obaly od jídla, které si lidé s sebou do lesa přinesli. K tomu sem tam mezi jehličím, mechem a kapradím na dálku „svítí“ papírové ubrousky jako vzpomínka na čísi vykonanou potřebu. Mezi tím vším rostou pak houby, které všichni tak rádi sbíráme. Z mého pohledu jde o hodně smutný pohled. Setkala jsem se i s tím, že lidé jdou na procházku do lesa a zároveň si z domova přivezou odpadky, které někam v přírodě pohodí. Na to už nejde nic slušného říct.

Pro některé jedince je evidentně velmi náročné chovat se k přírodě i k ostatním lidem ohleduplně. Vždy, když jdu na houby, beru s sebou igelitový pytel a na závěr „programu“ nepořádek sbírám. Reakce lidí, které přitom občas potkám, mě někdy dokáží překvapit. Jedna dáma mi například ukazovala klackem, kde jsou ještě odpadky, ale aby alespoň jeden sebrala, tak to ne. Setkala jsem se i s tím, že mi bylo řečeno, že oni by to neuklízeli, protože přece nebudou sbírat po někom jeho nepořádek. Určitou logiku to sice má, ale pokud by takto uvažoval každý, tak bychom byli nepořádkem po těchto „čuňátkách“ asi brzy zavaleni.

Babička mi kdysi vyprávěla, že její tatínek jezdil na houby vlakem. Brával si s sebou na ně nůši, v lese si dal vždy svačinu, co mu moje prababička s sebou připravila, a pokaždé se domů z výletu vrátil se samými pravými hřiby. Jiné houby prý ani nesbíral. Z mého pohledu byly tyto jeho houbařské výpravy zajisté úžasně romantické, ale v dnešní době už by je v této podobě asi nikdo nepodnikal. Možná se ale mýlím a můj názor v tomto směru ovlivňuje to, co sama vidím při houbaření.

Podzim se pomalu blíží a s ním i hlavní houbařská sezóna a kdo ví, možná se někde potkáme v lese…

Zdroje: Autorský článek doplněný o poznatky denik.cz, oesterreich.gv.at, blesk.cz, autosalon.tv, rozhlas.cz

ANTONÍN, Vladimír. Houby: česká encyklopedie : neobvyklá kniha o světě hub u nás i v cizině, praktická příručka houbaře pro určování, sběr, ochranu, pěstování a zpracování hub. Praha: Reader's Digest Výběr, 2003. ISBN 80-86196-71-2.

HOFRICHTER, Robert. Tajný život hub: zázraky skrytého světa. Přeložil Alena BREUEROVÁ. Brno: CPress, 2018. ISBN 978-80-265-0771-0.