Článek
5. července 2025 hovořil Prof. Dr. Manfred Kittel v rámci semináře „80 let od konce druhé světové války – připomínání a poučení“ v Heiligenhof o Benešových dekretech a jejich místě v dějinách etnických čistek. Seděl jsem tam, poslouchal a vnitřně zápasil s otázkou, jak pojmenovat zločin, aniž bychom prohloubili nenávist? Profesor Kittel to zkusil a já to chci také zkusit.
Patří odsun sudetských Němců k nejtemnějším kapitolám 20. století? Je jedinečný svou tvrdostí?
Nikde jinde to nebylo tak radikální jako v Československu.
Čeští politici nebyli při odsunu Němců o nic méně brutální než nacisté při svých etnických čistkách na východě.
Hodně tvrdá věta, možná až příliš tvrdá? Ale dotýká se něčeho, co v oficiálním diskurzu často chybí. Chybí nám srovnání. Poněvadž odsunů bylo víc. Ale nikde neproběhl s takovou důsledností, rychlostí a s tak jasným posvěcením zákonem a společností.
Prof. Kittel to ukázal věcně. V Belgii bylo zbaveno práv 7 % německé menšiny, ale nikdo nebyl kolektivně vyhnán. V Jižním Tyrolsku se Němci směli vrátit. V Dánsku nemusel odejít ani jeden Němec. A ve francouzském Alsasku? I kolaboranti s nacisty byli souzeni jednotlivě, nikoliv kolektivně. Jen v Polsku byla situace srovnatelná. Tam, stejně jako v Československu, probíhal odsun pod přímým vlivem Sovětského svazu, ve stínu Stalina a v prostoru, kde se násilí stalo politickou metodou.
Proč právě Česko?
Odpověď je nepříjemná. Protože právě zde byl obzvlášť silný „výbušný materiál“, ne doslova, ale obrazně.
Hitler nemusel tento výbušný materiál budovat, stačilo, že jej zapálil.
Desetiletí napětí, nacionalistické podhoubí, početná menšina, předválečná československá politika, výsledky voleb v roce 1935, odmítání Masaryka a Beneše, protektorát, Heydrich, Lidice a mnoho dalšího, to vše se hromadilo a vybuchlo v roce 1945.
V porovnání s Jižním Tyrolskem (250 000 německy mluvících) nebo Eupanem-Malmedy (60 000) byli 3 miliony sudetských Němců zcela jiného rozměru. Eskalace byla brutální, jedinečná a právě to musí být řečeno. Ne proto, abychom relativizovali vinu nacismu, ale abychom pochopili. Nejde o popírání, ale o porozumění a pochopení.
Stavět mosty i přes to všechno?
Ano, rozhodně. Protože navzdory všem rozdílům, bolesti a bezpráví je pravda komplexní a mnohovrstevnatá. Edvard Beneš nebyl komunista, mnoho českých demokratů s odsunem souhlasilo, ve stínu Rudé armády a pod přímým diktátem Moskvy. Diktátem, který zničil životy tehdy v Brně, v Ústí, v Postoloprtech a dnes v Buči a dalších Ukrajinských městech. Rusko nikdy nelitovalo a opakuje to, co nemuselo nikdy zpracovat.
Co je i dnes těžké snést, i ta malá skupinka přeživších Židů, kteří se, jako mnozí čeští Židé, cítili být Němci, byla po roce 1945 odsunuta. Max Mannheimer patřil k těm, kteří byli navzdory všemu utrpení znovu zbaveni práv, jen proto, že se hlásili k němectví.
Tato věta mi sevřela hrdlo. Ukazuje totiž, jak daleko sahal Hitlerův duch. Ukazuje, že kolektivní vina vždy zasáhne i nevinné. Ukazuje, že i dnes máme odpovědnost, odpovědnost pojmenovat bolest a přesto podat ruku ke smíření.
Jsem tady a naslouchám. Píšu tato slova německy, česky, anglicky a ptám se: jak se z toho všeho můžeme poučit? Neměli bychom méně mlčet? Méně relativizovat? Méně nenávidět?
Protože pokud to neuděláme, znamená to, že Hitlerův duch žije dál? Žije dál, když mlčíme, když dějiny zapomínáme, nebo když je překrucujeme.
Mluvme, pišme, připomínejme a především odpouštějme.
