Článek
Annelies Schwarz, německá pedagožka, spisovatelka a malířka, se narodila v roce 1938 v Trutnově, v oblasti vzdálené jen několik kilometrů od Vlčic, malé vesnice kde jsem vyrůstal já.
Prostřednictvím svých autobiografických románů a přednášek, zejména díla „Znovu se setkáme“ v českém překladu „Červenobílé křemínky: Příběh Liese 1944-1950“, poskytuje hluboký pohled na bouřlivý osud sudetských Němců, kteří po druhé světové válce přišli o svůj domov v důsledku odsunu. Její úsilí o budování mostů, porozumění a smíření je cenným přínosem pro naše společné dějiny.
Wir werden
Dětský sen ve světě mnoha národů
Ve své přednášce na semináři ASA se Annelies Schwarz vrací do dětství v mnohonárodnostním státě, kde slyšela češtinu, polštinu, romštinu i němčinu. Toto vícejazyčné prostředí utvářelo její představivost a kreativní práci s jazykem.
Dětství prožívala „v krásné idyle“, obklopená přáteli z různých kultur, což jí dalo jedinečný pohled na společenství a rozmanitost.
Brutální zlom
Tento poklidný čas však tvrdě přerušily politické otřesy. Schwarz si vzpomíná na zimu roku 1945, kdy vesnicí procházeli davy uprchlíků.
Byl únor 1945, ještě ležel sníh a byla velká zima, vesnicí procházeli davy uprchlíků, lidé prchali ze Slezska před postupujícími Rusy.
Lidství pana Pavelky
Nejvýraznější postavou jejích vzpomínek je pan Pavelka, český sedlák, který během odsunu sehrál zásadní roli. V těžký den odchodu se prodral davem, aby rodině Schwarzových přinesl dar na cestu.
Pavelka, český sedlák, se prodral davem k nám a podal matce a babičce bochník chleba, který pro nás jeho žena upekla. Abyste měli na cestu co jíst. Obdivovala jsem Pavelkovu odvahu projevit přátelství německé rodině v takový den, kdy všichni ostatní měli strach cokoliv udělat.
Tento darovaný bochník chleba byl ještě významnější tím, že mnozí čeští sedláci prováděli vyhnání z donucení.
Museli nás vyhnat, Češi, kterým to vůbec nebylo po chuti… nebyli to násilní lidé, prostě chtěli jen žít v míru.
Pan Pavelka se tak stal symbolem odvahy a lidskosti v době strachu a násilí. Tehdy bylo pro Čechy nebezpečné pomáhat Němcům, hrozilo jim, že budou označeni za „kolaboranty“. Schwarz zdůrazňuje, že právě tyto malé projevy soucitu, bochník chleba, přátelský pohled, tiché gesto solidarity, jsou mosty vedoucí ke smíření. Jak na přednášce vyjádřila.
Tenhle svět potřebuje víc Pavelků.
Trvalé úsilí o smíření
Annelies Schwarz opakovaně vyzdvihuje význam budování mostů mezi bývalými a současnými obyvateli jejího rodného kraje.
Do Bohemie stejně patříme spolu, jak Němci, tak i Češi.
Dodnes udržuje kontakt s českými přáteli, často se do rodného kraje vrací a působí v česko-německém kulturním spolku. Jejím cílem není jen vyprávět o historii, ale také podporovat vstřícnost a porozumění.
Moje osobní spojení
Jako někdo, kdo vyrůstal ve Vlčicích, jen pár kilometrů od rodného města Annelies Schwarz, cítím k jejímu příběhu zvláštní blízkost. Její vyprávění ukazuje, že prostřednictvím vzpomínání a sdílení příběhů lze stavět mosty, které nám pomáhají porozumět minulosti a společně tvořit budoucnost.
Život a dílo Annelies Schwarz jsou silným svědectvím o síle vzpomínek, nutnosti empatie a odvaze ke smíření. Ukazují nám, že i po hlubokých ranách je možné budovat společnou budoucnost.
