Článek
Temná kapitola, která se nehodí
Odsun po roce 1945 nebyl jen příběhem Němců. Týkal se i těch, kdo nezapadali do nového národního řádu. Smíšených rodin s českými manželi, jejich dětí i německy mluvících Židů. Je překvapivé, jak málo je to známo a to jak v Česku, tak i v Německu. Na téma jsem narazil v rámci svého výzkumu.
Historik Benjamin Frommer, absolvent Harvardu a dnes působící na Northwestern University, vytěsněné téma odhalil v zásadní studii. Upozorňuje, že na konci války v Československu existovalo až 90 000 česko-německých manželství, s více než 150 000 dětí. Už tato čísla ukazují, že nešlo jen o jasně vymezenou menšinu, ale o společenský problém celé země.
První nepříjemná pravda
První nepříjemná pravda zní, odsun nezasáhl jen Němce. Dopadl i na Čechy, kteří byli ženatí nebo vdané za Němce, a na děti, které mluvily česky, ale byly úřady, národními gardisty a místními funkcionáři zařazeny do kategorie Němci.
Frommer popisuje, že české manželky a jejich děti byly vyhazovány z bytů, označovány páskami na rukávu s N, dostávaly horší příděly potravin a někdy byly dokonce internovány. Z oblasti Jihlavy je citována obzvlášť brutální zpráva, ženy ze smíšených manželství byly vyháněny z domovů, okrádány a znásilňovány, dokonce i 69 letá česká tchyně byla ohrožována zbraní, protože se nechtěla připojit k transportu.
Nebyl to vedlejší administrativní detail, ale surové násilí vůči lidem, které měl stát údajně chránit.
Když v dobytčích vagonech zněla čeština
Snad nejostřejší scéna celé této kapitoly se odehrála v roce 1946. Dne 11. června 1946 hlásilo ministerstvo vnitra, že místní úřady opakovaně deportovaly Čechy, včetně mnoha těch, kteří „neuměli německy“.
O několik týdnů později vyjel ze země další z vlaků s 1 200 lidmi, z toho 120 dětmi mladšími šesti let. Ministerstvo výslovně uvedlo, že v tomto transportu převládala čeština. Jako by šlo o transport Čechů než Němců, v transportu byly především české ženy se svými dětmi. Jejich „vina“ spočívala v tom, že měly německého manžela, kterého milovaly a nevzdaly se ho.
V září bylo do dalšího transportu zařazeno ještě 150 dětí, které „neměly ani ponětí o němčině“. Dobový záznam uvádí, že i v tomto dobytčím vagóně zněla čeština.
Kdo tyto věty čte, nemůže se opřít o pohodlnou formulaci, že šlo o odsun „německé menšiny“. Ze země byli vyháněni lidé, kteří mluvili česky, žili češstvím, a přesto byli považováni za cizáky.
Druhá nepříjemná pravda
Druhá nepříjemná pravda zní, odsun byl na mnoha místech nejen politikou, ale především obrovskou příležitostí. Příležitostí k pomstě, ponižování, morálnímu sebe utvrzení a hlavně obohacení.
Frommer popisuje, jak místní národní výbory vyklízely byty, zabavovaly majetek nebo jen sprostě rabovaly. Výslovně uvádí, že na místní úrovni se touha po vyvlastnění střetávala se zájmy centrální vlády.
To je zásadní bod. Tam, kde lidé zůstávají v právním vakuu, je jejich majetek rázem dostupný. Tam, kde jsou rodiny označeny za problematické, se uvolňují byty, přerozdělují obchody a sousedé mlčí. Nevysvětluje to všechno, ale vysvětluje to mnoho. Za národními hesly se až příliš často skrýval velmi hmotný zájem.
Třetí nepříjemná pravda
Třetí nepříjemná pravda zní, bezpráví nebylo jen dílem několika rozvášněných jednotlivců. Nesl je systém, který vytvářel pravidla, definoval výjimky, přesouval odpovědnost a rozmazával vinu.
Dekret č. 33 zbavoval Němce a Maďary státního občanství, ale lidi ve smíšených manželstvích posuzoval velmi nerovně. Němečtí muži v těchto manželstvích zůstávali v právním vakuu, zatímco německé ženy byly v některých případech posuzovány příznivěji.
Navíc samotné kategorie byly nejasné a často svévolné. Frommer ukazuje, že úřady vycházely z dřívějších prohlášení o národnosti a že v praxi mohli být i lidé, kteří se považovali za Čechy, kvůli jazyku, původu nebo úřední evidenci zařazeni mezi Němce. Stát tak vytvářel právě ty hraniční případy, které pak brutálně „řešil“.
