Článek
Pro mě, Henry Ertner, se klášter v Hejnicích v Jizerských horách stal právě takovým místem. Ve dnech 13.–15. září 2024 jsem měl možnost zúčastnit se dílny nápadů „Sudetoněmecko-české spolupráce“ – zkušenosti, která nejen prohloubila mé porozumění společné historii Němců a Čechů, ale také formovala můj osobní pohled na vlastní identitu.
Cesta ke kořenům
Už samotná cesta do Jizerských hor mi připadala jako návrat do minulosti. Krajina, tvořená hustými lesy a mírnými kopci, mi připomínala domov mých prarodičů v Krkonoších. Právě toto spojení s vlastními kořeny bylo jedním z důvodů, proč jsem se chtěl dílny zúčastnit.
Hejnice
Do Hejnic jsem dorazil už dva dny před zahájením akce, abych si mohl toto místo v klidu prohlédnout. Kombinace úchvatné přírody a historické atmosféry kláštera mi pomohla zapomenout na tísnivé pocity, které jinde v Sudetech často zažívám. Na tomto místě jsem pocítil něco, co už dlouho ne – naději a optimismus.
Víkend plný setkání a nových poznatků
Oficiální program dílny začal v pátek večer srdečným přivítáním od faráře Pavla Andrš a organizátorů Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Už tehdy bylo jasné, že tento víkend nebude jen o výměně znalostí, ale především o osobním dialogu.
Sobota začala panelem „Pietní kultura a vzpomínání jako most do budoucnosti“. Velmi mě zaujal příspěvek rakouského historika Niklase Perziho, který hovořil o málo známém druhém odsunu sudetských Němců po válce z Rakouska. Bylo zřejmé, že minulost stále zanechává otevřené rány – ale diskuze ukázaly i to, jak důležité je tuto historii společně zpracovávat.
Odpoledne se zaměřilo na téma „Film a média jako zrcadlo domoviny“. Obzvlášť mě dojal příběh Romana Klingera, který znovu oživil tradici velikonoční jízdy v Mikulášovicích – příklad toho, jak lze kulturní dědictví udržovat při životě i dnes.
Posselt
Největším vrcholem víkendu pro mě, bylo však závěrečné diskuzní fórum v neděli dopoledne. Pod názvem „Co znamená oživení domova v Evropě budoucnosti?“ diskutovali mimo jiné Bernd Posselt, mluvčí sudetoněmecké komunity, a Nataša Dulíčková, která žije v Jizerských horách a jejíž prarodiče byli kdysi odsunuti. Její příběh výmluvně ukázal, jak dnešní mladá generace staví mosty mezi kulturami.
Místo setkávání a porozumění
Vedle oficiálního programu byly nejcennější právě osobní setkání. V rozhovorech s ostatními účastníky – Čechy i Němci – jsem si uvědomil, kolik toho máme společného. Mnoho z nich mělo podobné rodinné příběhy jako já a otevřená výměna zkušeností nám pomohla lépe pochopit minulost, aniž bychom v ní uvízli.
Dny v hejnickém klášteře nejen prohloubily mé znalosti o historii sudetských Němců, ale také změnily můj vlastní pohled. Tíže minulosti, kterou často pociťuji při návštěvách Sudet, zde ustoupila pocitu naděje. Uvědomil jsem si, že místa jako toto mohou pomoci hojit staré rány – ne zapomínáním, ale společným vzpomínáním a porozuměním. Tento víkend byl pro mě dalším krokem na cestě k vlastní identitě. Současně posílil mé odhodlání pokračovat v podpoře česko-německého dialogu i v budoucnu.
