Od království Bohemia a vlády světu k Česku a otázce: „Kde domov můj?“

Před nějakou dobou jsem narazil na přednášku „Jsme ve třetí kategorii z pěti“ pana Ing. Petra Blahynky o kategorizaci států světa. Protože ve mně hoří vnitřní touha svět pochopit, podíval jsem se na ní.

Ve své přednášce pan Blahynka představuje pětistupňový model rozdělení států podle jejich postavení v globální ekonomice. Co zprvu působí jako suchá ekonomická klasifikace, ukazuje se být hlubokou analýzou geopolitických a historických posunů po druhé světové válce a výchozím bodem pro otázku, která přesahuje ekonomii: Pokud existuje pět kategorií států, existuje i pět kategorií lidí?

Blahynka rozlišuje pět kategorií (od minuty 13:37 ve videu):

Toto uspořádání vysvětluje, proč zisky proudí vždy zespodu nahoru.

Po druhé světové válce a po roce 1989 byla Česká republika systematicky udržena ve třetí kategorii. Mnoho firem a institucí s potenciálem postoupit do vyšších kategorií bylo zničeno či prodáno.

Podobný model představil i Immanuel Wallerstein ve své teorii světového systému, která rozděluje svět na centrum, poloperiferii a periferii. Blahynkův model je podrobnější, ale v podstatě v mnohém navazuje.

Tento model může platit i pro lidi. Jsou lidé, kteří rozhodují o strukturách (5. kategorie), jiní vedou koncerny (4. kategorie), většina pracuje v systému závislosti (3. kategorie), a pak jsou ti, kteří pouze přežívají (1. a 2.). Možnost postupu existuje, ale je velmi omezená. Různé kategorie lidí žijí v různých zemích, tzn. každá země má lidi ze všech kategorií.

Za Rakouska-Uherska bylo Království Bohemia centrem inovací, průmyslu a kulturní rozmanitosti. Žili zde bohatí šlechtici, židovští průmyslníci a pilný německý i český lid. Zejména Sudety byly průmyslovým srdcem Evropy.

Židovské obyvatelstvo bylo většinou německy mluvící, ale ne výhradně. Židé, šlechtici i běžní lidé mluvili česky i německy. Němčina i čeština byly rodinnými jazyky, jazyky srdce, odporu i naděje.

Blahynka říká jasně, Česko bylo cíleně a systematicky posláno dolů a musí tam zůstat:

Co zůstává? Potomci obyvatel starého Království českého dnes žijí po celém světě – v Německu, USA, Novém Zélandu, Izraeli, Kanadě, Argentině, Austrálii. Většinou si nesou vědomě či podvědomě vzpomínku na rozkvetlou střední Evropu, na jazykovou pestrost, kulturní otevřenost a hospodářskou excelenci.

Možná nastal čas budovat mosty. Přiznat minulost, pojmenovat rány a znovu oživit její potenciál. Když pochopíme, co kdysi dělalo Evropu silnou, můžeme na to navázat. Pro Evropu, která znovu usiluje o hojnost a rovnováhu. K tomu je potřeba odvaha, paměť a lidé, kteří se nenechají zařadit do kategorií, ale hledají nové cesty. Ti, kteří z dějin tvoří budoucnost.

Tak by mohla začít moderní pohádka. Země, kdysi bohatá na myšlenky, jazyky a rozmanitost, spí spánkem šípkové Růženky. Země prokletá zneužitím moci, zapomněním vlastní historie a tichem o tom, co bylo ztraceno.

Ten černý závoj, symbol Šoa, odsunu a kolektivního traumatu, ještě stále přikrývá zemi. Ale jako v každé pohádce i tato země čeká. Ne na krále, ne na dobyvatele, ale na někoho, kdo si vzpomene, propojí a uzdraví ji.

Možná to nebude jeden člověk, ale mnozí. Možná to budou potomci těch, kteří pocházejí z Čech, s němčinou i češtinou v srdci. Možná jsme to my, kdo čtou tyto řádky.