Článek
Po mých předchozích příspěvcích „Temné zrcadlo pravdy českých dějin“ a „Almar Reitzner: S vypůjčeným letadlem do poválečného pekla“ následuje další, dosud téměř zapomenutá kapitola poválečných událostí.
V neděli 6. července 2025 jsme v Heiligenhofu měli možnost vyslechnout Dietmara Schmidta a Sigrid Platzek. Sourozence, kteří jako děti v roce 1945 přežili pochod smrti z Příbrami do Prahy. Zatímco Brněnský pochod smrti je poměrně známý, o Němcích z Příbrami, kteří byli za podobně krutých okolností hnáni do Prahy, ví málokdo.
Schmidt
Hodně se mluví o odsunu a vyhnání, ale tohle nebylo humánní, bylo to kruté vyhození.
V dubnu 1945 byl jejich otec, chemik z brněnských zbrojovek, přesunut do Příbrami. Rodina se stěhovala s ním. Dietmarovi tehdy bylo pět let, vzpomíná na noční jízdu na korbě nákladního auta. V Příbrami žili skromně, spolu s mnoha dalšími, kteří sem byli evakuováni před frontou. 5. května 1945, s vypuknutím Pražského povstání, začalo to, co se později ukázalo být pochodem smrti.
Bylo nás asi 1 300. Z Příbrami do Prahy je to kolem 60 kilometrů. Asi 300 lidí přišlo po cestě o život, umláceni, zemřeli v příkopu nebo spáchali sebevraždu.
Příbram
Sigrid Platzek, Dietmarova sestra, tehdy tříletá, nesla následky hladu a pochodu po celý život.
Musela jsem se znovu učit chodit. Přišla jsem o oba ušní bubínky, dodnes mám křivá záda.
13. května se pochod vydal na cestu. Jen pár dětí a matek s malými dětmi směli krátce jet na náklaďáku. Cíl stadion Strahov, dnes známý jako tréninkové centrum fotbalového klubu Sparta Praha. Tehdy však improvizovaný koncentrační tábor pro asi 9–10 tisíc Němců.
Strahov Stadion
Tábořili jsme na trávníku, měli jsme jen klacek a přes něj deku. Pod tribunami byly zeleně natřené místnosti, tam jsme někdy byli jako děti. Byly tam latríny, prostě prkna nad jámou. Pokud našli člena SS, stříleli je tak, aby spadli rovnou dolů.
Nejtragičtější chvílí pro rodinu Schmidtových byla smrt malého bratříčka Horsta, sotva dvouletého, který na Strahovském stadionu zemřel hlady.
Schmidt
Později jsem se matky ptala, co se s ním stalo. Řekla mi, že tam projížděli s vozíky na které házeli mrtvé, a pak byli pryč. Nikdy jsme se nedozvěděli, kam náš bratr zmizel.
Masový hrob dodnes oficiálně neexistuje. Dietmar Schmidt se už léta snaží přes organizace pro válečné hroby nebo archivy zjistit, kde by mohl být bratr pohřben. Zatím marně. Pamětní deska na stadionu Strahov dodnes chybí. Možná by bylo na čase to změnit? I kvůli malému Horstovi, který opravdu neměl s nacistickým režimem nic společného.
Po několika týdnech byli přeživší rozděleni do pracovních táborů. Schmidtovi se dostali do Kojetic u Mělníka. Tam byli ubytováni na statku, zase spolu s dalšími Němci.
V zimě rodiče sehnali kamna, vyrazili díru do okna na rouru. Když v noci přišli Rusové, schovávali jsme matku pod postelí, my děti jsme si na ni lehly, aby ji Rusové nenašli.
Kojetice
Vyprávění ukazuje míru strachu i dlouho po skončení války. Sigrid Platzek vzpomíná, jak jejich matka pašovala jídlo v kalhotách, aby děti měly co jíst. Obzvlášť silným zážitkem pro oba sourozence byla chvíle, kdy se jejich otec postavil veliteli tábora, který se chtěl „pobavit“ s jejich matkou.
Rodiče museli na „Apel“ a vojáci si vybírali ženy. Velitel oslovil mou matku, chtěl ji. Otec se postavil před ni a řekl: „Nejdřív musíte zastřelit mě, než si vezmete mou ženu.“ Očividně s tím počítal. Nakonec se velitel zasmál a dal mu cigaretu.
V roce 1946 se rodina dostala do bývalého židovského koncentračního tábora Hagibor v Praze, tam se situace trochu zlepšila. Otec pracoval v potravinářském velkoobchodu a bylo víc jídla.
Hagibor
Hagibor
Pamatuji si, že jsem poprvé jedl burákové máslo. Nějak mám dodnes Prahu spojenou s burákovým máslem.
2. května 1946 rodina přejela s organizovaným transportem u Wiesau hranici do Bavorska. Co zůstalo, byly vzpomínky, nemoci a hluboký zlom v životě.
Pak jsme viděli jak lidé, co museli nosit bílé pásky jako Němci, je vyhazovali z vlaku, takže stromy vypadaly jako bílé vánoční stromky.
Jeho otec si ten den zapsal do deníku:
14:30 překročení hranic, v pohledu na stromy jsou jen bílé pásky (vypadají jako vánoční stromky). Konečně doma v Říši! Po roce strachu a hrůzy konečně vysvobozeni.
1430
V Bavorsku začal pro Schmidtovy nový život, ale prožité zůstalo až do dneška. A především téma smíření, Dietmar Schmidt zdůrazňuje, jak důležité pro něj bylo prohlášení města Brna z roku 2015, kterým se Brňané omluvili za pochod smrti.
To, co jsem viděl, byla nenávist, nenávist mezi národy. Proto se celý život snažím o porozumění mezi lidmi přes hranice a jazyky.
Výzva, která je dnes snad ještě aktuálnější než kdy dřív.
