Zima a Vánoce Husákových dětí: Více času venku, hezčí pohádky a méně dárků

Možná že stejně jako já patříte ke generaci Husákových dětí a v předvánočním čase si někdy rádi s trochou nostalgie zavzpomínáte na dětství, nebo jste mladší a chcete „nahlédnout“ do minulosti. Do doby, kdy dětem Ježíšek naděloval pod stromeček céčka, stavebnici Merkur nebo mončičáky, do časů, kdy děti nevysedávaly celé hodiny u počítače, ale „řádily“ raději venku…

Jakmile přituhlo a napadl sníh, nastal čas pořádně si užít zimní radovánky. Cestou do školy nebo před školou se děti koulovaly a nebo se válely ve sněhu a dělaly „anděla“. Po vyučování se nesedělo doma, ale chodilo se ven sáňkovat, bobovat, bruslit, případně i lyžovat nebo se jen tak klouzat. Ostatně svézt se po nohou na uklouzané ledovce z pořádného kopce, to byl teprve ten správný adrenalinový zážitek. Jakmile byl svah řádně kluzký, přicházela na řadu i jízda na vycpaném igelitovém pytli. Ten, kdo se na něm ještě dokázal pořádně roztočit, byl „borec“. Když bylo dostatek mokrého sněhu, tak jsme stavěli sněhuláky nebo si hráli na Eskymáky a budovali jsme něco na způsob iglú. K oblíbeným hrám patřil též „lov“ rampouchů a jejich olizování.

Bobování a sáňkování se účastnili kromě dětí často také i jejich rodiče či prarodiče. Vzpomínám si, že jsme pokaždé vyrazili s kamarády na velký kopec a dělali jsme ze sáněk a bobů „vlak“. Také se chodilo bruslit, buď někam do přírody nebo jsme mívali před panelákem udělané kluziště. Tam se odehrávaly nejen exhibice v krasobruslení v kategorii dívek, ale také tam kluci hráli hokej.

Občas dokonce došlo i na zápas v ledním hokeji, kdy jsme se buď rozdělili na holky a kluky a hráli jsme proti sobě, nebo jsme se rozpočítali a vytvořili smíšené týmy. Obvykle šlo o nelítostný boj, ze kterého si nejeden z hráčů odnesl nějaké zranění. Hoši byli jednoznačně silnější a zkušenější hokejisté, holčičky pro změnu lstivější a možná bych se nebála použít i slovo zákeřnější. Obecně vzato si myslím, že jsme si při drsných soubojích na ledě neměli navzájem co vyčítat.

Samostatnou kapitolou bylo lyžování. Často jsme si v dětství o víkendech na chalupě u babičky na vsi hráli na závodníky ve slalomu. Pořádali jsme také závody ve skocích na lyžích nebo jsme jezdili po polích v okolí na běžkách. Abychom vůbec mohli začít tohle vše provozovat, bylo nutné nejdřív pěkně ušlapat svah, postavit skokánek a také rozmístit tyčky, připravit start a cíl. K provozování zimních sportů nebylo zapotřebí nějaké zvláštní sportovní ošacení. Bohatě nám postačily tepláky, oteplovačky, bunda a v lepším případě i čepice, šála a rukavice. Pamatuji se, že jsme se domů vraceli po několika hodinách zmrzlí jako sobolí trus, ale rozhodně šťastní.

Vánoce se tehdy v obchodech neobjevovaly už na konci léta. Vánoční výzdoba byla ve výlohách vidět až v prosinci. Obvykle šlo o jednoduchá aranžmá z velkých skleněných kulatých ozdob zavěšených na stříbrných nebo zlatých řetězech. Stromeček býval živý a většinou připomínal tak trochu „koště“. Zdobil se skleněnými ozdobami, řetězy (někdy i papírovými vlastní výroby), špičkou či hvězdou a také světýlky v podobě lucerniček, muchomůrek nebo barevných žároviček. Doma jsme mívali krásné skleněné třpytivé kytičky, které když se rozsvítily, nádherně zářily.

Na stromečku nechyběly ani svíčky a prskavky, které se zapálily těsně před tím, než zazvonil zvoneček oznamující příchod Ježíška. Na stromek se věšely také čokoládové figurky z vánočních kolekcí a plněné bonbóny v lesklém papíře. Dárků bývalo méně než dnes a byly skromnější. Děti se radovaly například ze stavebnice Merkur, panenky v podobě miminka s mrkacíma očima, figurky Igráčka, hry Kloboučku hop, plyšáků z Hamira či dřevěných kostek, ze kterých se skládaly obrázky. Sama jsem měla radost, když jsem dostala dětskou poštu, knížky nebo karis blok, fixy a voňavou svítivě zelenou gumu, k ní do sady tužku, a navrch ještě čtyřbarevnou propisku.

Na Vánoce muselo být vzorně uklizeno a napečeno. U nás doma byl jako zlatý hřeb úklidu veškerý nábytek nakonec přeleštěn jakousi smradlavou červenou leštěnkou. Její nezaměnitelný odér si vybavuji dodnes. Peklo se hodně druhů cukroví, které se schovalo až na Štědrý den, kdy jsme ho směli konečně ochutnat. Na Štědrý večer se obvykle podávala rybí polévka a řízek s bramborovým salátem. O Vánocích bylo možné sehnat exotické ovoce jako byly banány, pomeranče nebo mandarinky, ale jejich nákup byl omezen určitým množstvím, aby se dostalo na co nejvíce lidí. Stávala jsem tehdy na ně nekonečnou frontu, ve které jsem se trpělivě střídala s ostatními rodinnými příslušníky.

V televizi běžely hezké klasické pohádky, na které jsme se všichni doma těšili a společně se na ně dívali. Pohádek v té době bylo opravdu hodně, kromě těch filmových se vysílaly také televizní pohádky natočené ve studiu. K mým oblíbeným pohádkám patří například dnes už téměř zapomenutá Nezbedná pohádka, strašidelná Čarodějův učeň a také za mě jedna z nejkrásnějších československých pohádek Král Drozdí brada. Na novodobé pohádkové příběhy se nedívám. Několikrát jsem to zkusila, ale nelíbily se mi ani herecké výkony, ani mě nezaujal příběh, natož abych se u jejich sledování pobavila. Podle mě současné pohádky ani zdaleka nedosahují kvalit těch, které se točily dříve.

My, kteří jsme vyrostli za socialismu, obvykle rádi vzpomínáme na své dětství. Až v dospělosti, s odstupem mnoha let si ale člověk uvědomí, že spoustu věcí jako dítě tehdy vůbec nevnímal. Dneska si nedovedu představit, že by lidé museli žít celá desetiletí v takové nesvobodě. Přesto za sebe mohu říct, že rozhodně nemám z té doby nějaké „trauma“. Domnívám se, že jsme si zimní období v dětství pořádně užili. Nemyslím si ani, že dnešní děti jsou tak moc jiné, než jsme bývali tenkrát my. Mají jenom daleko více možností, a tak dělají i spoustu jiných věcí. V jádru jsou ale stejné. Stačí se kolem sebe podívat, když napadne sníh. Také si rády vezmou pekáč (boby), sáňky, lyže a hurá na kopec a my se k nim rádi přidáme. Alespoň tak to chodí u nás doma.

Zdroje: Autorský článek