Komunistická tvrdost, komunistické mlčení
Obzvlášť složitá je politická rovina. Frommer ukazuje, že ministerstvo vnitra i většina národních výborů byly ovládány komunisty, místní funkcionáři zacházeli se smíšenými rodinami často obzvlášť tvrdě.
Z Plzně přicházely desítky podání požadujících ukončení „zvýhodněného“ zacházení se smíšenými manželstvími. Jeden komunistický poslanec vystupoval v parlamentu proti německým manželkám českých mužů a požadoval zpřísnění pravidel.
Zároveň byly radikální výroky v oficiálním komunistickém tisku částečně zmírňovány nebo vůbec nešířeny. Vzorec je známý, tvrdost v praxi, jazykové uhlazení navenek. Tak vzniká politické přehlížení ne jako náhoda, ale jako metoda.
Rok 1989 nebyl tečkou
Kdo si myslí, že tato kapitola byla po roce 1989 morálně uzavřena, zjednodušuje situaci. V Československu a později v České republice sice platily lustrační zákony, které měly část starých elit vyloučit z některých veřejných funkcí. Výzkum zároveň ukazuje, že přechod byl neúplný, staré vazby, spolupracovníci a výhody zůstali, nebyla politická vůle s tím cokoliv dělat.
Je přesnější a historicky výstižnější nemluvit o paušální vině „potomků“, ale o přetrvávajících strukturách, prostředích a zájmech. Mnohé kariéry neskončily, některá moc nezmizela, jen změnila podobu a jazyk. Pokud společnost své pachatele a příjemce výhod důsledně nepojmenuje, bezpráví nezmizí, jen se lépe zakryje.
Co přetrvává
Zde začíná další nepříjemná otázka, co zůstává z násilí a vytěsnění napříč generacemi. Výzkum mezigeneračního přenosu traumatu uvádí, že zatěžující zkušenosti se mohou v rodinách předávat psychickými, sociálními a biologickými mechanismy. Zároveň však upozorňuje na opatrnost, epigenetika je výzkumné pole, ale ne zkratka k jednoduchým dědičným teoriím ani k morálním zkratům.
Právě proto je třeba být přesný. Vnoučata nenesou automaticky vinu pachatelů. Ale společnosti, které zamlčují násilí, zakrývají kariéry těch, kdo z něj těžili, a oběti odsouvají na okraj, vytvářejí vzorce přehlížení, chladu a morálního úniku, které mohou přetrvat velmi dlouho. To není mystika, ale historická zkušenost.
Proč se o tom mlčí
Mluvit o smíšených rodinách znamená narušit národní narativ. Smíšené rodiny totiž ukazují, že realita se nedá čistě rozdělit na „my“ a „oni“. Ukazují také, že odsun nezasáhl jen pachatele, ale často lidi, jejichž jediným „proviněním“ bylo nesprávné jméno, nesprávné manželství nebo nesprávný zápis v evidenci.
Právě proto byla tato kapitola tak dlouho odsouvána na okraj. Nehodí se ani do heroického českého sebeobrazu, ani do pohodlného komunistického poválečného vyprávění. Kdo ji bere vážně, musí připustit, že po roce 1945 nenastala spravedlnost, ale masivní bezpráví.
Skutečný rozsudek
Odsun nebyl jen aktem proti Němcům. Zasáhl smíšené rodiny, české manžele, děti a německy mluvící Židy. Zasáhl lidi, kteří mluvili česky, a nakonec stejně seděli v dobytčích vagonech.
To je skutečná obžaloba této temné kapitoly dějin. Netýká se jen pachatelů, ale i všech, kdo byli alespoň trochu „němečtí“. Nezapadali do obrazu. A protože se na mnohé z nich později nevzpomínalo, byli opomíjeni, není tenhle příběh dodnes uzavřen. Tento příběh je hluboce přítomen v české společnosti.
Zdroje
Benjamin Frommer „Expulsion or Integration: Unmixing Interethnic Marriage in Postwar Czechoslovakia“, East European Politics and Societies, Vol. 14, No. 2 (2000), ISSN 0888-3254.
Benjamin Frommer: Vyhnání, nebo integrace: Rozpojení mezietnických manželství v poválečném Československu
Epigenetic changes associated with multi-generational trauma: characterization, mechanisms, and therapeutics
Epigenetické změny spojené s multigeneračním traumatem: charakteristika, mechanismy a léčba
Intergenerational transmission of trauma effects: putative role of epigenetic mechanisms
Mezigenerační přenos účinků traumatu: předpokládaná role epigenetických mechanismů
Transgenerational Epigenetic Inheritance of Traumatic Experience in Mammals
Transgenerační epigenetické dědění traumatické zkušenosti u savců
How Does Intergenerational Trauma Work?
Jak funguje mezigenerační trauma?
